Francouzská revoluce se před 230 lety zvrhla v hrůzovládu. Jak se velmoc Evropy topila v teroru
V červenci roku 1794 skončila ve Francii éra jakobínského teroru. Její strůjce Maximilien François de Robespierre byl zatčen a se svými spolupracovníky byl popraven na gilotině. Sám pod ni během předcházejícího roku poslal na 17 000 „nepřátel revoluce“. Celkový počet obětí jeho hrůzovlády není dodnes známý.
Francouzská revoluce bývá prezentovaná jako přelomový bod moderních dějin a jako povstání lidu proti zhýralé vládě feudálů pod heslem svoboda, rovnost, bratrství. Málokdy se zdůrazňuje, že nápis „Liberte, egalite, fraternite“ doplňoval na pařížských zdech dovětek „ou la Mort“. Alternativou revolučních ideálů byla smrt a Francie jí zažila více než dost.
Rozvrat velmoci
Francie byla v 18. století nejlidnatějším a nejmocnějším státem Evropy. Na konci století ji však neschopná vláda Ludvíka XVI. přivedla na pokraj státního krachu. Hospodářská, politická a společenská krize vyústila v revoluci, která ve Francii vedla k radikálním změnám. Z absolutistické monarchie se stala monarchie konstituční. Šlechta přišla o řadu privilegií, církvi byl zkonfiskován majetek a moc nad zemí převzal Národní konvent. „Prohlášení práv člověka a občana“ z roku 1789 zajistilo každému Francouzi rovnoprávnost, svobodu názorů a náboženství, právo na vlastnictví a svobodné podnikání. Pro umírněné revolucionáře tím proces skončil. Radikálové ale trvali na tom, že reformy musí pokračovat.
Hlasy nespokojených revolucionářů podporovala skutečnost, že pro obyčejného Francouze se život příliš nezměnil. Na oslabenou zemi zaútočila koalice Velké Británie, Rakouska, Pruska, Španělska a Nizozemí. O vnitřní moc bojovaly různé vlivové frakce, hodnota peněz klesala a nedostávalo se potravin. Běžní občané na tom byli zakrátko snad ještě hůř než za monarchie.
Nespokojenost v rozvrácené velmoci ještě více rozdmýchávali politici i novináři. Tisk zaplavovali fámami o hrozící kontrarevoluci. Vinu za neutěšenou situaci svalovali na domácí i zahraniční diverzanty a podporovali v lidech dojem, že jsou ve smrtelném nebezpečí. Vypjatá atmosféra se začala vybíjet v krvavých incidentech. Pařížský masakr více než tisícovky „nepřátel revoluce“ dal v září 1792 podnět k dalším změnám. Byla vyhlášena republika, král Ludvík XVI. byl zatčen a v lednu následujícího roku popraven. Situace se ale měla ještě dále vyhrotit a skončit érou, jejíž označení dalo světu nové slovo: teror.
Hrůzovláda
Hlavními strůjci teroru neboli hrůzovlády, byli členové parlamentní komise s všeříkajícím názvem „Výbor veřejného blaha“ (Comité de salut public). Dvanáctičlenný Výbor měl původně podléhat Konventu a dohlížet na správné fungování státního aparátu. Svým vlivem ale rychle samotný Konvent překonal. Zásluhu na tom měl jeho vůdce Maximilien Robespierre.
Robespierre byl člen parlamentní frakce jakobínů a idealistický revolucionář s přezdívkou „Neúplatný“. Byl přesvědčen, že revoluce bude dovršena až v okamžiku, kdy se veškeré vlády v republice chopí lid a pro dosažení svého ideálu byl ochoten sáhnout k jakýmkoliv prostředkům. Své názory shrnul ve slavném projevu „O principech politické morálky“. Prohlásil v něm, že za časů revoluce si vláda lidu nevystačí s ctnostmi a musí sáhnout k hrůze – teroru.
Věrnost svým principům Robespierre prokázal v létě roku 1793, kdy obžaloval z korupce a zrady všechny členy opozičních frakcí v Konventu a poslal je pod gilotinu. Dvanáctičlenný Výbor se pak ujal vlády nad Francií a začal systematicky likvidovat své skutečné i domnělé oponenty. Na 300 tisíc lidí bylo uvězněno, desetitisíce jich ve vězení zemřely. Jen v Paříži poslali revolucionáři pod gilotinu přes 2,5 tisíce lidí, v celé Francii bylo oficiálně popravených skoro 17 tisíc.
U soudu neměli nárok na obhajobu, k vynesení rozsudku postačovalo označení za nepřátele revoluce. Nejvíce obětí ale mělo na svědomí řádění revolučních gard, které se se soudy vůbec nezdržovaly. Své oběti střílely, upalovaly a topily v řekách. V Nantes bylo v zimě roku 1794 při veřejných popravách barbarsky utopeno na 5000 lidí. V Lyonu byly dvě tisícovky odsouzených nahnány před ústí vojenských děl a rozstříleny kartáčovými náboji. Počet obětí hrůzovlády, tedy období mezi zářím 1793 a červencem 1794, není možné přesně stanovit. Odhady hovoří o 50 tisících, skutečné číslo bylo ale pravděpodobně daleko vyšší.
Revoluce požírá své vůdce
V létě roku 1794 se zdálo, že revoluce vyhrála. Francouzská armáda porazila rakousko-nizozemskou koalici. Nebezpečí vojenské invaze pominulo a po domácích nepřátelích zbyly na náměstích hromady uťatých hlav. Robespierre ale stále nebyl spokojen a volal po vystupňování teroru. Tvrdil, že má v rukou seznam zrádců, odmítal ho ale předložit s tím, že ho odtajní, až nastane pravý čas. Mezi poslanci Konventu i mezi členy samotného Výboru se začal šířit strach a podezření, že se Robespierre chce chopit veškeré moci sám.
Poslední projev před Konventem přednesl Robespierre 26. července 1794. Vyhrožoval v něm, že nechá zatknout každého, kdo dal svolení k popravám nevinných a každého, kdo se během jeho vlády neoprávněně obohatil. De facto tím pohrozil smrtí nejvlivnějším osobnostem své vlastní vlády. Nálada se rázem obrátila proti němu a hned následující den byl Robespierre zatčen.
Podařilo se mu sice uprchnout, když se ale dozvěděl, že ho Konvent prohlásil za psance, přiložil si k hlavě pistoli a zmáčkl spoušť. Katovi však neunikl. Kulka mu pouze roztříštila čelist a zmrzačený a zlomený vůdce hrůzovlády putoval 27. července ve společnosti svých jednadvaceti nejvěrnějších pod gilotinu. Jeho výrok „bez ctnosti je teror zhoubný, bez hrůzy je ctnost bezmocná“ ale žije v myslích nových generací revolucionářů dodnes.
