Dave Kunst: Jako první obešel svět. Na cestě přišel o bratra, ženu a na jejím konci i o dobrou pověst
David Kunst byl první člověk v historii, který prokazatelně obešel svět. Cestu dlouhou 23 250 kilometrů napříč čtyřmi kontinenty dokončil přesně před 50 lety. Byl během ní vážně zraněn, jeho bratr byl zabit afghánskými lupiči a rozpadlo se mu manželství. Slávy se ale „Světochodec Dave“ nedočkal. Ve svém příběhu totiž nevystupuje jako jednoznačně kladný hrdina. Čtyři roky trvající dobrodružství je možná o to zajímavější.
David William Kunst se narodil v roce 1939 v Minnesotě, kde prožil většinu života. Rodiče byli silně věřící katolíci a malý Dave vyrůstal v přísném prostředí plném příkazů a zákazů. Stejnou výchovu zažil i v soukromé katolické škole a jediný únik do svobody mu skýtaly výlety do přírody. Matka ho prý často pouštěla na několikadenní výpravy, během kterých nachodil desítky kilometrů a vracel se z nich šťastný a spokojený.
Jako správný katolík se Kunst v 19 letech oženil se svou první přítelkyní. Zakrátko se rodina rozrostla o tři děti a usadila se ve městě Waseca, kde Dave pracoval jako zeměměřič na stavbě dálnic. Pokojný život se mu ale začal stále více zajídat. Když jeho mladší bratr John dokončil studia, Dave ho přemluvil, aby spolu někam vyrazili za dobrodružstvím. Nejprve chtěli projet v džípu Jižní Ameriku, nakonec se ale rozhodli pro ambicióznější plán. Vyrazit pěšky na cestu kolem světa.
Ve zprávách o Kunstově výpravě se vyskytují často velmi protichůdné informace. Některé tvrdí, že bratři cestu podnikli jako dobročinnou výpravu a cestou získávali finance pro organizaci UNICEF. Jiní životopisci tvrdí, že dobročinná sbírka byla od začátku pouze nástrojem k získání podpory veřejnosti a financí. Sám Dave se řadí spíše k té druhé skupině a přiznává, že ho na cestu vyhnala především nuda. Měl plné zuby Wasecy, práce, omezených maloměšťáků i své ženy. UNICEF však bratři Kunstovi oslovili a na cestu vyrazili s dobrozdáním minnesotského výboru OSN a příslibem bývalého viceprezidenta Huberta Humphreyho, že jim jeho kancelář pomůže zařizovat potřebná víza. Během celé cesty pak pověst podporovatelů UNICEF otvírala dveře k politikům a podporovatelům. Shodou nešťastných okolností ale také zapříčinila smrt jednoho z bratrů.
Na východ k Atlantiku
Na cestu oba bratři vyrazili 20. června 1970 v doprovodu muly pokřtěné Willie-Make-It (Doká-Žeto). Začátek cesty doprovázely nesnáze. Poutníci zjistili, že ani jeden z nich není na každodenní dlouhé pochody zvyklý. Neustálému pohybu se bránila i mula, která bratry odmítala poslouchat, a jelikož nebyla okovaná, trpěla záněty kopyt. Brzy ale všichni zapadli do rytmu a cesta na východ do New Yorku začala rychle ubývat. Američané o dva dobrodruhy jevili obrovský zájem. Zanedlouho dokonce z nákladu vyhodili přenosný vařič, protože je v podstatě každý den někdo pohostil a nechal přespat. Je potřeba připomenout, že publicitu výpravě zajišťovala neúnavná korespondence Daveovy ženy Jan s lokálními médii a úřady. Pro výpravu vykonala obrovské množství práce, přestože ji manžel nevybíravě opustil a nechal ji doma samotnou s třemi dětmi a několika tisíci dolary úspor.
Evropa
Po třech měsících dorazili bratři do New Yorku a došli až k břehu Atlantiku. Zjistili však, že jim OSN nezařídila evropská víza, a museli se vrátit domů. Za několik týdnů se ale do New Yorku vrátili, vyrazili ze stejného místa na letiště a odletěli do Evropy. Zprávy o výpravě se už v té době donesly za oceán. V Portugalsku jim státní odbor turismu daroval mulu Willie-Make-It II, náklad potravin a seznam kontaktů domluvených nocležišť. Dave a John se vydali napříč Evropou a cestou sbírali v každém městě podpisy a razítka starostů. V Saint Tropez náhodou narazili na kostelík, kde se právě ženil Mike Jagger. V Monaku je přijala sama princezna Grace. V Itálii se potkali s norským dobrodruhem Thorem Heyerdahlem a způsobili skandál v Benátkách, když mula znečistila jeden z historických mostů.
Příjemnou cestu západní Evropou vystřídala na Balkánu drsná realita socialismu. V Jugoslávii a Bulharsku procházeli vesnicemi, kde na nástěnkách visely plakáty s obrázky atomových bomb a nápisy varujícími před vrahy z USA. Cestovatelé byli odkázáni na noclehy ve stanu a výdaje za jídlo rychle ztenčovaly jejich skromné úspory. V Turecku si dva týdny odpočinuli na ambasádě USA, zapřáhli mulu do nového vozíku a vyrazili k hranicím Sovětského svazu. Ten jim ale odmítl udělit víza a během čekání je zastihla zima. Přečkali ji v Ankaře, kde je pronásledovaly zažívací potíže z místní nečisté vody. Nejhorší ale mělo ještě přijít.
Írán
V létě roku 1972 bratři procházeli vyprahlým severním Íránem, který nebyl zdaleka tak pohostinný, jak pověsti o Peršanech slibovaly. Místní vesničané se neustále snažili s bratry obchodovat, přestože jejich kára vezla jen jídlo a nejnutnější vybavení. V jednom případě je starosta malé vesnice odmítal propustit, dokud mulu nevymění za velblouda. Bratrům se podařilo vyklouznout až poté, co mezi vesničany hodili hrst dolarových bankovek a v nastalém zmatku uprchli. Situace se kupodivu zlepšila až na hranicích Afghánistánu, před kterým je všichni předem varovali. Místní vesničané byli přátelští a pohostinní. V Herátu je přijal sám guvernér a na cestu do Kábulu jim poskytl ozbrojený policejní doprovod. Z hlavního města už měla být cesta do Pákistánu bezpečná.
Neštěstí v Afghánistánu
Koncem října roku 1972 do USA dorazila zpráva, že se bratři stali obětí ozbrojeného přepadení. Afghánský reportér v Kábulu údajně napsal do novin, že bratři po cestě vybírají peníze pro UNICEF, a skupina banditů z toho usoudila, že jejich vozík skrývá pod plachtou poklad. Na úpatí pohoří Hindúkuš bratry přepadla šestice ozbrojenců. Johna lupiči zastřelili, Dave přežil jen díky tomu, že hrál mrtvého, zatímco lupiči rabovali jejich vůz. S průstřelem hrudníku se pak pět hodin snažil neúspěšně zastavit kolemjedoucí vozy. Zachránil ho až příjezd policie, která ho na jeho naléhání odvezla na ošetřovnu u ambasády USA.
Johnovo tělo bylo letecky převezeno do Minnesoty, kam se po částečném zotavení přesunul i Dave. Na začátku roku 1973 se ale na místo tragédie vrátil, tentokrát v doprovodu bratra Petea. Společně se vydali na východ a jako první Neasiaté od doby Alexandra Velikého prošli Chajbarským průsmykem do Pákistánu. Po strastiplné a monzuny promáčené cestě napříč severní Indií je čekalo další nepříjemné překvapení. Čínské úřady jim oficiálně sdělily, že jim neudělí povolení pro vstup. Bratři se proto rozhodli asijskou část cesty ukončit v Kalkatě na pobřeží Indického oceánu a pokračovat v Austrálii.
Austrálie
Cesta napříč nejmenším kontinentem započala v prosinci roku 1973 v Perthu. Australané byli k cestovatelům přátelští a pohostinní, pochod ale zdržovalo horké a suché počasí, mračna much a neposlušná nová mula. Když uplynul rok, který měl Pete na cestu vymezený, byli bratři teprve uprostřed Jižní Austrálie, a Dave musel pokračovat sám. Krátce poté mu náhle zašla mula a v okruhu tisíce kilometrů nebylo jiné tažné zvíře k mání. Zoufalého chodce vysvobodila z nesnází mladá učitelka Jenny Samuel. Na mnoha místech se můžete dočíst, že osamělého muže s vozíkem potkala náhodou. Ve skutečnosti se oba seznámili už v Perthu. Jenny netušila, že je Dave ženatý a navázala s ním milostný vztah. Přijela za ním v osobním automobilu a vozík s nákladem táhla dalších 1200 kilometrů až do Sydney. Dave nechtěl pochodovat sám, takže jela krokem vedle něj. Během cesty spálila tři spojky.
Poslední etapa
Ze Sydney přeletěl Dave do Los Angeles, kde ho čekala závěrečná etapa cesty a shledání s rodinou. Jeho dcera vzpomíná, že už od prvního okamžiku věděla, že se k nim otec nevrátí. Dojem se vzápětí potvrdil. Ženu Jenny, která ho po celou cestu podporovala, vedla korespondenci s úřady a přepisovala jeho deníkové zápisy, zanechal v slzách a vyrazil od pobřeží Pacifiku na východ. Šel sám, pouze s malým batohem a čutorou vody a za den dokázal urazit i 70 kilometrů. Během přechodu Nebrasky s ním šel dva dny reportér Warren Wolfe a Dave mu otevřeně vyprávěl o zážitcích z cesty i o svém životě. Článek, který vyšel v Minneapolis Tribune, přetiskly všechny velké deníky v USA. Pro světoběžníkovu pověst to znamenalo katastrofu.
Nesnadný návrat
Wolfeho reportáž vykreslila „Světochodce Davea“ jako asociálního a sebestředného podivína, který na pochod kolem světa utekl před rodinou a banalitou každodenního života. Během cesty byl své ženě mnohokrát nevěrný a návrat domů ho děsil, protože si nedokázal představit život na jednom místě mezi přihlouplými maloměšťáky. Portrét uštědřil pověsti sympatického dobrodruha obrovskou ránu a připravil Kunsta o spoustu příležitostí svůj příběh zpeněžit. Byl přitom založen na upřímné zpovědi, které se sám Kunst nijak nebránil. Naopak. Když si článek přečetl, rozesmál se a prohlásil: „Konečně někdo napsal, co si o světě myslím.“
Cestu kolem světa Dave Kunst zakončil 5. října roku 1974. Namísto nadšených davů ho ve Wasece vítalo několik desítek zvědavců. Starosta svou účast zrušil, stejně jako mnoho dalších osobností, které byly pohoršeny Kunstovými názory. Po krátké sérii televizních vystoupení a rozhovorů ho čekalo přesně to, čeho se obával – realita každodenního života. Nikdo už ho nehostil, lidé mu neposílali peníze a na skromné živobytí si vydělával roznášením novin. Pokusil se sice o své cestě napsat knihu, kvůli neobratnému slohu a autorově pošramocené pověsti o ni ale nikdo dlouho nejevil zájem. Kniha „Muž, který obešel svět“ vyšla až v roce 1979 po mnoha revizích a přepisech. Propadla u kritiky i finančně a po krátkém přednáškovém turné se Dave spisovatelské kariéry vzdal.
David Kunst se ale nakonec přece jen dočkal štěstí. Po rozvodu se vypravil zpátky do Austrálie a přivezl s sebou do USA svou soupoutnici Jenny. Dodnes spolu žijí na ostrově Balboa Island u kalifornského města New Port Beach. V Guinessově knize je Dave Kunst zapsán jako první člověk, který prokazatelně přešel čtyři kontinenty a urazil 23 250 km dlouhou cestu kolem celého světa.
