Poláci zbrojí ostošest. Vědí proč a dobře dělají. Historie je poučila
Po ruské anexi Krymu v roce 2014, a zejména po příchodu neokonzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) k moci o rok později začalo Polsko, které beztak už delší dobu představuje regionální velmoc, mohutně zbrojit. V roce 2019 zakoupilo 18 bojových a dva cvičné raketomety HIMARS od amerického zbrojního gigantu Lockheed Martin za 414 miliónů dolarů.
V květnu 2022, tedy pouhý čtvrtrok po rozpoutání Putinovy agrese proti Ukrajině, v USA závazně objednalo dalších 508 těchto špičkových raketometů, jež se ve službách ukrajinské armády znamenitě osvědčily při ničení ruské obrněné techniky, za deset miliard dolarů.
Pravda, Gazeta Wyborcza, druhý nejprodávanější polský deník, upozorňuje na naprostou nereálnost přání, aby se tyto zbraně v Polsku objevily v dohledné době, nicméně i tak má země slibně nakročeno k tomu, aby, pokud se její ambiciózní plány vyplní, zaujalo počtem pozemních sil první místo mezi evropskými členy NATO a předběhlo i takové mocnosti jako Francie a SRN.
Buď jak buď, Poláci nezahálejí. Nakoupili 366 amerických tanků Abrams, zálusk mají na 32 supermoderních bojových letounů F-35, bitevní vrtulníky AH-64 Apache a podepsali smlouvu na dodávku tisícovky (!) jihokorejských tanků K2 Black Panther a 648 samohybných raketometů.
Se značnou rezervou se ovšem k tak masívním nákupům staví například generál Mieczysław Gocuł, v letech 2013 až 2017 náčelník generálního štábu, poukazující na zadlužování celých příštích generací. Opačného názoru je silný muž Polska Jarosław Kaczyński, jenž oponuje, že je lepší být zadlužený než okupovaný. To je sice pravda, ale mnozí poláci mají v živé paměti marasmus, v němž se jejich země ocitla mimo jiné právě v důsledku nepromyšleného zadlužování za Edwarda Gierka, jež vyústilo v masové protesty, vznik Nezávislých samosprávných odborů Solidarita a dlouholetou hlubokou ekonomickou krizi.
Poláci na armádě nešetří
Ať už jsou obří nákupy moderní vojenské techniky z ekonomického hlediska neúnosné, nebo odrážejí snahu Poláků co nejvíce odstrašit případného agresora (a koho mají na mysli, o tom není sebemenších pochyb), zůstává nezvratným faktem, že již teď patří k premiantům mezi členskými státy NATO. Letos vydali na obranu 159 miliard zlotých (4,1 procenta HDP) a na příští rok plánují už 187 miliard, což představuje 4,7 procenta HDP. K 12. září 2024 byl jeden zlotý 5,84 české koruny.
V současnosti má Polsko 140 000 vojáků. Pro srovnání: Francie, někdejší přední vojenská velmoc, má v ozbrojených silách jen 250 582 osob a třetí Spolková republika Německo v Bundeswehru 181 672.
Polsko ve Varšavské smlouvě
Jakkoli jsou zamýšlené nákupy moderních zbraní velkolepé, nelze nepřipomenout, že v minulosti disponovalo Polsko, jeden ze zakládajících členů Varšavské smlouvy, jež vznikla 14. května 1955, daleko větším počtem bojové techniky, a to i koncem 80. let minulého století, kdy se zmítalo v dlouhodobé a hluboké hospodářské krizi a kdy docházelo k uvolňování mezinárodního napětí. Pro zajímavost stačí uvést několik čísel.
Z prohlášení ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy O poměru počtů ozbrojených sil a výzbroje organizace Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu v Evropě, přilehlých mořích a oceánech vyplývalo, že k 1. červenci 1988 zaujímalo Polsko počtem 347 000 vojáků a 480 bojových letounů ve Varšavské smlouvě druhé místo (po SSSR), 43 bojových vrtulníků sedmé (po SSSR, Rumunsku, Československu, Maďarsku, Německé demokratické republice a Bulharsku), 81 odpalovacích zařízení taktických raket druhé (po SSSR), 3330 tanků třetí (po SSSR a Československu), 435 protitankových raketových kompletů čtvrté (po SSSR, NDR a Československu), 4855 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů páté (po SSSR, NDR, Rumunsku a Československu), 3065 raketometů, děl a minometů páté (po SSSR, Rumunsku, Bulharsku a Československu) a třemi ponorkami třetí (po SSSR a Bulharsku) místo.
Podívejme se nyní pro zajímavost do vojenské minulosti našich severních sousedů od první světové války.
Ve službách tří mocností
Podle díla profesora Varšavské univerzity Marceliho Handelsmana Polsko. Jeho ekonomický a sociální život za války tři mocnosti zmobilizovaly za první světové války 3 376 680 obyvatel Polska, z nichž 387 572 padlo (219 180 v rakousko-uherské, 108 392 v německé a 60 000 v ruské armádě). S připočtením zemřelých v zajetí toto číslo stoupne na 450 000.
Přesto pro Poláky jejich příběh jako by neexistoval; v kolektivní paměti se uchovali jen ti, kteří s Józefem Piłsudským bojovali v legiích za nezávislost Rzeczypospolité. Tu se podařilo získat 11. listopadu 1918, v den ukončení Velké války. Bohužel krátce poté se dostalo do křížku s nově vzniklou Československou republikou…
Sedmidenní válka
Tak se konflikt o Těšínsko z ledna 1919 zapsal do historie a stál Čechoslováky podle publikace Karla Straky a Tomáše Kykala Československá armáda v letech budování a stabilizace 1918–1932, vydané ministerstvem obrany České republiky roku 2013, 213 vojáků – 53 padlých, 63 raněných a 97 nezvěstných –, kdežto početně slabší Poláky osmkrát víc: 1760 (92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných).
Těšínská otázka nadále zatěžovala vztahy mezi oběma zeměmi a v době zářijové krize roku 1918 Poláci nelenili a přihlásili se o nárokovaná území. To, že využili oslabení Československa, které čelilo německé hrozbě, jim zase nemohli zapomenout Čechoslováci…
Sedmidenní válka o Těšínsko však nebyla ničím v porovnání se zápasem, jejž Poláci svedli v následujícím roce a který se do análů zapsal jako zázrak na Visle – bitvou o Varšavu.
Bitva o Varšavu
Po obnovení samostatnosti nemělo Polsko ustálené hranice, hlavně ty na východě. Podaří se obnovit velký polsko-litevský stát s hranicí na Dněpru? Protivníkem se tentokrát stalo Sovětské Rusko. Klíčovou roli ve válce sehrálo drtivé vítězství Polského vojska (WP) v legendární bitvě o Varšavu 25. srpna 1920. Ale co jí vlastně předcházelo?
Občanská válka v Sovětském Rusku, rozpad Rakouska-Uherska a revoluce v Německu poskytly Polákům jedinečnou šanci získat nazpět území ztracená během trojího dělení jejich země v letech 1772, 1793 a 1795. Jedenáctého listopadu 1918, téhož dne, kdy Německo uzavřelo příměří, Polsko obnovilo svou nezávislost. Jeho čelný představitel a pozdější maršál Józef Piłsudski fantazíroval o spojení všech Slovany obydlených teritorií (týkalo se to dnešní Ukrajiny a Běloruska) ve federaci pod polským žezlem. Projekt se zapsal do dějin pod názvem Mezimoří.
Naproti tomu ruští bolševici snili o rozšíření světové revoluce do Evropy, k čemuž Polsko představovalo ideální odrazový můstek. Jenže jak Bavorská, tak i Maďarská republika rad byly zlikvidovány již v roce 1919.
Jablko sváru: Ukrajina
Ještě před vypuknutím polsko-ruské války se obě strany silně angažovaly na Ukrajině, na niž si činily nároky. Poláci sem vpadli v roce 1919 a za pomoci místních nacionalistů vytlačili bolševiky na východ. Západní část se Lvovem jako metropolí Haliče si přivlastnili Poláci, kdežto na východě vyhlásili nacionalisté Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem.
Rudá armáda podnikla tak rozsáhlý protiútok, že připravil Poláky o všechny předešlé územní zisky, a valila se dál na západ. Okřídleným heslem se stalo: Na Varšavu!
Plány obrany
Počátkem června prolomil Semjon Michajlovič Buďonnyj polské postavení a měsíc nato zahájil Michail Nikolajevič Tuchačevskij mohutný útok v Bělorusku. Devatenáctého července padlo Grodno, 22. Brest a 28. Białystok. V rovinatém Polsku tak už zdánlivě nic nestálo Rudé armádě v cestě. Jenže ani Piłsudski nezahálel. Hodlal zastavit nepřítele již na řece Bug, ale rudoarmějci postupovali mnohem rychlejším tempem, než předpokládali Poláci.
V noci z 5. na 6. srpna 1920 se ve Varšavě zrodil plán její obrany. Jednotky podél Visly měly být převeleny k obraně varšavského předmostí a čtvrtina bojeschopných divizí se měla soustředit na jihu k eventuálnímu protiútoku. Deset divizí generála Józefa Hallera mělo vzdorovat před Varšavou hlavnímu útoku Rudé armády, zatímco pět divizí generála Władysława Sikorského se mělo soustředit severně od hlavního města kolem pevnosti Modlin, kde vyvstávala možnost sovětská vojska obklíčit a prolomit jejich frontu. Dalších pět divizí polské velení vyčlenilo pro obranu severních oblastí, zatímco armáda generála Franciszka Latinika měla bránit metropoli a generál Bolesław Jerzy Roja měl držet linii Góra Kalwaria–Dęblin.
Dvacetitisícové Úderné skupině pod přímým velením Piłsudského, tvořené nejvybranějšími jednotkami a posílené armádou generála Leonarda Skierského, připadl úkol zaútočit na místo styku sovětského Západního a Jihozápadního frontu, což podle polských tajných služeb představovalo nejslabší úsek sovětské fronty, vyvolat v Tuchačevského Západním frontu zmatek a s pomocí výpadu Sikorského armády ze severu obklíčit Rudou armádu u hranic Východního Pruska.
Michail Nikolajevič Tuchačevskij se při plánování obklíčení Varšavy svými 24 divizemi zjevně inspiroval úspěšným plánem maršála Ivana Fjodoroviče Paskeviče (škodolibost nás nutí připomenout, že byl ukrajinskokozáckého původu), jenž v roce 1831 překročil u Toruně Vislu a téměř bez odporu vpadl do Varšavy, čímž potlačil listopadové povstání Poláků proti ruské nadvládě.
Poláci četli bolševikům z bible
Počátkem srpna 1920 polské velení stálo před hrozbou porážky. Severní front na ústupu od počátku července ztratil bojeschopnost. Posily stahované ze západního Polska k Varšavě nepřesáhly 25 000 mužů, dodávky střeliva z Maďarska ustaly a ani francouzská pomoc nedosáhla takové výše, jakou si Poláci představovali. Piłsudski tudíž upjal veškerou svou pozornost k hlavnímu městu, po jehož obvodu nechal vybudovat pevnůstky a zákopy, stáhl z Haliče všechny síly a prostředky a přesunul je urychleně na jih od hlavního města. V prostoru řeky Wieprz pozvolna vznikal prozatím utajovaný Střední front.
Rudá armáda překročením řeky Wkra a útokem na městečko Włocławek zahájila vlastní bitvu o polské hlavní město. Patnáctá a 3. armáda dosáhly modlinské pevnosti a 16. vyrazily přímo na Varšavu. Třináctého srpna se sovětská vojska zmocnila Radzyminu, ležícího pouhých 23 kilometrů od Varšavy. Piłsudski proto musel svůj plán protiútoku uspíšit o čtyřiadvacet hodin.
Po urputných bojích změnil Radzymin několikrát svého pána. V té době zahraniční diplomaté kvapem opouštěli Varšavu. Z nejvyšších zůstal jenom britský velvyslanec a apoštolský nuncius arcibiskup Ratti.
Čtrnáctého srpna se Radzyminu s konečnou platností zmocnila Rudá armáda, která prolomila pozice generála Sikorského na severu. Není divu, když musel čelit třem sovětským armádám: 3., 4. a 15. Oblast kolem pevnosti Modlin posílily zálohy zformované z polských legionářů z východní fronty. O půlnoci se Polákům podařilo prolomit linii Rudé armády a udeřit na sovětské velitelství, přičemž došlo ke zničení radiostanice, takže do konce bojů zbylo sovětské 4. armádě jediné rádio, navíc napíchnuté polskou tajnou službou. Na zjištěných radiovlnách zbývajícího rádia Poláci roztrpčovali rudoarmějce recitováním úryvků z bible v polštině a latině, konkrétně z části starozákonní Genesis, čímž znemožnili komunikaci mezi 4. armádou a Tuchačevským. Čtvrtá armáda následkem toho pochodovala dál na Toruň, ačkoli se měla stočit na jih k Varšavě. Mezitím síly generála Latinika stále vzdorovaly přímému náporu šesti sovětských divizí.
V té době už Piłsudski dokončil plán protiútoku, jejž se rozhodl vést osobně. Vzdal se kvůli tomu všech veřejných funkcí v obrozeném státě, aby ho jeho možná smrt neochromila, a soustředil se výhradně na vojenské záležitosti.
Buďonnyj ignoroval rozkaz
Rudá armáda obsadila vesničku Izabelin, ležící pouhých třináct kilometrů od polského hlavního města, což bylo nejblíž, kam postoupila za celou bitvu. Tuchačevskij, skálopevně přesvědčený, že jeho plán funguje jak švýcarské hodinky, se mimoděk chytil do důmyslné pasti, již mu Poláci nastražili. Prostor mezi jeho Západním a Buďonného Jihozápadním frontem měl velice slabou ochranu, a nadto Buďonnyj nesplnil rozkaz a nevyrazil se svým frontem od jihu na Varšavu pomoci Tuchačevskému. Josif Vissarionovič Stalin, zastávající funkci politického komisaře Jihozápadního frontu, se chtěl zmocnit Lvova. Buďonnyj tedy nejenže Tuchačevskému nepomohl, ale dokonce na sebe ani nevázal žádné polské jednotky a odešel na jih, takže se vlastní bitvy o Varšavu nezúčastnil.
Čtrnáctého srpna zahájili Poláci překročením řeky Wkra protiútok. Následujícího dne vybojovali město Nasielsk – přesněji řečeno jeho ruiny. Téhož dne zastavili postup Rudé armády na Varšavu a Modlin, a dokonce ji vypudili z Radzyminu. Tyto úspěchy vydatně posílily morálku polských vojáků i obyvatelstva. Bezprostřední ohrožení Varšavy se podařilo odvrátit a Poláci zatlačovali Rudou armádu na sever.
Tuchačevskij si hrozbu porážky uvědomil
Šestnáctého srpna zaútočila Piłsudského Úderná skupina v počtu 38 000 vojáků na slabě chráněný bok Tuchačevského. Přitom neměla žádný týl; mělo ji živit obyvatelstvo, jež se rovněž mělo starat o raněné. Kdyby Buďonnyj, operující před Brody, stihl ukončit přesun k Západnímu frontu, dovršil by jeho neočekávaný úder porážku Piłsudského, a tedy i Polska. Ovšem, jak známo, kdyby jsou chyby...
Jen jedna útočící polská divize z pěti hlásila odpor Rudé armády při postupu. Ostatní čtyři postoupily na sever o 45 kilometrů bez odporu. Večer téhož dne se Polské vojsko ocitlo ve Włodawě a přeťalo zásobovací linie nepřátelské 16. armády. Během 36 hodin Poláci postoupili o 70 kilometrů. Osmnáctého srpna si Tuchačevskij na svém velitelství v Minsku, vzdáleném 500 kilometrů od Varšavy, uvědomil, že mu hrozí porážka, a nařídil ústup a přeskupení. Hodlal stabilizovat frontu, doplnit zásoby, opět převzít iniciativu a zatlačit protivníka zpět. Jenže jeho rozkaz dorazil k některým jednotkám pozdě, nebo dokonce vůbec ne. V Rudé armádě nastal naprostý chaos, kdy některé jednotky stále útočily na Varšavu, zatímco jiné kvapně ustupovaly. Jenom sovětská 15. armáda jako jediná neupadla do zmatků a snažila se klást postupujícím Polákům odpor. Ti mezitím přešli do mohutné ofenzívy a za šest dní postoupili o 262 kilometrů z Lubartowa do Białystoku.
Tuchačevskému nezbývalo než nařídit úplné stažení Rudé armády zpět k řece Bug. Během 21. srpna (datum pro nás hořce významné!) ustal organizovaný odpor Rudé armády a 31. srpna se její fronta zhroutila jak domeček z karet. Tři sovětské armády – 3., 15. a 16. – se sice rozpadly, nicméně jejich zbytky přešly do Východního Pruska, kde Němci internovali asi 43 000 rudoarmějců, z nichž se podle knihy S. V. Volkova Tragédie ruského důstojnictva 40 986 vrátilo do vlasti s veškerou výzbrojí v polovině roku 1921 a někteří ještě dříve – koncem roku 1920 a začátkem roku 1921.
Počty a úmrtnost sovětských válečných zajatců
Úmrtnost internovaných rudoarmějců ve Východním Prusku dosáhla mnohem menších rozměrů než v polském zajetí. Podle díla polského historika Zbigniewa Karpuse Ruští a ukrajinští váleční zajatci a internovaní v Polsku v letech 1918–1924 se v polovině října 1920 v Rzeczypospolité nalézalo 110 000 sovětských zajatců, z nichž 50 000 padlo do zajetí během bitvy o Varšavu od začátku srpna do 10. září 1920, 40 000 od 11. září do 18. října 1920 a 15 000 až 20 000 od února 1919 do července 1920. Z nich 25 000 vstoupilo do ruských a ukrajinských oddílů přátelsky nakloněných Polsku, 16 000 až 18 000 zemřelo, hlavně následkem epidemií, a 67 000 se dočkalo repatriace.
Jedině sovětská 4. armáda se zachránila rychlým ústupem. Po zhroucení Tuchačevského Západního frontu Buďonného Jihozápadní front neměl sil vzdorovat přesile Poláků a prohrál bitvu u Komarowa koncem srpna 1920. V polovině října zaujalo Polské vojsko linii Tarnopol–Dubno–Minsk–Drisa. Tuchačevskij sice přeskupil své síly, ale utrpěl těžkou porážku v bitvě na Němenu.
Příměří a mír
Po nátlaku Británie a Francie Sovětské Rusko a Polsko uzavřely příměří a v září 1920 zasedly jejich delegace v lotyšské metropoli Rize k jednacímu stolu. Osmnáctého března 1921 uzavřely Rižskou mírovou smlouvu, jež stanovila hranice mezi oběma zeměmi na osmnáct let.
V bitvě o Varšavu byly síly obou stran zhruba vyrovnány. Podle různých údajů měli Poláci 113 000 až 123 000 vojáků proti 104 000 až 140 000 sovětským, zato ztráty se podstatně lišily. Poláci měli 4500 mrtvých, 22 000 raněných a 10 000 nezvěstných, Rudá armáda 15 000 až 25 000 mrtvých a neznámý počet raněných; počty zajatců uvádíme výše.
Zázrak na Visle
Polský historik Antoni Czubiński cituje ve své znamenité knize Rusko-polská válka v letech 1918–1921, vydané také v češtině, arcibiskupa Józefa Teodorowicze, jenž se v kázání předneseném při děkovné mši v katedrále bezprostředně po bitvě o Varšavu zmínil o zázraku, což bigotně katolickým Polákům vyhovovalo:
„Zde, u Varšavy, byla porážka tak jistá, že nepřítel oznámil v telegramech světu již den předem, že město je obsazeno. Sám francouzský vojevůdce (generál Maxime Weygand, jenž přijel do Varšavy 25. července 1920 jako poradce vrchního velitele; pozn. autora), jemuž patří tolik nehynoucích zásluh při obraně našeho hlavního města, když se ho papežský nuncius v předvečer bitvy ptal, zda počítá s vítězstvím, odpověděl významně: ,Dnes zmohou více vaše modlitby než naše vojenské umění.‘ A modlitby skutečně pomohly. Nezmenšily zásluhy velitelů ani slávu zmužilosti vojáků, neubraly na ceně obětem a úsilí celé společnosti; modlitby však svedly bitvu, modlitby způsobily zázrak na Visle. Proto, cokoli se bude říkat či psát o bitvě u Varšavy, obecná víra ji nazve zázrakem na Visle a jako zázrak vejde do historie. […] Byl to zázrak zcela podobný zázraku u Čenstochové. Dějiny o něm budou psát a v srdci národa ho zvěční stejným zlatým písmem, jakým popsaly a připomínaly obranu Čenstochové.“
Dále se arcibiskup Teodorowicz strefoval přímo do vrchního velitele Piłsudského, když pravil: „Proč zde dlouho mluvit o plánech, když pro nepřítele, jak se později ukázalo, byly přístupy k Varšavě podobné pavučině, kterou mohl trochu silnější nápor nebo trochu slabší obrana kdykoliv protrhnout? Nebyl to strategický plán, co rozhodlo o záchraně Varšavy, protože ten ponechal nezajištěné obranné body. To jiný plán přinesl záchranu. Tento plán byl narýsovaný Boží rukou, vytvořil a vykonal ho Duch svatý. To, co nemohl zajistit ani předvídat lidský plán, to zajistil a předvídal plán Boží.“
Řečník dále rozvinul legendu o knězi Ignacym Janu Skorupkovi (polní kurát II. praporu 236. pluku Akademické legie, jenž padl 14. srpna 1920 v Ossowě během plnění svých kněžských povinností. Říkalo se, že měl vidění, kdy se mu ukázala Panna Maria jako královna Koruny polské, na jejíž výzvu prý podnítil ustupující vojáky k útoku a způsobil obrat v boji; pozn. autora). Na základě „zázraku na Visle“ Teodorowicz zopakoval myšlenku obranného valu evropské civilizace.
„U Varšavy jsme pochopili, že se buď necháme pohltit hordami valícími se z východu a potom ztratíme jak svou duši, tak svou existenci, nebo se proti nim postavíme, abychom se zachránili a stali se obrannou zdí pro celý svět. Svým zázrakem u Varšavy Bůh spojil naši minulost s budoucností. Svou včerejší péči o nás svázal a spojil s dneškem a zítřkem.“
Když polský prezident Andrzej Duda připomínal sté výročí přelomového polského vítězství, ideu mesianistického poslání své vlasti zopakoval.
Meziválečné období
V září 1938 mělo Polsko 789 letounů a kromě toho ještě 985 školních. V roce 1939 tvořilo polské ozbrojené síly pozemní vojsko, válečné loďstvo a Sbor ochrany pohraničí (KOP). Letectvo patřilo k pozemnímu vojsku a válečné loďstvo mělo vlastní, třebaže nepočetné letectvo. V zemi existovala všeobecná branná povinnost, jíž podléhali muži od 21 do 50 let, z toho dva roky trvala základní služba (pro důstojníky dvanáct let).
Pozemní vojsko se skládalo z 30 pěších divizí po třech pěších plucích, jednom pluku lehkého a jednom oddílu těžkého dělostřelectva, 11 jezdeckých brigád po třech až čtyřech jezdeckých plucích a jednom oddílu jízdního dělostřelectva, jedné motorizované brigády se dvěma pluky motorizovaného jezdectva, tankovým praporem a oddílem motorizovaného dělostřelectva a z menších jednotek. Početní stav činil průměrně 266 000 osob, z nichž asi 7000 sloužilo u letectva. Sbor ochrany pohraničí měl 27 000 osob.
K 1. červnu 1939, v době rostoucího napětí v Evropě, vzrostly polské ozbrojené síly na 439 718 osob (418 474 v pozemním vojsku, 12 170 u letectva a 9074 v námořnictvu). Polská vojenská teorie pokládala jezdectvo za hlavní manévrovací prostředek k dosažení rozhodujících cílů. Kavalérie měla nahradit nedostatek rychlých technických prostředků v armádě. Právě tento druh vojska, nazývaný „královnou armády“, měl za úkol zlomit vůli nepřítele k odporu, ochromit ho psychologicky a oslabit jeho bojovnost. Nakolik chybná byla tato teorie, prokázalo zářijové tažení v roce 1939.
Útok ze dvou stran
Na počátku druhé světové války postavilo pětatřicetimiliónové Polsko jen milión vojáků, kdežto patnáctimiliónové Československo během všeobecné mobilizace v září 1938 1 128 108!
Poměr sil a prostředků mezi Polskem a Německem k 1. 9. 1939
| Síly a prostředky | Polsko | Německo | Poměr |
|---|---|---|---|
| Početní stav | 1 000 000 | 1 516 000 | 1:1,52 |
| Pěší prapory | 376 | 559 | 1:1,49 |
| Polní děla | 2065 | 5805 | 1:2,81 |
| Protitankové kanóny | 775 | 4019 | 1:5,19 |
| Tanky | 475 | 2690 | 1:5,66 |
| Stíhací a bombardovací letouny | 313 | 1323 | 1:4,23 |
| Všechny letouny* | 433 | 2085 | 1:4,82 |
*Včetně průzkumných, transportních a pomocných letounů.
Ztráty v obranné válce (1. 9.–6. 10. 1939)
| Kategorie | Polsko | Německo |
|---|---|---|
| Padlí | 66 300 | 16 343 |
| Nezvěstní | * | 320 |
| Ranění | 133 700 | 27 640 |
| Zajatí | 420 000** | ? |
| Celkem | 620 000 | 44 303 |
| Děla a minomety | 2218 | 248 |
| Tanky | ? | 229*** |
| Letouny | 391 | 564**** |
| Automobily | ? | 4588 |
*Nezvěstní jsou zahrnuti mezi padlé.
**Říšský kancléř Adolf Hitler hovořil ve svém projevu k poslancům Říšského sněmu o 694 090 zajatcích.
***Podle Thomase Jentze 819, z toho 236 nenávratně.
****Včetně poškozených. Olaf Groehler jich uvádí 521.
Sedmnáctého září 1939 zahájila vojska Běloruského a Ukrajinského frontu „osvobozenecké tažení na západní Ukrajinu a do západního Běloruska“, jak se v sovětské a rovněž v současné ruské terminologii říká vpádu do východního Polska. Stalo se tak v souladu s tajnými dodatky k paktu Molotov–Ribbentrop. Rudá armáda zasadila ránu dýkou do zad Polákům zoufale se bránícím německé agresi a zpečetila jejich osud. Historici později spočítali, že Sovětský svaz tím porušil nejméně pět mezinárodních paktů, úmluv a konvencí.
Sovětské velení vyčlenilo k invazi mohutné síly: 21 střeleckých a 13 jezdeckých divizí, 16 tankových a dvě motorizované brigády a Dněperskou válečnou flotilu, úhrnem 617 588 vojáků, z nichž fakticky se zářijového tažení zúčastnilo 466 516 osob, 4959 děl a minometů, 4736 tanků a 3298 letounů. Stojí za zmínku, že počet sovětských tanků a letounů značně převyšoval tytéž prostředky vyčleněné Německem k polské kampani, což lze chápat i jako určitou demonstraci síly vůči zatím spřátelené třetí říši.
„Nestvůrný zplozenec“
Osmadvacátého září 1939 třetí říše a SSSR uzavřely smlouvu o hranicích a přátelství, jež pro sovětskou diplomacii znamenala výrazný úspěch, neboť Němci předali SSSR některá jimi obsazená polská města. Jedenatřicátého října pronesl předseda rady lidových komisařů a lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR projev, který mu Poláci nikdy neodpustili a za nějž ho dodatečně pokárali za Chruščova:
„Vládnoucí kruhy Polska se nemálo chlubily ,pevností‘ svého státu a ,silou‘ své armády. Ukázalo se však, že stačil krátký úder na Polsko, provedený nejprve německou a poté Rudou armádou, aby nic nezbylo z tohoto nestvůrného zplozence Versailleské smlouvy, žijícího na úkor porobených nepolských národností. Tradiční politika bezzásadového lavírování a spekulace mezi Německem a SSSR se ukázala neúčinnou a dokonale zbankrotovala.“
Lacino dosažený úspěch?
Vjačeslav Michajlovič v témže projevu zmínil, že dosažený úspěch zase tak úplně zadarmo nebyl. „Při bojových akcích Rudé armády v těchto oblastech došlo na některých místech k vážným srážkám našich vojenských jednotek s polskými, a tím i k obětem. Jaké byly tyto oběti, ukazují tyto údaje: Na běloruské frontě ztratila Rudá armáda 246 padlých a 503 raněné, tedy celkově 749 mužů. Na ukrajinské frontě jsme měli 491 padlých a 1359 raněných, celkem 1850 mužů. Celkový počet obětí na území západního Běloruska a západní Ukrajiny tím činí 737 padlých a 1862 raněných, celkem tedy 2599 mužů. Pokud jde o naši válečnou kořist v Polsku, skládá se z více než 900 děl, z více než 10 000 kulometů, z více než 300 000 pušek, z více než 150 miliónů nábojů do pušek, asi z miliónu dělostřeleckých nábojů, asi z 300 letadel atd.“
Vlastní oběti však, jak bylo za sovětské éry dobrým zvykem, značně přikrášlil. Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, ztratil Ukrajinský front z 265 714 osob účastnících se zářijového „osvobozeneckého tažení“ 2713 vojáků (570 padlých, 58 zemřelých na zranění, 42 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 289 nezvěstných a 13 zemřelých na nemoci; trvalé ztráty tedy činily 972 osob), 1360 raněných, postižených kontuzí a popálených a 381 nemocných; zdravotnické ztráty tudíž dosáhly 1741 vojáků. Běloruský front přišel z 200 802 vojáků účastnících se vpádu do východního Polska o 1145 osob (403 padlé, 44 zemřelé na zranění, 34 zahynulé při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 13 nezvěstných a devět zemřelých na nemoci; tím pádem činily trvalé ztráty 503 osoby a 642 raněných, postižených kontuzí a popálených). Souhrnné ztráty Ukrajinského a Běloruského frontu, včetně pohraničních vojsk účastnících se zářijové kampaně, se podle upřesněných údajů vyšplhaly na 3858 vojáků, z čehož trvalé ztráty představovaly 1475 osob (973 padlé, 102 zemřelé na zranění, 76 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 302 nezvěstné a 22 zemřelých na nemoci) a zdravotnické 2383 (2002 raněné, postižené kontuzí a popálené a 381 nemocných).
Podle druhů vojsk utrpěla největší celkové ztráty střelecká vojska (2735 osob), následována tankisty (133), jezdectvem (50), dělostřelectvem (30) a letectvem (pět).
Sovětské materiální ztráty byly nepatrné. Michail Melťuchov je ve své knize Sovětsko-polské války vyčíslil na šest děl a minometů, 17 tanků (zasaženo jich bylo 42, ale většinu se podařilo opravit; z technických příčin a následkem havárií bylo vyřazeno dalších 429 tanků), šest letounů a 36 automobilů.
Polské odhady sovětských ztrát jsou mnohem vyšší a hovoří o 2500 až 3000 mrtvých a spolu s raněnými o 8000 až 10 000. Přestože maršál Edward Rydz-Śmigły vydal rozkaz neklást Rudé armádě odpor, na mnoha místech se bojovalo a Poláci přišli celkem o 481 200 osob (3500 padlých, 20 000 raněných a 457 700 zajatých, z nichž zejména vyšší důstojníky čekal tragický osud).
Podle výše citované publikace Rusko a SSSR ve válkách XX. století zajala Rudá armáda 452 536 polských vojáků, z toho Ukrajinský front 392 334 včetně 16 723 důstojníků a Běloruský 60 202 včetně 2066 důstojníků. Jenže, jak se později ukázalo, mezi zajatci se ocitli nejen vojáci, ale také policisté, četníci, a dokonce i lesníci – zkrátka každý, kdo nosil uniformu!
Polský odboj na Západě…
Zářijová porážka však statečný polský národ nezlomila. Již v září 1939 se na základě polsko-francouzské smlouvy organizovala jedna polská divize. Čtvrtého ledna 1940 došlo k podpisu polsko-francouzské smlouvy, podle níž měla vzniknout stotisícová armáda složená z pěti divizí. Tvořili ji jednak příslušníci početné polské emigrace ve Francii, jednak vojáci evakuovaní z Maďarska, Rumunska a částečně i z Polska. K 15. červnu 1940 čítaly polské ozbrojené síly v zemi galského kohouta 82 261 osob. Další jednotky se formovaly v Británii. K 1. květnu 1945 dosáhl početní stav polských ozbrojených sil na Západě 194 500 osob.
Poláci se vyznamenali rovněž ve vzduchu. K 1. květnu 1940 sloužilo na Západě 10 515 příslušníků polského letectva, z toho ve Francii 8351 a na výcviku ve Spojeném království se jich nalézalo 2164. Od července 1940 do května 1945 svrhlo polské bombardovací letectvo na Západě 13 206 tun pum a 1502 tuny min. Polští letci vykonali asi 80 000 bojových letů, sestřelili 814 letounů a 190 bezpilotních letounových střel V-1 jistě, 179 pravděpodobně a 258 jich poškodili.
… a v Sovětském svazu
V polovině května 1943 se z iniciativy Svazu polských vlastenců a se sovětskou pomocí začala v sieleckém táboře organizovat 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka, jež se do 8. srpna rozrostla na 16 000 vojáků, což rámec jedné divize výrazně přesahovalo. Devatenáctého srpna Poláci dostali souhlas k organizování 1. sboru polských ozbrojených sil v SSSR a 18. března 1944 dostali povolení postavit 1. polskou armádu. Poláci dokonce plánovali vytvořit Polský front, avšak tento záměr ztroskotal na nedostatku důstojníků. Inu, kdyby neskončili v Katyňském lese a na jiných místech hromadného vraždění, bohulibý úmysl se mohl uskutečnit…
K 1. květnu 1945 čítala rodící se Polská lidová armáda (LWP) 310 050 osob v pozemním vojsku a letectvu, bez Občanské milice (MO), Sboru vnitřní bezpečnosti (KBW) a neplánovaných útvarů. Do 17. října 1944 dodal SSSR polské armádě 165 915 pušek, 38 534 pistolí a revolverů, 64 326 samopalů, 8079 lehkých, 2479 těžkých a 236 velkorážních kulometů, 4053 protitankových pušek, 919 50mm granátometů, 1244 82mm minometů, 508 45mm protitankových kanónů, 160 57mm protitankových kanónů, 186 76mm plukovních a 488 76mm divizních děl, 385 122mm houfnic, 52 122mm kanónů, 88 152mm kanónových houfnic, 262 37mm a 59 85mm protiletadlových kanónů.
K 1. listopadu 1944 působilo na straně SSSR 7033 příslušníků polského letectva.
Polský přínos k vítězství Spojenců
Koncem druhé světové války čítaly polské ozbrojené síly 2640 děl a minometů (2200 na Východě a 440 na Západě), 980 protitankových (650+330) a 649 (209+440) protiletadlových kanónů, 1100 tanků a samohybných děl (600+500) a 816 letounů (592+224). Polská lidová armáda měla 13 a ozbrojené síly na Západě čtyři divize. Poláci tvrdí, že po SSSR, USA a Británii postavili v rámci protihitlerovské koalice největší síly. (Totéž ovšem tvrdí i Rumuni.)
Oběti dvou okupací
Podle Zprávy o ztrátách a válečných škodách způsobených Polsku v letech 1939–1945, zveřejněné Úřadem pro válečné reparace při předsednictvu rady ministrů Polské lidové republiky v roce 1947, připadlo z celkového počtu 6 028 000 mrtvých 123 718 na vojenské osoby. Polský Ústav národní paměti vydal roku 2009 studii Polsko 1939–1945. Ztráty na lidech a oběti represí za dvou okupací Wojciecha Materského a Tomasze Szaroty. Její autoři se přiklánějí k nižšímu počtu obětí, a to 5 620 000 až 5 820 000, z nichž 5 470 000 až 5 670 000 (2 770 000 Poláků a 2 760 000 až 2 900 000 Židů a Poláků židovského původu) mají na svědomí Němci a 150 000 Sověti.
Je však pravděpodobné, že počet vojenských obětí údaje z roku 1947 značně převyšoval. V roce 1974 totiž zveřejnil armádní deník Żołnierz Wolności čísla o ztrátách 1. a 2. polské armády na východní frontě, jež dosahovala dvojnásobku původních.
Pevný článek Varšavské smlouvy
V době obrodného demokratizačního procesu v Československu a pražského jara patřil šéf Polské sjednocené dělnické strany, a tudíž první muž Polské lidové republiky k jejich největším odpůrcům.
Polská lidová armáda se aktivně účastnila vpádu do Československa, pro nějž k 21. 8. 1968 vyčlenila 12 846 osob, 456 tanků, 320 obrněných transportérů, 178 děl, 2564 automobilů a šest letadel, k 14. 9. už 28 612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel. Z různých příčin zahynulo deset polských vojáků. Tato intervence rozhodně nepatří ke slavným bojovým tradicím Polského vojska a Poláci se za ni v roce 1989 k nelibosti normalizačních předáků ČSSR omluvili.
Podle západních odhadů čítaly polské ozbrojené síly v první polovině sedmdesátých let celkem 274 000 vojáků (200 000 v pozemních silách, jež měly pět tankových a osm motostřeleckých divizí, jednu vzdušnou výsadkovou a jednu obojživelnou údernou divizi, 3400 licenčně vyráběných středních tanků T-54 a T-55 a přes 250 plovoucích tanků PT-76, 19 000 ve vojenském námořnictvu, které mělo čtyři torpédoborce, dvě korvety, čtyři ponorky a 55 letounů MiG-17 a Il-28, a 55 000 ve vojenském letectvu, disponujícím 696 bojovými letouny). Kromě toho čítala pohraniční vojska a vojska bezpečnosti dalších 73 000 osob. To jsou počty, o nichž si Jarosław Kaczyński i Donald Tusk mohou nechat jen zdát. V roce 1971 vydávalo Polsko na obranu v přepočtu 2 350 000 000 dolarů.
