Antonín Holý strávil s chemií život. Zachránil miliony lidí a české vědě přinesl prestiž a miliardy
Antonína Holého měla k chemii přivést kniha, kterou jako malý kluk objevil doma na půdě. Stará učebnice přírodozpytu a lučby (chemie) zdobená krásnými mědirytinami malého Antonína doslova očarovala. Zkoumání stavebních prvků přírody věnoval celou svou kariéru a v oboru biochemie dosáhl výsledků, se kterými se může málokdo rovnat. O jeho životě a práci, která zachránila miliony lidských životů, vznikla v Dejvickém divadle hra Elegance molekuly. V dubnu se v přímém přenosu octne i na plátnech kin.
Záliba v žíravých a třaskavých chemikáliích by mohla u mnoha rodičů narazit. Antonín Holý se naštěstí setkal s podporou. Jeho otec pracoval jako zámečník v ČKD a byl pověstný všeuměl. Synovi zařídil v kůlně malou laboratoř a malý chemik v ní trávil veškerý volný čas pokusy. Vzpomínal na ně i v dobách, když už byl světově proslulý vědec. V rozhovorech si občas posteskl, že už by nedokázal namíchat tak krásný bengálský oheň jako za mládí. Roztíratelná síra a pravé bukové dřevěné uhlí, které tehdy prodávali drogisté, už prý nejsou k dostání.
Láska k chemii doprovázela Antonína Holého i na jedenáctiletém gymnáziu v Karlíně. Oplýval už takovými znalostmi, že údajně zaskakoval za učitele, který miloval hudbu a místo přednášení chemie si rád odskočil na zkoušku sboru. Po absolvování gymnázia vystudoval Holý s červeným diplomem chemii na Matematicko-fyzikální fakultě UK a doktorandskou práci chtěl zpracovat v nedávno zřízeném Ústavu organické chemie a biochemie. Jeho přijetí však bylo na vážkách. Po krvavém potlačení maďarské revoluce v roce 1956 se nelichotivě vyjádřil na úkor Sovětského svazu a některý z jeho přátel ho udal. Ústav naštěstí vedl František Šorm. Vědec, který na kádrové posudky nedbal.
Věda na dvou stranách železné opony
Profesor Šorm hrál v budoucím směřování Antonína Holého velkou úlohu. Zakladatel české Akademie věd si už během tuhého komunistického režimu 50. let uvědomoval, že budoucnost české vědy nemůže být závislá na spolupráci se Sovětským svazem. Využil proto své členství v mezinárodní vědecké iniciativě za jaderné odzbrojení a pořádal v Čechách se souhlasem komunistické strany sympózia pro její členy. Na nich navazoval kontakty se západními vědci a institucemi, které jeho Ústavu umožňovaly držet s vývojem světové vědy krok.
Šorm Holého do Ústavu přijal v roce 1960 jako doktoranda a poté i jako zaměstnance a výzkumníka. Mladému chemikovi se zde otevřelo celé nové pole působnosti. Jeho předchozí zájem směřoval k organické chemii, v Ústavu se ale rychle přeorientoval na biochemii a vývoj léků. V přechodu na obor, ve kterém se stane legendou, ho prý ovlivnila hlavně jeho spolupracovnice, laborantka Běla Nováková a supervizor Jiří Smrt. Smrt byl v té době již uznávanou kapacitou v oboru chemie nukleových kyselin. Holého inspiroval svým zanícením pro praktické experimenty a pověstnou vynalézavostí, kterou dokázal překonávat nesnáze vyplývající z nedostatečného vybavení laboratoří. Šormovou zásluhou se Smrt dokonce dostal na dlouhý studijní pobyt v proslulé cambridgeské laboratoři Sira Alexandera Todda, která platila v oboru nukleových kyselin za světovou špičku. Pracoval v ní po boku několika nobelovských laureátů a do Prahy přivezl řadu nových poznatků, technik a procedur. Antonín Holý je s nadšením hltal a rozvíjel.
Možnost pobytu na zahraničních stážích dostal v 60. letech i sám Holý. Ve svém oboru si rychle budoval pověst odborníka světového formátu, mluvil plynně rusky, anglicky a německy a byl pro roli vyslance české chemie ideální figurou. Nejčastěji jezdil na stáže do institutu v Göttingenu a s jeho pracovníky ho po celý život pojilo profesní i osobní přátelství. Plat ve valutách, který v Německu pobíral, mu zajistil jistou finanční pohodu. Žil ale stále velmi skromně. Za ženu si vzal svou dětskou lásku Ludmilu. Společně se dvěma dcerami s ní trávil volný čas v domě v Horních Počernicích a na chalupě, kde rád pěstoval zeleninu a kaktusy. Byl také vášnivým fotografem a miloval cestování a turistiku. Nachodil stovky kilometrů po českých i zahraničních horách a dokázal vystoupat i na nejvyšší vrchol Kavkazu Elbrus. Jediným luxusem, který si dopřál, byla koupě italského automobilu. S manželkou a dcerami v něm v uvolněné atmosféře konce 60. let procestoval Evropu a v Norsku dojel až k polárnímu kruhu.
Normalizovaný ústav
Rok 1968 zasadil otvírání české vědy západu těžkou ránu. Profesor Šorm byl vyhozen z čela Ústavu a řada předních kapacit emigrovala. Holý, přestože měl k odchodu do zahraničí příležitost i kontakty, se rozhodl zůstat. Nechtěl opouštět rodiče a v ústraní své laboratoře mohl víceméně nerušeně pracovat bez přílišné politické angažovanosti. Prestiž Ústavu organické chemie a biochemie proto ani v období normalizace neutrpěla. Podle některých názorů dokonce prostředí socialistického zřízení k jeho úspěchům přispělo. Vědci se mohli věnovat širokému základnímu výzkumu a nebyli tlačeni k vynalézání komerčně využitelných sloučenin a léků. Holý v jeho prostředí každopádně dosahoval výsledků, které zbytek světa ohromovaly. Podle svědectví svých kolegů dokázal v hlavě sestavit strukturu molekuly s určitými vlastnostmi a pak ji v laboratoři syntetizovat. Vytváření molekul látek s potenciálními léčivými účinky je ale jen začátek procesu výroby skutečných léků. Pražský institut neměl ani dost prostředků, ani vybavení na jejich testování a vývoj praktických aplikací. Koncem 70. let ale Antonín Holý navázal spolupráci, která jeho výzkum posunula směrem k praktickému využití.
Svatá trojice
S Erikem De Clercqem se Antonín Holý setkal na vědeckém sympoziu v Göttingenu v roce 1976. De Clercq byl vzděláním lékař se specializací na tehdy ještě poměrně mladý obor virologie. Rozuměl ale dobře i biochemii a Holého práci už dlouho sledoval. Nabídl mu proto, že by jeho molekuly mohl testovat na účinnost proti virům ve své laboratoři. V rozhovorech se De Clercq v pozdějších letech svěřoval, že Holý byl zprvu opatrný a poslal do laboratoře Katolické univerzity v Leuvenu pouze tři vzorky. Jeden z nich skutečně vykázal antivirotické účinky a spolupráce postupně nabrala na obrátkách. Jejím výsledkem byly molekuly, které v lécích dodnes bojují proti neštovicím, pásovým oparům, hepatitidám a daly lidstvu první účinný nástroj v boji proti onemocnění AIDS.
Ani účinná molekula ale není finálním krokem vývoje léků. Těžkopádný socialistický aparát si s obrovsky náročným procesem výroby a testování nevěděl rady a vhodného partnera se nedařilo najít ani v Evropě. De Clercq nakonec uspěl u americké firmy Bristol-Myers, kde našel spřízněnou duši v mladém chemikovi jménem John Martin. Bristol-Myers ale krátce po navázání spolupráce fúzovala se skupinou Squibb a vývoj Holého antivirotik zastavila. John Martin se naštěstí rozhodnutí vzepřel. Podle legendy se zamiloval do krásy Holého molekul a nedokázal si představit, že by o ně svět měl přijít. Společně s několika kolegy založil malou firmu Gilead Sciences a práva od svého bývalého zaměstnavatele odkoupil. V loňském roce dosáhla Gilead Sciences obratu 23 miliard dolarů.
Trojice Holý, De Clercq, Martin je ve světě vědy známá jako „Holy Trinitiy“ (Svatá trojice). Pojmenování sice inspirovalo jméno „Holý“, spolupráce chemika, lékaře a farmaceuta ale opravdu přinášela doslova božské výsledky. Trvala přes 30 let, vzešlo z ní skoro 700 zásadních vědeckých prací, několik knih a především 60 patentovaných léků, které způsobily průlom v boji proti virovým onemocněním. Na trhu je dnes zhruba desítka účinných léků používaných proti viru HIV. Tři čtvrtiny z nich vděčí za existenci práci Antonína Holého a jeho kolegů.
Pracovník vědy
Přes obrovské úspěchy Antonína Holého neopustila ani v závěru kariéry jeho příslovečná skromnost. Patenty a licence přinesly Ústavu miliardové zisky. Pro něj samotného byly peníze důležité jen proto, že jeho laboratoře mohly získat špičkové vybavení a věnovat se dalšímu výzkumu. „Jsem vědecký pracovník,“ zdůrazňoval vždy při rozhovorech s důrazem na druhé slovo názvu profese. „Dokud se mi nezačnou třást ruce, tak budu dělat. A doufám, že mě z laboratoře vynesou nohama napřed,“ dodával. Přísnou pracovní disciplínu měl Holý vštípenou už z dob, kdy mu v Ústavu šéfoval Jiří Smrt. Ten tvrdil, že každá chvíle strávená mimo laboratoř je ztrátou času, a před jeho přísností se třásli i slovutní profesoři. Holý prý na své spolupracovníky dokázal být podobně tvrdý. Zároveň je ale vždy inspiroval svou láskou k chemii a nepřebernou zásobou teoretických i praktických dovedností. V nastupující éře počítačů byl veteránem staré školy, kdy si vědci sami míchali chemikálie, vyfukovali skleněné baňky, vytahovali kapiláry a z rozebraných vrtaček montovali centrifugy. O všechny znalosti se profesor Holý ochotně dělil a dveře jeho malé pracovny byly každému otevřeny. Zavřely se až 16. června 2012. Ve stejný den se uzavřel i proces, ve kterém byl Holého tenofovir schválen jako lék nejenom pro léčbu, ale i pro prevenci onemocnění AIDS. Podle jeho přítele a kolegy Erika De Clercqa to byl poslední úkol, který si velký chemik vytyčil.
