Levná auta a dovolené, kružítko na vlajce… Co všechno nám přinesla Německá demokratická republika

V roce 1948 zasedl v Berlíně druhý lidový sněm, na kterém se jednalo o vytvoření státní ústavy a státní vlajky. Rozhodovalo se mezi třemi vlajkami: červenou, černo-bílo-červenou a černo-červeno-zlatou. Návrh na červenou vlajku byl rychle zavržen jako znak komunismu a mezinárodního dělnického hnutí. Sovětský svaz následně zamítl návrh na černo-červeno-zlatou, jelikož to byla vlajka Výmarské republiky, která podle sovětů připomínala období slabosti a nezaměstnanosti. Zůstala tak černo-bílo-červená.

O rok později byl svolán třetí lidový sněm, na kterém vystoupil starosta východního Berlína Friedrich Ebert. Ten opět navrhl jako vlajku černo-červeno-zlatou a tentokrát návrh prošel. V roce 1959 se k vlajce přidal ještě státní znak, tedy jeho třetí a finální verze. Na červeném kruhovém poli na něm bylo žluté kladivo s kružítkem. Kolem kruhu byly obilné věnce obtočené trikolorou německých národních barev. Znak měl symbolizovat spojení mezi dělníky (kladivo), rolníky (obilí) a inteligencí (kružítko).

Po sjednocení Německa 3. října 1990 vlajka zanikla.

Ministerstvo státní bezpečnosti známé spíše jako Stasi bylo hlavní tajnou službou a rozvědkou východního bloku Německa. Činnost Stasi připomínala tu KGB v Sovětském svazu a sloužila především k tomu, aby udržela autoritu a pozici vládnoucí strany, v tomto případě Sjednocenou socialistickou stranu Německa. Na spojení se stranou i přímo navazovalo motto Stasi: Štít a meč strany.

Stasi byla uznávaná jako jedna z nejefektivnějších, ale zároveň nejbrutálnějších tajných policií ve východním bloku. Za dobu její funkce od roku 1950 do jejího zániku v roce 1990 zatkla jen v NDR přes 250 000 lidí. Fungovala ale i mimo NDR, spolupracovala například s teroristickými složkami v západním Německu. Po sjednocení Německa v letech 1989 až 1991 byla většina bývalých úředníků Stasi stíhána za své zločiny. O rok později v roce 1992 byly odtajněny sledovací spisy, takže všichni občané mohli po požádání nahlédnout do svých osobních spisů, a to až do června 2021. Od té doby jsou spisy součástí německého Spolkového archivu.

Ein Kessel Buntes, v překladu doslova Barevný kotel, byl zábavně hudební televizní pořad vysílaný televizí NDR. Měl konkurovat západoněmeckým stanicím jako ARD a ZDF, ke kterým měli na východě občané přístup a pravidelně je i sledovali. Ein Kessel Buntes měl být přehlídkou východoněmecké zábavy a vysílal se během tzv. Prime time.

Zprvu pořad moderovalo kabaretní trio, později se ale Barevný kotel vyznačoval průběžnou změnou moderátorů.

Jelikož chtěl pořad přímo konkurovat západoněmecké televizní produkci, náklady se opravdu nešetřilo a pravidelně vystupovaly i mezinárodní hvězdy. Většinou ale až po vrcholu jejich kariéry na západě. V kotli zahrála například ABBA, Bad Boys Blue, Secret Service nebo Amanda Lear. Z českých umělců v pořadu zpíval Karel Gott a Helena Vondráčková.

Barevný kotel fungoval od roku 1972 a skončil v roce 1991 poté, co ho převzala právě stanice ARD po sjednocení Německa. Dohromady se odvysílalo 118 epizod, na kterých spolupracovalo přes 11 000 lidí. V Československu jste se taky mohli na pořad podívat, živě ho komentoval Jiří Šrámek.

Palác republiky byla stavba ve východním Berlíně a sloužila jako sídlo parlamentu NDR. Odehrávaly se v něm ovšem i kulturní události jako filharmonie a divadlo. Nacházela se v něm spousta způsobů, jak strávit volný čas, jako restaurace, galerie, kulečník, hospody, bowlingové tratě, wellness centrum, basketbalové hřiště, posilovna, dokonce kluby a později i herní arkády. Největším prostorem byl Velký sál, který sloužil pro sjezdy parlamentu. Vešlo se do něj až 12 000 lidí a natáčel se zde několikrát i dříve zmíněný pořad Ein Kessel Buntes.

Stavba byla dokončena v roce 1976 a dohromady vyšla na 485 milionů eur. Po sjednocení Německa v roce 1990 se zjistilo, že budova je zamořená azbestem a pobyt v ní je nebezpečný. V roce 2003 se rozhodlo o zbourání paláce a o znovupostavení barokního zámku (Berlínského paláce) na jeho místě. Demolice probíhala od roku 2006 až do roku 2008. Probíhala pomalu a opatrně, aby nepoškodila blízké památky. Rekonstrukce Berlínského paláce začala v roce 2015 a budova je otevřena od roku 2020. Naleznete tam i vystavené předměty ze zaniklého Paláce republiky

Slavná značka automobilů, která se stala symbolem NDR. Automobilka pochází z města Zwickau, kde původně v předválečném období sídlila značka luxusních vozů Horch. Po válce se ovšem fabrika nacházela v území okupovaném SSSR. Byla tak znárodněna a využívala se na výrobu traktorů. Později, konkrétně od roku 1955, se ve Zwickau vyráběly luxusní vozy P240 Sachsenring. Ty byly určeny převážně pro prominentní představitele NDR a vyráběly se i bez střechy pro vojenské přehlídky.

Aby NDR zabránilo utíkání občanů přes hranice směrem k NSR za lepšími životními podmínkami a dostupnými automobily, rozhodlo se její vedení pro vývoj malého, levného a hlavně lidového vozu. Tak na den 40. výročí Velké socialistické revoluce, měsíc po vypuštění sovětské družice sputnik, sjelo z výrobních pásů prvních 50 kusů ověřovacích vozů s názvem Trabant. V Československu se vůz prodával od roku 1963 v Mototechně, ale v roce 1984 byl dovoz ukončen. Trabant ztratil způsobilost pro provoz na československých pozemních komunikacích.

Automobily Wartburg byly vyráběny v německém městě Eisenach a jsou pojmenovány podle hradu tyčícího se nad městem. První vůz s tímto jménem vyjel z fabriky už v roce 1898. Později ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Wartburg jmenovaly vybrané sportovní vozy značky BMW, které se ve městě vyráběly. Po 2. světové válce Eisenach potkal stejný osud jako Zwickau, město skončilo v sovětské zóně. Chvíli se zde vyráběly vozy BMW, ale kvůli sporům o jméně se následně přejmenovaly na EMW. V roce 1955 byla proti vůli vedení automobilek do Eisenachu přesunuta výroba ze Zwickau.

Označení Wartburg se objevilo znovu v roce 1956, kdy byl na veletrhu v Lipsku představen nový vůz se jménem Wartburg 311. Již u představení byl v několika variantách, a to jako čtyřdveřová limuzína, třídveřové kombi, kabriolet, a dokonce pick up. Jen o rok později byl pro potřeby armády a policie vyvinut čtyřdveřový kabriolet. Poslední model automobilky byl Wartburg 1.3, což byl vlastně jen starší Wartburg 353, do kterého se v roce 1988 začal montovat motor Volkswagenu.

Po pádu berlínské zdi se ukázalo, že ani tyto změny značku na trhu neudrží. 10. dubna 1991 tak byl vyroben poslední vůz s označením Wartburg.

Rocková skupina, která vznikla v roce 1969 ve městě Oranienburg. Kapela se původně jmenovala Udo-Wendel-Kombo, to se ale změnilo poté, co odešel její zpěvák. Nové jméno vzniklo z počátečních písmen zbývajících čtyř členů: Peter Mayer, Udo Jacob, Harry Jaske a Dieter Hertrampf. V době, kdy skupina získala profesionální licenci nezbytnou pro hudební činnost v NDR, prošla další personální změnou. Jacoba (bubeníka) nahradil Gunter Wosylus a kapelu doplnil zpěvák a kytarista Dieter Birr.

Během svých začátků skupina hrála především covery západních kapel jako třeba Deep Purple. Ty se kvůli nedostatku západní hudby těšily v NDR velké poptávce. Svůj první singl Türen öffnen sich zur Stadt vydala kapela v roce 1971 a díky této nahrávce se Puhdys stal jednou z nejoblíbenějších východoněmeckých skupin. Dostalo se jí i uznání mimo NDR, hrála nejen v Sovětském svazu a jiných zemích východního bloku, ale i v západním Německu. Dále na západ je ale NDR nepouštělo, jelikož se báli, že by členové skupiny mohli emigrovat.

V šedesátých letech minulého století ve východním Německu občané s oblibou jedli vajíčka na měkko či na hniličko z plastových držáků ve tvaru slepice. V malém městečku Wolkenstein v Sasku se plastové slepičky vyráběly ve všech možných barvách, a zákazníci si tak mohli stylizovat snídani, jak se jim zrovna líbilo. Dnes bohužel dříve populární a nezbytnou kuchyňskou výbavu koupíte v původní podobě pouze někde na blešáku. Její novější „kopie“ jsou však k dostání v turistických obchodech.

Pro českého turistu před rokem 1989 nebylo snadné vybrat si kam na dovolenou k moři. K Černému moři to bylo daleko (den a noc cesty vlakem) a do Jugoslávie nebylo snadné se dostat. Zbylo tak už jen moře Baltské, tak proč ne na největší německý ostrov Rujánu. Jízdné vlakem nebylo o tolik dražší než u nás a cesta trvala jen chvíli přes den. Dokonce pokud jste chtěli na dovolené fotografovat, mohli jste si poměrně levně pořídit film od východoněmecké značky ORWO.

Moře sice nebylo nejteplejší, teplota se pohybovala i v červenci kolem 17 stupňů, ale na plážích byly rozmístěné boudičky, kde se lidé mohli vyhřívat a zároveň chránit před větrem. Dovolená na Rujáně byla lákavá nejen díky krátké cestě, ale i kvůli zboží z východního Německa. Například lyžařské vybavení tam bylo značně kvalitnější než u nás, ale stalo se, že na hranicích vám je zabavili. Naprosto běžně si tedy z dovolené u moře Češi pašovali vázání na lyže.

Berliner Fernsehturm je se svými 368 metry nejvyšší budovou nejen v Berlíně, ale v celém Německu. Nachází se přímo v centru města na Alexanderplatz. Byla postavená mezi lety 1965 a 1969 vládou NDR a mimo to, že se jedná o funkční televizní věž, měla zároveň sloužit jako symbol komunistické síly. Když byla postavena, byla to čtvrtá nejvyšší budova na světě, dodnes je třetí nejvyšší v Evropské unii.

V kopuli ve výšce 203 metrů se nachází tzv. panoramatické patro, ve kterém je restaurace. Ta se po otevření věže otáčela každou hodinu, ale po renovaci v roce 1997 se otáčí každých 30 minut. Když je čistá obloha, je z ní vidět přes 40 kilometrů daleko. Do kopule jezdí dva výtahy a cesta nahoru trvá přibližně 40 sekund. Pokud by ale bylo potřeba, je ve věži také schodiště s 986 schody.