Chaos v Beslanu, Olympijský masakr a další zpackané protiteroristické zásahy, při kterých umírali rukojmí
V roce 2004 zajala skupina čečenských teroristů ve škole v jihoruském městě Beslan více než tisícovku rukojmích. Zmatená a špatně koordinovaná akce ruských zásahových jednotek vyústila ve smrt skoro 340 rukojmích, z nichž byla polovina školáků. Podobně nezdařené zásahy nejsou bohužel žádnou výjimkou.
Tragédie v jihoruském Beslanu se odehrála již před 20 roky. Kvůli informačnímu embargu, které na případ uvalily ruské úřady, je dodnes řada detailů nejasná, a panují dohady, kdo za nepodařený zásah a následnou smrt 148 dospělých a 186 dětí může. Snaha držet okolnosti v tajnosti byla ze strany Kremlu patrná již na začátku útoku. Stanice BBC a CNN dokázaly na místo dopravit reportérské týmy a vysílat vše v živém přenosu. Hlavní ruské televizní stanice oproti tomu pokračovaly v každodenním programu a nezávislým novinářům byl na místo neštěstí úplně znemožněn přístup (jednou z nich byla i později zavražděná Anna Politkovská). Zprávy vojenským plánovačům dodával z místa krizový štáb vedený zaměstnanci kanceláře prezidenta Severní Osetie. Informace, které z ní plynuly, byly ale často zkreslené, hlavně co se týkalo počtu zadržovaných rukojmí.
Pokračování 2 / 7
Chaos v Beslanu
Chaos a nedostatečná informovanost se bohužel promítla i do zásahu speciálních jednotek. Jejich členové byli na místě přítomni po většinu krize. Akce ale podléhala velení Kremlu a Putinův poradce pro Severní Kavkaz Aslambek Aslakhanov dorazil do Beslanu až třetí den odpoledne. Právě v moment, kdy se ze školy ozvala exploze. Zprávy z následného zásahu hovoří o nekoordinované akci zjevně nepřipravených vojáků, ke které se přidávali místní obyvatelé vyzbrojení samopaly. Jednotky používaly při zásahu těžké zbraně, plamenomety, ruční raketomety, střely z tanků T-72 a ničivé termobarické granáty, které pravděpodobně zapříčinily požár a propad střechy tělocvičny. Zároveň byli ale někteří vojáci tak zaskočeni překotným vývojem, že si nestihli obléct neprůstřelné vesty. Řada z nich zahynula, když před palbou teroristů chránili prchající rukojmí vlastními těly.
Ruská parlamentní vyšetřovací komise v prosinci 2006 vynesla závěr, že za tragédii mohou výhradně teroristé a všechny vedoucí zásahu zprostila viny. Pozůstalí proto ruskou vládu zažalovali u Evropského soudu pro lidská práva. Ten v roce 2017 vynesl rozsudek, že se úřady dopustily mnoha pochybení a uložil jim povinnost uhradit rodinám odškodné ve výši 3,1 milionu dolarů. Ruská strana rozsudek odmítla jako naprosto nepřijatelný a odmítla odškodné vyplatit. V historii protiteroristických akcí to bohužel nebývá výjimkou.
Pokračování 3 / 7
Orlí spár
Když bylo na konci 70. let jasné, že se vláda proamerického šáha Páhlavího chýlí ke konci, Spojené státy odvolaly většinu zaměstnanců své iránské ambasády. Začátkem listopadu 1979 areál velvyslanectví ztekl rozzuřený dav a zbývajících 66 pracovníků zajal jako rukojmí. Třináct z nich bylo propouštěno, ostatní ale zůstali v zajetí celých 444 dní. Situace měla velký dopad na mezinárodní prestiž Spojených států a na domácí pozici prezidenta Jimmyho Cartera. Jeho kabinet se opakovaně pokoušel vyjednat podmínky propuštění, nakonec ale předal záležitost speciálním armádním jednotkám. Jejich plánovači vymysleli komplikovanou misi s krycím názvem Eagle Claw (Orlí spár). Dnešní rozbory plánu většinou tvrdí, že byl předem odsouzen k neúspěchu. Jeho úspěch závisel na přesné koordinaci transportních a tankovacích letadel, helikoptér, konvoje nákladních vozů, týmů jednotek Delta Force a místních rekrutů, řidičů, agentů a překladatelů. I kdyby se všem členům týmu podařilo uniknout pozornosti iránských vojáků a policistů a do budovy ambasády se opravdu dostali, následný únik na fotbalové hřiště a evakuace desítek rukojmí helikoptérami by pravděpodobně skončila přestřelkou a masakrem. Jak to ale u plánů bývá, ani tento nepřečkal první konfrontaci s realitou, a k zásahu vůbec nedošlo. Američané měli vyrazit do akce z odlehlého místa v poušti. Zatímco se členové Delta Foce koordinovali a helikoptéry doplňovaly palivo, přijel znenadání na ranvej uprostřed pustiny autobus plný cestujících. Když se je komando snažilo zajmout, ozval se rachot dalšího motoru a ze tmy se vynořil nákladní vůz. Jeho řidič příkazy výsadkářů ignoroval a zastavila ho až střela vypálená z raketometu. Ukázalo se však, že vůz pašoval benzín a obrovský výbuch veškeré naděje na utajení nadobro zmařil. Velitelé se rozhodli akci odvolat. Při startu se však jedna z helikoptér zavadila vrtulí o tankovací letadlo EC-130 a došlo k další explozi, při které osm Američanů zahynulo. Ohořelá těla obětí a hromada trosek zůstala na místě nehody a stala se dalšími nástroji iránské propagandy. Ostuda pravděpodobně připravila Jimmyho Cartera o druhý termín v Bílém domě. Rukojmí a těla výsadkářů Irán vydal až v roce 1981, kdy ho v úřadu nahradil Ronald Reagan.
Pokračování 4 / 7
Letiště Larnaca
V únoru 1978 podnikla skupina arabských teroristů útok na hotel v hlavním městě Kypru Nikósii. Zabila při něm šéfredaktora prestižního egyptského deníku Al-Ahram a osobního přítele egyptského prezidenta Anwara Sadata. Další skupinu arabských a egyptských byznysmenů zajali teroristé jako rukojmí a po vyjednávání s kyperskými úřady s nimi odletěli do Sýrie. Letiště v Džibuti jim ale neumožnilo přistání, a letadlo se muselo vrátit na Kypr. Zatímco na letišti Larnaca teroristé vyjednávali o dalším postupu, egyptskému prezidentovi došla trpělivost. Aniž by o tom kohokoliv informoval, vyslal na Kypr vlastní protiteroristický tým. Co přesně ho k tomu vedlo není dodnes jasné. Spekuluje se, že chtěl dokázat světu, že Egypt disponuje stejně zdatnými komandos jako Izrael, který 18 měsíců předtím úspěšně osvobodil rukojmí na ugandském letišti Entebbe. Izraelská operace Blesk byla ale přesným opakem akce Egypťanů. Ihned poté, co dosedli na letiště Lanraca, se rozběhli se zbraněmi v rukou k letadlu. Vyjednávání s teroristy už v té chvíli značně pokročilo, mělo dojít k propuštění rukojmí a letoun byl obklíčen kyperskými vojáky. Ti zareagovali na útok neznámých ozbrojenců jediným logickým způsobem – zahájili palbu. Na místě zastřelili a těžce zranili přes 30 egyptských vojáků a jejich letoun zničili protitankovou střelou. Zpackaná akce vyústila v mezinárodní skandál a v přerušení diplomatických styků mezi Egyptem a Kyprem na celé tři roky.
Pokračování 5 / 7
Egypt Air 648
Kyperský debakl přiměl egyptské úřady k ustanovení speciální protiteroristické jednotky El-Sa'ka. Její členové vyrazili do akce v listopadu 1985. Palestinští teroristé tehdy unesli letadlo společnosti Egypt Air na lince z Atén do Káhiry a chtěli s ním přistát v Libyi. Krátce po startu se ale na palubě strhla přestřelka mezi únosci a přítomným členem egyptské ostrahy, a poškozený letoun musel nouzově přistát na Maltě. Zdejší úřady odmítly nabídku protiteroristických jednotek z USA, Velké Británie a Francie a namísto toho povolali tým z Egypta. Akce musela proběhnout rychle, protože vyjednávání s Palestinci zkolabovalo a teroristé začali na palubě popravovat rukojmí. Egyptští komandos měli podle plánu zaútočit brzy ráno v přestrojení za letištní personál přinášející na palbu jídlo. Z neznámých důvodů se ale Egypťané rozhodli zaútočit hodinu a půl před plánovaným zahájením akce a namísto léčky použít k proniknutí na palubu trhavinu. Neodhadli však její sílu. Výbuch téměř dvou kilogramů Semtexu vyrval do trupu obrovskou díru a způsobil na palubě požár, při kterém se udusilo více než 50 pasažérů včetně několika dětí a těhotných žen. Další rukojmí padli za oběť palbě teroristů a pravděpodobně i zmatené střelbě přepadové jednotky.
Pokračování 6 / 7
Mnichovský masakr
V roce 1972 unesla skupina palestinských teroristů na olympiádě v Mnichově většinu členů Izraelské výpravy. Ústava Západního Německa tehdy zakazovala nasazovat do civilních případů vojáky, policie ale nedisponovala protiteroristickou jednotkou, neměla patřičné vybavení ani komunikační prostředky a velitelům chyběly potřebné zkušenosti. Záchranná akce byla proto sérií tragických omylů a přešlapů. První pokus o přepad skončil fiaskem, protože ho vysílala v přímém přenosu německá televize. Policii nenapadlo v okupované budově přerušit přívod proudu a únosci tak mohli na vlastní oči sledovat, jak se k nim policisté blíží. Druhý přepad byl naplánován na okamžik, kdy měli teroristé procházet garáží k přistavené helikoptéře. Jejich vůdce se vypravil na obhlídku garáže předem a zastihl policisty během příprav. Poslední akt celé tragédie se odehrál na letišti, odkud chtěli únosci odletět. Na místě je očekával tým ostřelovačů a na palubu připraveného letadla byl vyslán tým policistů, který měl na únosce zaútočit během nástupu. Ostřelovači ale byli pouze policisté, kteří se střelbě věnovali jako koníčku a byli vyzbrojeni běžnými ručnicemi bez teleskopických mířidel. Podpůrný tým s obrněnými vozy uvázl cestou na letiště v zácpě a členové přepadové jednotky z paluby bez varování odešli. Obávali se totiž, že teroristé letadlo vyhodí do povětří. Když na místo přiletěly helikoptéry s únosci a rukojmími, nalezli teroristé pouze opuštěné letadlo. Rozběhli se zpátky k vrtulníkům a policie spustila palbu. Nepodařilo se jim však Palestince zlikvidovat a následná přestřelka pokračovala další dlouhé hodiny. Poslední tragický omyl vyplynul z toho, že policisté celou dobu nevěděli, kolik únosců přesně je. Když se jim podařilo zlikvidovat pátého teroristu, palbu přerušili v domnění, že je vše u konce. Únosců však bylo osm. Zbývající tři vhodili do helikoptér s rukojmími granáty a provrtali je sprškou kulek. Na jejich palubě zahynulo šest izraelských sportovců a pět trenérů.
Pokračování 7 / 7
Masakr v Manile
V současnosti disponuje většina zemí speciální protiteroristickou jednotkou. Přehmaty se ale stávají nadále. V roce 2008 dostal filipínský policista Rolando Mendoz výpověď kvůli obvinění z prodeje drog. Psychicky se zhroutil a rozhodl se své bývalé zaměstnavatele vydírat únosem autobusu s 25 pasažéry na palubě. Dodnes není známo, proč policie na jeho požadavky výplaty ušlé mzdy jednoduše nepřistoupila a později ho nezatkla. Namísto toho k zaparkovanému autobusu vyslala speciální jednotku, která ale zásah absolutně nezvládla. Její vyjednavači s Mendozem dlouho debatovali, aniž by se pokusili únosce stojícího ve dveřích vozidla zneškodnit či zastřelit. Když jednání selhalo, pokusil se Mendoz ujet. Ostřelovači prostříleli autobusu pneumatiky, načež z něj vyběhl vyděšený řidič a křičel, že všichni pasažéři jsou už mrtví. Zásahová jednotka se proto pokusila proniknout dovnitř. Tým však neměl k dispozici nálože k odstřelení oken a snažil se je místo toho rozbít palicí. Nerozbitné sklo ale odolávalo a stejně tak selhal i pokus vytrhnout dveře provazem, který se přetrhl. Navíc se ukázalo, že pasažéři jsou stále v autobuse a živí. Mendoz v té době již dávno ztratil nervy a začal střílet na policisty i do rukojmí. Policisté proto proraženými otvory vhodili dovnitř plynové granáty. Když se únosce pokusil uprchnout, byl ostřelovači konečně zlikvidován. Zpackaná akce stála život devět pasažérů a ihned po ní se na policii snesla sprška kritiky. Filipínský ministr vnitra Jessie Robredo vše vysvětlil vyjádřením: „Pokud bychom byli lépe připraveni, měli lepší vybavení a trénink, možná by zásah byl i přes všechny obtíže úspěšnější.“ Proti čemuž se dá máloco namítat.
