Slečno, umíte plakat? Po frašce pro Červený kříž začaly transporty z Terezína do vyhlazovacích táborů

Nikdo, kdo sem přišel, není poslán jinam, napsal do své zprávy po návštěvě terezínského ghetta 23. června 1944 delegát Mezinárodního červeného kříže Maurice Ros­sel. Kdyby mu někdo pověděl, že v rámci „okrašlovací akce“ měsíc před jeho příjezdem Němci poslali do Osvětimi na deset tisíc lidí, z nichž bylo mnoho nemocných a starých, Rossel by mu zřejmě nevěřil. Ještě v roce 1979, kdy s ním režisér Claude Lanzmann dělal interview, byl přesvědčený, že navštívil místo pro privilegované Židy, kteří mu byli až nesympatičtí tím, jak si tam žili. Domníval se, že určitě museli dobře zaplatit za to, aby se ocitli právě zde… Ros­sel v Terezíně strávil pár hodin. Vydrhnuté chodníky, čerstvě natřené domy, prozpěvující mládež, která „náhodou“ prošla kolem delegace, záclonky v oknech, to vše na něj udělalo patřičný dojem.

Kvůli jeho návštěvě na náměstí vznikla kavárna i hudební pavilón. „O orchestru se zmiňujete ve své zprávě,“ snažil se mu režisér Lanzmann připomenout, co Rossel viděl. „A víte, že si ani nevzpomínám?“ odpověděl bývalý delegát Mezinárodního červeného kříže.

Na začátku dubna 1945 promítli jeho kolegovi Paulu Dunantovi, který rovněž zavítal do Terezína, film natočený krátce po Rosselově odjezdu. Naprostá většina těch, kteří jsou zachyceni na filmovém záznamu, už v té době nežila. Od 28. září do 28. října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno 18 400 lidí a 16 828 z nich zahynulo.