Před 40 lety odstartovala Grândola „karafiátovou“ revoluci v Portugalsku
Krátce po půlnoci 25. dubna 1974 zazněla ve vysílání portugalského rozhlasu melodie zakázané písně Grândola, Vila Morena, jejímž autorem byl pronásledovaný zpěvák José Afonso, zvaný „trubadúr svobody“. To dalo signál k vojenskému povstání, připravenému Hnutím ozbrojených sil (MFA).
K jednotkám, jež se vzbouřily v hlavním městě Lisabonu, se přidávaly posádky v dalších městech. V metropoli sice některé armádní jednotky, jakož i útvary Republikánské národní gardy kladly odpor, který však povstalci zlikvidovali v několika hodinách. Až na čtyři oběti Mezinárodní a státní obranné policie (PIDE) proběhl levicový vojenský převrat nekrvavě. Předseda fašistické vlády Marcelo Caetano, který v roce 1968 vystřídal Salazara, a prezident Américo Tomás museli po zatčení opustit zemi a nalezli azyl v Brazílii. Moc převzala Rada národní spásy. Osmačtyřicetiletá diktatura v jedné z nejzaostalejších a nejchudších evropských zemí se bez většího odporu zhroutila. Hnutí ozbrojených sil se opíralo o armádu a přezdívalo se mu „hnutí kapitánů“, neboť hlavní roli v něm hráli nižší důstojníci. Ti si uvědomovali neperspektivnost vleklé války ve třech portugalských zámořských provinciích v Africe, jak se podle zákona z roku 1951 kolonie nazývaly (Angole, Mosambiku a Guineji-Bissau), do níž diktátorský režim od vypuknutí protikoloniálního povstání v roce 1961 poslal na sto tisíc vojáků. Z nich pouze v bojích, bez započtení zemřelých na nemoci a z nebojových příčin, 3265 nalezlo smrt. Celkem ze všech příčin zahynulo 13 000 portugalských vojáků a civilistů. Afričané ovšem platili nepoměrně vyšší daň. Guerilla měla 25 000 mrtvých v Angole, 10 000 v Mosambiku a 2000 v Guineji-Bissau. Civilní oběti dosáhly ještě mnohem větších rozměrů: 50 000 mrtvých v Angole, 30 000 v Mosambiku a 5000 v Guineji-Bissau. Brutální vedení války ze strany Portugalců se stalo terčem kritiky i na Západě (metody guerillové války nechávaly veřejné mínění zpravidla chladným). Stále více mladých Portugalců dávalo před službou v revoltujícím zámoří přednost emigraci.
Zpočátku země Lusovců po letech temna a lehce dosaženém svržení klerikální fašistické diktatury prožívala euforii. Na svobodu vyšli političtí vězni, nenáviděná tajná policie (PIDE) byla rozpuštěna, cenzura zrušena. Mezi hlavní body programu Hnutí ozbrojených sil patřilo poskytnutí nezávislosti africkým zámořským provinciím. Jediná politická strana povolená za Salazarovy diktatury – fašistický Národní svaz – se dočkala zákazu, a naopak došlo k obnovení činnosti politických stran, jež se v minulosti nezkompromitovaly spoluprací s klerofašistickým režimem.
Krátce po převratu vznikla první prozatímní vláda, tvořená vedle Socialistické strany, Lidově demokratické strany a Portugalské komunistické strany zástupci nejrůznějších směrů od krajní levice až po ultrapravici. Jejím předsedou se stal rektor lisabonské univerzity a představitel Lidově demokratické strany Palma Carlos. Hnutí ozbrojených sil coby hybná síla „karafiátové“ revoluce (podle karafiátů, jež lidé dávali vojákům a kladli je na jejich zbraně) jmenovalo prvním prozatímním prezidentem dvaašedesátiletého generála Antónia Spínolu, muže s pestrou minulostí. Léta totiž diktatuře věrně sloužil, jako dobrovolník se na straně portugalských „viriatos“ zúčastnil občanské války ve Španělsku, za druhé světové války působil ve funkci styčného důstojníka na východní frontě a netajil se obdivem k Wehrmachtu. Později se stal generálním guvernérem v Guineji- Bissau, kde však poznal beznadějnost koloniální války.
Spínolova kniha Portugalsko a jeho budoucnost, vydaná v roce 1974, v níž se ke koloniální politice vyjadřoval kriticky, ale zároveň navrhoval řešení, jak zachovat zámořské impérium, ho sice stála funkci zástupce náčelníka generálního štábu, zato mu však získala prestiž mezi opozicí.
Následující vývoj probíhal ve znamení ostré konfrontace mezi pravicí a levicí, po roce 1975 vzrostl vliv Portugalské komunistické strany, socialistická vláda znárodnila banky, průmysl a pojišťovací společnosti, nicméně hlavní cíl „karafiátové“ revoluce – odstranění diktatury – zůstal jejím nezvratným výdobytkem. Stejně tak nezávislost Guineje- Bissau, Mosambiku a Angoly. Tento splněný slib však při střízlivém hodnocení nelze označit za takový úspěch. Poslední dvě jmenovaná zámořská území totiž po odchodu statisíců portugalských kolonistů, kteří po návratu do země předků jí způsobili nemalé ekonomické těžkosti, zachvátila občanská válka, jež si krutostí s tou tolik kritizovanou koloniální nejen nezadala, ale rozsahem obětí ji dokonce výrazně překonala. Do Portugalska odtud navíc uprchly desetitisíce černochů.
Socialistické experimenty ukončilo až v červnu 1989 Shromáždění republiky souborem reforem, jež mj. obnovily odnárodnění průmyslu.
