Robert Clive kolonizoval Indii a zapříčinil smrt desítek milionů lidí. Zabil se kapesním nožem
V 18. století byla Indie centrem eminentního zájmu dvou věčných rivalů – Velké Británie a Francie. Kromě koření, zlata a diamantů prahly obě mocnosti především po bohatých ložiscích ledku nezbytného pro výrobu střelného prachu. Indie byla v té době rozdrobená do mnoha vzájemně znepřátelených států, jejichž vládci zřídkakdy disponovali stálou armádou. Evropské státy proto nemusely Indii rovnou vojensky napadnout a stačilo jim subkontinent vykořisťovat prostřednictvím soukromých společností disponujících malými armádami žoldáků. Britská East India Company si nakonec velkou část Indie podmanila a vytvořila z ní kolonii podřízenou libovůli úředníků. Strůjcem tohoto procesu, během kterého v nejúrodnější oblasti světa hynuly desítky milionů lidí hladem, byl Robert Clive.
Robert Clive se narodil v roce 1725 do nižší aristokracie, což znamenalo, že rodina měla povinnost dostát šlechtickým povinnostem, ale neměla na ně peníze. Clive si proto už jako kluk vydělával různými podvody a vydíráním. Když mu ani drobné zločiny nepomohly zbohatnout, požádal o zaměstnání v East India Company. Nejbohatší britská firma, která měla královský monopol na „obchodování“ s Indií, sice úředníkům platila mizerný plat, dala jim ale možnost odjet do Indie, kde buď zbohatli, nebo zemřeli na nějakou nepříjemnou tropickou nemoc.
První vojenské úspěchy
Cliveho první stanoviště bylo ve východoindickém Madrasu, kde se v depresi několikrát pokusil o sebevraždu. Nálada se mu zlepšila, až když byl na vlastní žádost přeložen k vojenským jednotkám. Shodou okolností se krátce po jeho nástupu k žoldácké armádě vyostřil konflikt mezi francouzskými a britskými kolonisty. Clive se ocitl v sérii bitev, během kterých se rychle vyšplhal na pozici důstojníka. Pozdější životopisci opěvovali jeho obrovskou odvahu a přirozený vůdčí talent, díky kterému jeho vojáci dosahovali senzačních vítězství. Ve skutečnosti se přesouval v čele stále menšího oddílu britských žoldáků od pevnosti k pevnosti, zatímco se Francouzi zdržovali masakry indických jednotek pronajatých od místních rádžů. Po sérii takovýchto „strategických ústupů“ se Clive se zbývajícími vojáky dostali až k pevnosti na pobřeží, kde jim na pomoc přispěchalo britské loďstvo.
Mladý voják byl povýšen a důstojnickou pozici využil k několika odvážným vojenským akcím proti Francouzům. Při jedné z nich obsadil s osmi stovkami vojáků hlavní město státu Karnataka Arcot a držel ho proti francouzským jednotkám podporovaných deseti tisíci Indů celých padesást dní. Jeho sláva stále rostla mimo jiné i proto, že se sám vychvaloval ve své obsáhlé korespondenci a platil si osobního životopisce. Ke stále vyšším šaržím se pojil i stále vyšší plat a právo pobírat podíl z daní vybíraných na území ovládaném East India Company. Když se v roce 1853 na čas vrátil do Anglie, aby se oženil, byl z něj už boháč. Bez problémů dokázal splatit rodinné dluhy, koupil si místo ve sněmovně lordů a během pár let rozházel (tehdy astronomických) 40 tisíc liber. Jeho živobytí to příliš neohrozilo, protože další pobyt v Indii z něj měl udělat jednoho z nejbohatších mužů na světě. A také muže, který má na svědomí desítky milionů mrtvých.
Bengálsko
Východoindické Bengálsko je jednou z nejúrodnějších a nejbohatších oblastí světa s obrovskými plantážemi koření, rýže, bavlny, ložisky zlata, diamantů a vysoce kvalitního ledku. Hlavní město Kalkata propojené řekou Gangou s Bengálským zálivem mělo pro Brity obrovský strategický význam. Místní vládce Siradžudowla se ale proti jejich vládě v roce 1756 vzepřel. V čele jednotek vycvičených francouzskými vojáky město obsadil, dobyl britskou pevnost Fort Willliam a 150 členů její posádky zavřel do miniaturní podzemní kobky, kde se jich 120 udusilo. Robert Clive se ve stejné době vrátil do Indie a byl vyslán oběti „černé kalkatské díry“ pomstít. S pouhými dvěma stovkami žoldáckých veteránů město opravdu dobyl zpět a padesátitisícovou armádu prince Siradžudowla pak porazil s pouhými 3000 vojáky ve slavné bitvě u Palásí. Na trůn dosadil podplaceného Siradžova strýce Mizrafara a definitivně tím ukončil francouzský vliv v regionu.
Podrobení Bengálska zahájilo vrcholnou éru britského kolonialismu, během které malé ostrovní království pohádkově zbohatlo. Špatně si nevedl ani Robert Clive. Od vděčného loutkového vládce Mizrafara údajně obdržel darem zlatý poklad o váze několika tun, sám si přidělil jednorázovou prémii 234 tisíc liber a doživotní roční plat 40 tisíc liber (pro porovnání – dobře placený bankovní úředník pobíral ročně asi 50 liber). Jeho podřízení dělali, co mohli, aby si z bohatství ukrojili také co největší kus. Korupce, černé obchody a finanční machinace začaly v East India Company bujet takovým stylem, že děsily i samotného Cliveho. V roce 1759 dokonce napsal vedení dopis, kde vyjadřuje pochyby, jestli společnost dokáže Bengálsko udržet a spravovat.
Pochyby se nepřipouští
Obavy o udržitelnost kolonie pravděpodobně stály i za Cliveho rozhodnutím uložit své jmění do nizozemské banky a vrátit se zpět do Anglie. Mezi jeho zaměstnavateli to vyvolalo obrovské pobouření. Cliveho zažalovali a tvrdili, že dary od bengálského vládce a podíly z vybíraných daní pobíral jako zaměstnanec firmy, a nemá proto právo je ukládat mimo její dosah. V Bengálsku se mezitím další úředníci snažili Cliveho praktiky napodobovat a vysávali z něj bohatství, jak to jen šlo. Kdysi bohatý region se rychle řítil do hospodářského kolapsu a mezi zbídačeným obyvatelstvem začaly propukat nepokoje. Vedení East India Company se proto rozhodlo soudní spory ukončit a vyslat Roberta Cliveho zpátky do Indie, aby situaci uklidnil.
Potřetí v Indii
V roce 1765 se Clive ocitá opět v Kalkatě, tentokrát v pozici guvernéra Bengálska a velitele britských ozbrojených sil. Povstání brutálně potlačil, podle všeho jej ale moc soukromé firmy již opravdu děsila a snažil se omezit její nejhorší projevy. Zavedl tresty za nejočividnější zpronevěry a braní úplatků, zrušil některé monopoly omezující místní obchodníky a snažil se převést řízení samosprávy zpátky na indické úřady. East India Company ale neměla zájem svůj vliv omezovat a 12. srpna uzavřela dohodu s vládcem Mughalské říše o převzetí kontroly nad třemi dalšími velkými oblastmi Indie. Soukromá firma se tak stala vládcem nad pětinou celého subkontinentu a přeměnila ho na obrovský stroj na peníze.
Hladomory
Indické hospodářství fungovalo na tisíci lety prověřeném systému propojených zemědělských komunit. Na polích se střídaly různé plodiny, části sklizní byly ukládány do společných sýpek, ze kterých byly odebírány v případě neúrody. Britové tyto zvyky zakázali. Pěstovat se směly jen výnosné komodity jako bavlna a rýže. Veškerá úroda musela být prodána, ze zisků zaplacena daň a za zbylé peníze si pak zemědělci mohli koupit část své úrody zpět. Neexistence zásob znamenala, že po neúrodné sezóně vypukl hlad. Během 90 let, kdy v Bengálsku East India Company vládla, region zpustošilo celkem 12 velkých hladomorů a 4 menší lokální. Loutková vláda svým poddaným nemohla pomoci, protože veškeré peníze vybrané na daních proudily do bezedných sejfů v daleké Anglii. Počty mrtvých se pohybují v desítkách milionů a dodnes nikdo přesně nespočítal, kolik obětí si chamtivost britských kolonialistů vyžádala.
Z hrdiny vyvrhelem
Sám Clive byl přítomen pouze začátku katastrofy, kterou pomohl spustit. V roce 1767 se vrátil do Anglie, kde mezi aristokracií rostla averze vůči neurozeným „nabobům“ zbohatlým v koloniích. Když se v tisku začaly objevovat zprávy o hladomorech, byl Clive předvolán před parlamentní komisi a obviněn z korupce a neoprávněného obohacování. Jeho obhajoba zněla: „Viníte mne, že jsem se obohacoval? Proboha! Sám sobě se divím, jak zdrženlivý jsem byl!“
Někdejší hrdina, opěvovaný vojevůdce a strůjce koloniálního úspěchu byl podle vlastních slov „popotahován před soudem jako zloděj ovcí“. Trestu se sice vyhnul, jeho čest ale byla pošpiněna. Znechuceně se stáhl do ústraní, deprese a zdravotní problémy způsobené neléčenými tropickými nemocemi přebíjel alkoholem a kouřením opia. Po jedné z depresivních epizod se 22. listopadu 1774 odebral do své pracovny a kapesním nožem si probodl hrdlo.
Británie na svého hrdinu nezanevřela navždy. V roce 1860 mu byl postaven památník v rodném Shrewsbury a v roce 1916 se „Clive of India“ dočkal monumentální bronzové sochy i v Londýně na prostranství mezi budovami ministerstva zahraničí a financí. Její mramorová kopie pak byla vystavena i v Kalkatském koloniálním muzeu. Proti památníkům strůjce „znásilnění Bengálska“ se v posledních letech vzmáhají v Británii i v Indii protesty. Ani jeden se ale dodnes nepodařilo odstranit.