Operace Usmívající se Buddha. Před 50 lety provedla Indie tajný jaderný test
Krátce po osmé hodině ranní odpálila Indie 18. května 1974 svou první atomovou bombu. Datum přísně tajného testu bylo stanoveno na svátek osvícení Buddhy, premiérka Indira Gándhíová byla o úspěchu informována kódovanou zprávou: „Buddha se usmál“.
V době po II. světové válce se počet členů „atomového klubu“, tedy států vlastnících jadernou zbraň, ustálil na pěti. Kromě USA a Sovětského svazu do něj patřila i Velká Británie, Francie a Čína. Jaderné velmoci sice stály na obou stranách železné opony, měly ale jeden společný zájem – zamezit dalším zemím jadernou bombu sestrojit. Z jejich iniciativy proto vznikla v roce 1968 mezinárodní Smlouva o nešíření jaderných zbraní. Jaderné velmoci se v ní zavazují k postupnému odzbrojení, ostatní státy se výměnou za přístup k mírové jaderné technologii vzdávají práva bomby vyrábět nebo je získávat. Smlouvu postupně podepsalo 189 zemí světa. Ratifikaci odmítl Izrael, Pákistán a Indie.
Bhabha a Nehrú
Indie měla ke zdráhavosti dobrý důvod. Zdejší jaderný program byl v 60. letech už naplno rozběhnutý a začal ještě před vyhlášením nezávislosti na Velké Británii. Jeho otcem byl fyzik Homi Džehangír Bhabha. Jadernou fyziku studoval na univerzitě v Cambridgi, absolvoval stáž v Kodani u Nielse Bohra a pracoval ve slavné Cavendishově laboratoři, kde se za jeho působnosti odehrávaly zásadní kroky vedoucí k porozumění struktuře atomu. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 ustanovil premiér Džawáharlál Nehrú Bhabhu vedoucím národního jaderného výzkumu a udělil mu velmi štědré finanční prostředky. V 50. letech měl Bhabhův institut k dispozici celou třetinu rozpočtu ministerstva obrany. Prestiž indického jaderného výzkumu rostla a konexe jeho vedoucího přispěly v roce 1954 ke klíčové dohodě s USA a Kanadou. Indie v ní získala přístup k technologii reaktoru CIRUS schopného vyrábět plutonium. Měl být využíván k výzkumným účelům, premiér Nehrú ale po konzultaci s Bhabhou rozhodl, že reaktor bude sloužit k výrobě jaderného paliva. Bhabha už v té době důrazně lobboval, aby palivo bylo využito i k výrobě jaderné zbraně.
Jeho argumentace získala podporu během čínsko-indické války v roce 1962. Indie se během konfliktu obrátila s žádostí o pomoc na USA i na Sovětský svaz, obě velmoci ale byly zaneprázdněny vyostřenou Kubánskou krizí. V indických nejvyšších kruzích proto rostlo přesvědčení, že se země musí spolehnout sama na sebe. Když Čína provedla o dva roky později úspěšný jaderný test, snaha se na straně Bhabhy a jeho kolegů dále vystupňovala. V institutu jaderného výzkumu začala skupina vědců pracovat na vývoji implozních zbraní. Výzkum byl přísně tajný a výsledky byly předávány přímo Bhabhovi.
Restart
V polovině 60. let dostal indický jaderný program dvě velké rány. V roce 1964 zemřel premiér Nehrú a o dva roky později zahynul při leteckém neštěstí i Homi Bhabha. Letadlo Air India se 24. ledna 1964 zřítilo poblíž Mont Blancu a okamžitě se objevily teorie, že nehoda byla zinscenována agenty CIA za účelem zbrzdění vývoje jaderných zbraní. K tomu opravdu došlo. Přestože nový premiér Lál Bahadúr Šastrí čelil v roce 1965 válce s Pákistánem, rozhodl se jmenovat novým šéfem programu fyzika Vikrama Šarabhaje. Šarabhaj – vedoucí postava indického raketového výzkumu – byl přesvědčený zastánce Gándhího filozofie nenásilí a nasměroval jaderný výzkum k mírovému využití. Netrvalo však dlouho a vlády se v Indii chopila Nehrúova dcera Indira Gándhíová. Šarabhaje nahradila mladým ambiciózním fyzikem Radžou Ramannaem a jaderný program nabral na nových obrátkách.
Operace Usmívající se Buddha
Světové velmoci sice o indických jaderných ambicích oficiálně nevěděly, nebraly je ale na lehkou váhu. V roce 1971 dokonce Spojené státy sáhly k otevřenému varování, když vyslaly během dalšího indicko-pákistánského konfliktu do Bengálského zálivu flotilu válečných lodí. Snaha Indii zastrašit ale nevyšla, protože z Vladivostoku připlula na místo sovětská ponorka vyzbrojená jadernými zbraněmi. Patovou situaci Indie využila k porážce Pákistánu, která vyústila k rozdělení jeho území a vytvoření Bangladéše. Premiérka Gándhíová pak poválečnou euforii využila k ustanovení přímého projektu výroby jaderné bomby. Vedení dostal na starosti Radža Ramanna, vývoj koordinoval institut pojmenovaný po Homi Bhabhovi a operace dostala jméno Usmívající se Buddha.
Radža Ramanna do svého týmu soustředil 75 předních indických vědeckých a inženýrských kapacit včetně budoucího prezidenta dr. Abdula Kaláma. Cílem jejich snahy byla implozní bomba podobná pumě Fat Man, kterou Spojené státy shodily na Nagasaki. Nálož tvořilo 6 kg plutonia vyrobeného v reaktoru CIRUS. Implozní mechanismus byl vyvinut v laboratořích ministerstva obrany, roznětka se směsí polonia a beryllia pocházela přímo z Bhabhova centra jaderného výzkumu. Půldruhé tuny vážící bomba byla sestavena v tajné laboratoři na předměstí Bombaje a převezena na vojenskou základnu Pokhran v poušti severoindického Radžastánu. 18. května 1974, v den svátku Osvícení Buddhy, bomba ve 107 metrů hluboké šachtě úspěšně explodovala. Premiérka Gándhíová obdržela vzápětí telefonát se zprávou: „Buddha se usmál.“
Dohra
Test byl sice na mezinárodní scéně maskován jako „pokus pro mírové účely“, vzbudil však ostrou kritiku. Indie se stala terčem přísných sankcí a na dodávky jaderných technologií a know-how bylo uvaleno tvrdé moratorium. Jaderný výzkum a vývoj zbraní však pokračoval v ještě větším utajení, které dokázalo ošálit i agenty CIA. V květnu roku 1998 Indie provedla sérii pěti jaderných testů a otevřeně se přihlásila ke statutu jaderné velmoci. Členství v jadernému klubu jí ale mírové jistoty nepřineslo. O několik měsíců později totiž provedl úspěšný test i Pákistán.
