Precedens k připojení Krymu: Před patnácti lety NATO udeřilo na Jugoslávii
Čtyřiadvacátého března 1999 zahájila Severoatlantická aliance operaci „Spojenecká síla“. Jejím cílem mělo být zastavení exodu kosovských Albánců. Avšak slovy známého sovětského přeběhlíka píšícího pod jménem Viktor Suvorov, „všechno bylo jinak“. Před zahájením náletů uprchlo z Kosova asi 150 000 Albánců, během bombardování 800 000 a 100 000 Srbů!
Celkem NATO nasadilo do války proti osamocené srbsko- černohorské federaci 769 amerických a 320 evropských letounů. Jugoslávské letectvo čítalo v roce 1998 zhruba 350 letounů, z toho 250 bojových, a 130 vrtulníků, z nich 110 schopných bojové činnosti.
Pro nás se válka stala obzvlášť nepříjemnou proto, že k jejímu zahájení došlo pouhých dvanáct dní po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Armáda České republiky se sice naštěstí na bojových akcích nepodílela, nicméně letouny NATO určené k bombardování Svazové republiky Jugoslávie létaly přes naše území. Většina lidí cítila k Jugoslávcům (mezi jednotlivými národy jsme nedělali přílišné rozdíly, protože Češi byli přece zvyklí jezdit do „Jugošky“) odedávna velké sympatie, a navíc Aliance podnikla útok v naprostém rozporu se zásadami, na nichž vznikla, neboť Jugoslávie nijak neohrožovala ani jediného jejího člena. Údery neposvětila ani Rada bezpečnosti OSN. Záminkou k nim se stal tzv. masakr v Račaku, kde byla nalezena těla 45 zabitých Albánců, údajně civilistů, jenže existuje závažné podezření, že šlo o příslušníky teroristické Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Tuto domněnku potvrdil i brigádní generál Bundeswehru Heinz Loquai. Mírové rozhovory v Rambouillet ztroskotaly na nepřijatelném americkém požadavku, aby NATO mohlo rozmístit v Jugoslávii své vojáky. Američané rozpoutali hysterickou kampaň, podle níž v Kosovu probíhá genocida, jejíž obětí se stalo sto tisíc lidí. Pozdější šetření potvrdilo sotva desetinu tohoto počtu, přičemž mezi mrtvými byli též Albánci loajální bělehradské vládě, bojovníci UÇK (tedy nikoli bezbranní civilisté) a příslušníci nealbánských národností. Bombardování v některých členských státech NATO, zejména v Řecku, vzbudilo značný odpor.
Jugoslávie dostala cenné špionážní informace od rozloženého Jelcinova Ruska, a co víc, před časem vyznamenalo Srbsko za předávání včasných zpráv o cíli náletů dokonce francouzského důstojníka, jenž tak učinil ze sympatií k této zemi, spojenci země galského kohouta v první světové válce.
Souhrnná bilance 78denního bombardování je, mírně řečeno, rozpačitá, a nadto se záhy po jeho skončení provalila prolhanost původních bombastických zpráv, neboť Jugoslávci se ukázali jako mistři v maskování bojové techniky a budování atrap, jež spojenečtí letci triumfálně hlásili jako zničené tanky a migy. Zahraniční experti považovali jugoslávskou armádu Titovy epochy za jednu z nejlepších v Evropě. Původní hlášení se zmiňovala o 5000 mrtvých a 10 000 raněných jugoslávských vojácích, 77 % zničených pevných a 15 % pohyblivých stanovišť protivzdušné obrany, 69 % MiGů-29 (deset letounů), 40 % dalších bojových letounů (přes sto strojů), 694 kusech vojenské techniky, z toho 492 tanků, obrněných transportérů a děl, což mělo představovat 40 % veškeré jugoslávské těžké techniky, dále o většině zničených hlavních silnic v Kosovu, 34 silničních a 11 železničních mostech, 14 velitelských objektech a všech rafinériích. Operační kapacita všech devíti letišť klesla na 69 % původní. Na vlastní straně NATO přiznávalo jeden sestřelený „neviditelný“ bombardér F- 117A, což bylo vzhledem ke skutečnosti, že o jeho trosky ihned projevili zájem Rusové a Číňané, nemilé. Dále prý přišlo o dva americké bitevní vrtulníky AH-64 Apache, přičemž dva členové osádky zahynuli, dva bojové letouny (F-16 a Harrier) a čtyři bezpilotní výzvědné letouny. Existují ovšem i mnohem vyšší údaje o ztrátách letadel NATO, jelikož některé těžce poškozené stroje mohly přistát v sousedních zemích atd.
Jugoslávský prezident Slobodan Milošević 10. června 1999, v den podepsání příměří, jímž se jugoslávská armáda zavázala vyklidit Kosovo, uvedl, že zahynulo 462 jugoslávských vojáků a 114 policistů. Náčelník generálního štábu jugoslávské armády Dragoljub Ojdanić řekl 21. července 1999, že jedenáctitýdenní bombardování si vyžádalo 524 mrtvé jugoslávské vojáky.
Šestnáctého září 1999 prohlásil americký generál Wesley Clark, vrchní velitel sil NATO v Evropě, že zvláštní vyhodnocovací tým Aliance v čele s americkým generálem Johnem Corleym po více než dvouměsíční práci dospěl k závěru, že letouny NATO během letecké kampaně zasáhly nade vši pochybnost 93 tanky, 153 obrněné transportéry, 339 jiných vojenských vozidel a 389 děl a houfnic. Není bez zajímavosti, že zmíněný generál stejně jako ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová měli osobní ekonomické zájmy v odtrženém Kosovu. První odhady NATO – 110 zničených tanků, 210 transportérů, 450 děl a houfnic – byly tedy nadsazené. Naproti tomu velitel jugoslávské Třetí armády generál Nebojša Pavković (později ho v Haagu odsoudili na 22 let) tvrdil, že NATO zasáhlo pouze 13 tanků (to zní věrohodně, jelikož spojenci nalezli v Kosovu jenom 14 zničených jugoslávských tanků), šest obrněných vozidel a 27 děl, zatímco Jugoslávci mu sestřelili 47 letounů. Později Jugoslávci vyčíslili ztráty nepřátelských létajících aparátů dokonce na 114 strojů. „Humanitární bombardování“ připravilo o život podle protichůdných odhadů 500–2500 civilistů. Co se ovšem NATO podařilo dokonale, to bylo úplné rozvrácení beztak churavějící jugoslávské ekonomiky. Odhady hmotných škod činily třicet miliard dolarů. V rozporu s dohodou o příměří 17. února 2008 vznikl nezávislý stát Kosovo, jejž Česká republika uznala 21. Května téhož roku, ačkoli tato bývalá autonomní oblast Jugoslávie nikdy nezávislá nebyla. Dodnes ho neuznaly ani některé členské státy NATO (Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko) a Evropské unie (Kypr). Překreslení hranic bývalé Jugoslávie a odtržení její separatistické provincie se staly jedním z důvodů, jímž ruský prezident Vladimir Putin ospravedlňuje připojení Krymu k Ruské federaci. Inu, když dva dělají totéž, není to totéž?!
