V Praze a přece za Prahou. Barrandovské terasy toho zažily už hodně, lesk i bídu
Před téměř pětadevadesáti lety si výletní místo na skále nad Vltavou Pražané oblíbili nejen proto, že tam běžně potkávali hvězdy filmového plátna – Adinu Mandlovou, Hanu Vítovou, Oldřicha Nového či Vlastu Buriana. Reklamní slogan V Praze a přece za Prahou doprovázel Barrandovské terasy až do zavíračky v roce 1994. Poslední host zavítal do vyhlášené Francouzské restaurace před třiceti lety. Funkcionalistický skvost pak zoufale zchátral. S rekonstrukcí a dostavbou se začalo před osmi lety.
„Za přítomnosti zástupců vlády, města, úřadů a tisku, byla včera slavnostním způsobem otevřena vyhlídková kavárna a terasy na Barrandově,“ referovaly pražské deníky 5. října 1929. Úvodní proslov patřil staviteli Václavu Havlovi. O pět let dříve jej v San Francisku upoutala výletní restaurace Cliff House na pobřežním útesu. Do Prahy se vrátil s představou, že na Barrandově postaví podobnou funkcionalistickou budovu a kolem vilovou čtvrť. Jeho nápadu se ujal architekt a filmař Max Urban. Na skále u Vltavy v rekordně krátkém čase vyrostla funkcionalistická budova s Francouzskou restaurací a kavárnou. Patnáctimetrová vyhlídková věž připomínala maják. Zahradní terasy s pěti sty stoly pro tři tisíce hostů lákaly k posezení.
Bez haléře finanční pomoci
Při slavnostním otevření, 4. října 1929, ing. Václav Havel oznámil tisícům návštěvníků: „Dnes dokončujeme prvou etapu prací, které jsme si vytkli. Po vypracování projektu, po komisích a jednání s úřady, započato bylo loni 24. února 1928 s pracemi na silnicích. Zaduněly výstřely ve skalách, zaburácely vrtačky a rozvinuta byla postupně práce pro dvě stě lidí. Po přerušení letošními krutými mrazy můžeme dnes odevzdati veřejnému prostoru dva a půl kilometru silnic, ze dvou třetin ve skále vytesaných. Přeložili jsme v délce dvě stě čtyřicet metrů státní silnici zbraslavskou, zřídili betonový most, betonovou arkádu v délce sedmdesát metrů, betonové, vyložené chodníky v délce více než sto metrů, upravili skoro jeden kilometr parkových cest, vysázeli ,Háj vzpomínek‘ a konečně letos v dubnu jsme započali se stavbou první budovy na Barrandově, před níž nyní stojíme.“ Václav Havel s hrdostí v hlase pokračoval: „Zřízena kanalisace, vodovod, plynovod, zavedena elektřina, takže můžeme dnes prohlásit, že pro prvních čtyřicet parcel jsou veškerá zařízení moderního města připravena. Všechno vykonáno bez haléře finanční pomoci z veřejných prostředků.“
Pražský primátor Karel Baxa ve svém projevu ocenil, že se stavba obešla bez státní subvence a že „projektanti přičinili se o kanalisaci a přívod vody a plynu ještě dříve než počali stavěti“.
Hvězdy v plavkách
Od konečné tramvaje číslo pět trvalo návštěvníkům sedm minut, než se skalní cestou dostali ke kavárně. Žádný den v roce nebylo zavřeno. Terasy na Barrandově hned v roce 1929 slibovaly „nejidyličtější Silvestr“. Vstupné přišlo na 18 korun, noční autobusové spojení od paláce Fénix a zpět bylo zajištěno. Barrandovské terasy se záhy staly vyhledávaným výletním místem Pražanů. A co teprve, když o rok později nechal Václav Havel podle návrhu Václava Kolátora v bývalém lomu vybudovat padesátimetrový železobetonový bazén se skokanskou věží a tribunami pro několik tisíc diváků. Nechyběly ani tenisové kurty, volejbalové hřiště, písečná pláž a loděnice.
Voda v bazénu byla však ledová. Odpoledne sem nesvítilo slunce. Otužilým, zdatným plavcům, mezi něž patřili i Oldřich Nový a Vlasta Burian, to nevadilo.
Z plaveckého areálu vedlo k restauraci schodiště vytesané ve skále. Místo s dech beroucím výhledem na Prahu si oblíbila prvorepubliková smetánka i běžní občané. V neděli sem davy lidí proudily za odpočinkem, sportem i zábavou. Často sem chodila Adina Mandlová, svůj stůl zde měl Jan Masaryk. R. A. Dvorský tady pravidelně vystupoval se svými Melody Boys. Barrandovské terasy si také zahrály v několika filmech. V roce 1932 se například objevily v Extázi Gustava Machatého a ve snímku Před maturitou Vladislava Vančury.
O pět let později, v roce 1937, k západnímu okraji teras přibyl dřevěný Trilobit bar. Autorem projektu byl Vladimír Grégr. Lehký zahradní nábytek navrhla designérka Hana Kučerová-Záveská. Na Barrandovské skále to žilo.
Těžká léta
Vyhlášená kavárna a restaurace během okupace neunikly pozornosti Němců. V létě 1942 se zde konal koncert pro zraněné německé vojáky. Wehrmacht si z prosklené vyhlídkové věže udělal pozorovatelnu. Architekt Trilobit baru Vladimír Grégr se zapojil do odboje. Byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Popravili ho v únoru 1943 v Plötzensee. Bylo mu čtyřicet jedna let.
Po válce, na konci června 1945 na terasy zavítal ministr informací Václav Kopecký. Bratra Václava Havla, Miloše, jemuž patřil Lucernafilm, obvinil z kolaborace. Začátkem července byl na Miloše Havla vydán zatykač. Mimořádný lidový soud ho v roce 1947 osvobodil. Barrandovské terasy stejně jako zbývající majetek rodiny Havlových komunisté po roce 1948 znárodnili.
Díky přání Antonína Zápotockého ale objekt unikl devastaci, měl i nadále sloužit pracujícímu lidu. Bazén pod terasami pak zůstal v provozu do poloviny šedesátých let, než se dostavěl bazén v Podolí. Celý areál byl prohlášen za kulturní památku.
Reklamní slogan V Praze a přece za Prahou doprovázel oblíbené výletní místo až do zavíračky v roce 1994. Tehdy už jej dusily dopravní tepny. Jižní spojka oázu klidu proměnila. Tenisové kurty ustoupily strakonické výpadovce.
V roce 1992 Barrandovské terasy získali v restituci Václav a Ivan Havlovi. Oba svůj podíl převedli na své ženy. Manželka prezidenta, Dagmar Havlová od své švagrové a jmenovkyně její část odkoupila. Choť Ivana Havla si ponechala jen plavecký bazén. Na začátku tisíciletí shořel Trilobit bar, útočiště bezdomovců.
Dagmar Havlová objekt před jednadvaceti lety vložila do akciové společnosti Barrandovské terasy a prodala majoritní podíl. Samotné restaurační zařízení osloveným investorům vycházelo jako nerentabilní. Idylické okolí, kdy byla restaurace s vyhlídkou obklopena zelení, vzalo kvůli dopravním stavbám za své, k odpočinku už příliš nelákalo. Rekonstrukce funkcionalistického skvostu proto počítala s přístavbou čtyřhvězdičkového hotelu. Brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař na projektu Obnova a dostavba Barrandovských teras začali pracovat před dvaceti lety. Stavět se začalo v září 2016. Původní plán však doznal změn, z novostavby není hotel ale bytové domy ke krátkodobému pronájmu. Rekonstrukce díla Maxe Urbana pod dohledem architekta Ondřeje Kukrala ještě pokračuje. V historické budově s vyhlídkou bude galerie a restaurace.
Barrandovské terasy přišly před čtyřmi lety o individuální památkovou ochranu, nadále však patří do barrandovské památkové zóny, která zahrnuje i okolní vilovou čtvrť. Tento týden Spolek na ochranu Barrandova upozornil, že „luxusní soukromé bydlení odporuje územnímu plánu a kolaudačnímu rozhodnutí.“ Investor uvedl, že „realizuje celý projekt v souladu se stavebním povolením a územním plánem. Důkazem je získání kolaudace u dosud dokončených částí. … Stále platí záměr dokončit citlivě rekonstrukci celého objektu a následné znovu otevření jejího provozu.“
