Shakespeare byl žena a další zajímavé teorie o identitě slavného dramatika

Filozofa, vědce, státníka a diplomata Francise Bacona označil za pravého autora Shakespearových děl britský politik a podnikatel William Henry Smith (jeho rodina dodnes vlastní síť trafik WHSmith). Jeho tvrzení se rozvinulo do celé teorie, pro kterou se vžilo jméno „antistratfordianismus“. Tvrdí, že provinční venkovská škola nemohla ze syna rukavičkáře vychovat dramatika zběhlého v historii, filozofii, astronomii a politice, obeznámit ho se zvyky královských dvorů a naučit ho několik cizích jazyků. Francis Bacon naopak postavě alžbětinského polyglota přesně odpovídá. Smithovu domněnku proto převzali další badatelé, kteří pročesávali Baconovo dílo a snažili se nalézt paralely se Shakespearem. Někteří zacházeli do zajímavých, byť ne úplně důvěryhodných extrémů. Jedním byl například Isaac Hull Platt, životopisec básníka Walta Whitmana (který rovněž o Shakespearově identitě pochyboval). Platt mimo jiné tvrdil, že slovo honorificabilitudinitatibus použité ve hře Marná lásky snaha je anagramem latinské fráze „hi ludi, F. Baconis nati, tuiti orbi“, tedy „Tyto hry vytvořené Fr. Baconem budou zachovány světu“. Lékař a amatérský literární badatel Orville Ward Owen šel ještě dál a sestrojil na dekódování textů důmyslné mechanické zařízení. Odhalil s ním v několika hrách sdělení, že Francis Bacon je nejenom jejich autorem, ale je také tajným synem královny Alžběty. Přímé důkazy však nikdo nepřinesl a proti tvrzení existuje mnoho protiargumentů. Literární historikové poukazují na fakt, že Bacon sám hry a básně psal, ale že Shakespearových kvalit ani zdaleka nedosahují. Slavný sci-fi spisovatel Isaac Asimov zase v jedné ze svých esejí rozebral vědecká témata Shakespearových her a zjistil, že se v nich nachází chyby a omyly, kterých by se vzdělaný Bacon nikdy nedopustil.

Královský komoří a hrabě z Oxfordu je na první pohled ještě hodnověrnějším kandidátem než Bacon. Jeho jméno poprvé navrhl v roce 1920 učitel a soukromý badatel J. Thomas Looney v knize Shakespeare Identified (Shakespeare odhalen). Poukazoval na fakt, že de Vere byl dvorní básník, oslavovaný dramatik, divadelní mecenáš, měl přístup do nejvyšších dvorních kruhů a především často cestoval. Na rozdíl od Shakespeara proto mohl osobně poznat reálie měst v Itálii, Dánsku a dalších evropských zemích, ve kterých se řada dramat odehrává. Během jedné z cest byl hrabě Oxford dokonce přepaden piráty, oloupen a ponechán nahý na mořském břehu – stejně jako princ ve hře Hamlet. Podobných shod našli zastánci „Oxfordské teorie“ celou řadu, při bližším zkoumání se ale i jejich argumenty začínají rozpadat. Jeden například tvrdí že de Vere nemohl publikovat hry pod svým jménem, protože se to nehodilo k jeho postavení aristokrata. Žádné stigma se přitom k literární tvorbě šlechticů nepojilo a de Vere sám řadu básní a divadelních her publikoval. Jeho styl se ale od Shakespeara opět lišil. Hlavním argumentem proti Oxfordské teorii je skutečnost, že Edward de Vere zemřel v roce 1604 a Shakespearovy hry vycházely i po jeho smrti. Zastánců teorie je přesto stále mnoho, a v roce 2011 se dokonce stala námětem velkofilmu Anonymous. Režisér Roland Emerich v něm rozpracoval přidruženou teorii, že de Vere byl tajným milencem královny Alžběty a zplodil s ní syna Henryho. Tím měl být vévoda Henry Wriothesley ze Southamptonu, který byl skutečně předobrazem postav ze Shakespearových sonetů a dramatik mu věnoval několik básní.

Anonymního autora Shakespearových her je logické hledat mezi skutečnými dramatiky, a mezi několika desítkami kandidátů se proto ocitli snad všichni dramatikovi současníci. Nejčastěji je zmiňováno jméno Christopher Marlowe. Stejně jako Shakespeare pocházel z neurozených kruhů, navštěvoval však univerzitu a dosáhl daleko lepšího vzdělání. Jeho styl je navíc podle některých badatelů Shakespearovi velmi podobný, což ale mohlo být způsobeno tím, že Shakespeare svého literárně zběhlejšího kolegu napodoboval. Proti teorii stojí fakt, že Marlowe byl zavražděn za nejasných okolností v roce 1593, tedy v době, kdy Shakespeare teprve začínal svá díla psát. Konspirátoři si ale vědí rady i s touto okolností. Tvrdí, že Marlowe svou smrt pouze fingoval, aby se vyhnul soudnímu postihu za své ateistické spisy. Jméno Shakespeare pak začal používat jako pseudonym pro svou další tvorbu. Báseň Venuše a Adonis, která je považována za první publikované Shakespearovo dílo, skutečně vyšla několik dnů po Marloweově pohřbu. Je to pouhá náhoda?

Alžbětinský politik, diplomat a cestovatel se mezi kandidáty na opravdového Shakespeara objevil až v roce 2005 v knize The Truth Will Out: Unmasking the Real Shakespeare (Pravda se zjeví: Odhalení pravého Shakespeara). Historik William Rubinstein a literární badatelka Brenda Jamesová v ní však přináší řadu zajímavých argumentů. Nachází například paralely mezi cestami, které Neville podnikal po Evropě a lokacemi Shakespearových her. Poukazují na fakt, že Neville hovořil plynně francouzsky, a mohl tak na rozdíl od nevzdělaného syna rukavičkáře sepsat hru Jindřich V., kde se řada dialogů odehrává ve francouzštině. Rozebírají také fráze použité v Nevillově zápisníku, které se mají shodovat s pasážemi ze hry Jindřich VIII. Dešifrují dokonce i tajný kód, údajně skrytý ve věnování Shakespearových Sonetů, který má Nevillovo autorství potvrzovat. I „nevillenské“ argumenty ale lze poměrně lehce vyvrátit. Pokud by zcestovalý diplomat používal při psaní her své znalosti cizích zemí, proč by v zeměpisných reáliích dělal tolik chyb? Například populární Zimní pohádka je zasazená do Českého království, které ale má podle autora moře a přístav. Shakespeare sice francouzštinu neovládal tak mistrovsky jako Neville, v Londýně ale bydlel mnoho let v podnájmu u francouzských bytných. Autorství zápisníku údajně psaného Nevillem během věznění v Toweru je zpochybňováno, stejně jako význam šifer – skutečných či domnělých.

Mezi kandidáty na uživatele pseudonymu Shakespeare je i několik žen – mimo jiné například Mary Wroth, Isabella Whitney, Aemilia Lanyer, a dokonce i sama královna Alžběta, kolem které se mnoho konspirací točí. S nejzajímavější teorií ale přišel spisovatel a historik Robin Williams, který autorství her přisuzuje spisovatelce a překladatelce Mary Sidney. Urozená intelektuálka měla opravdu vzdělání, konexe i literární schopnosti potřebné k psaní básní a her. Vášnivé Sonety věnované neznámému Krásnému mladíkovi (Fair Youth) by dávaly daleko větší smysl, pokud by je psala žena, a Mary opravdu nápadně podobnou aféru s mladším milencem prožila. Její rodina také patřila ke známým mecenášům divadla a umění. Přispívala mimo jiné i na provoz společnosti, která Shakespearovy hry hrála, a první Sborník (Folio) jeho her financovali její synové William a Philip Herbertovi. Teorie „Shakespeare byl žena“ sice může působit kontroverzně, v porovnání s ostatními je ale poměrně věrohodná. Nevysvětluje však motivy, které by Mary Sidney k užívání pseudonymu vedly. Sama hry a básně psala a publikovala a neměla důvod se skrývat za cizím jménem. Její synové po matce přebrali štafetu mecenášství a financovali díla mnoha umělců. Důvodem, proč jim byl sborník Shakespearových her věnován, byl finanční příspěvek, nikoliv skutečnost, že hry psala jejich matka.