Číhošťský zázrak: Kriminál, mučení a smrt aneb Proč komunisté zabili faráře Toufara
V úterý uplynulo 70 let od smrti faráře Josefa Toufara, při jehož kázání se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie pohnul kříž na hlavním oltáři. Tato událost později vešla v povědomí jako Číhošťský zázrak. Toufara poté zatkla komunistická StB a umučila ho k smrti.
Té adventní neděle hustě sněžilo. Teplota pod nulou, nebylo vidět na krok. V číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie se chystá čtení z knihy o životě pátera Toufara, kterého v den druhého výročí Vítězného února umučili komunisté.
Do kostelíka na samém okraji vesnice na Havlíčkobrodsku se sjíždějí farníci. Kříž, jenž se 11. prosince 1949 pohnul při Toufarově mši, povýšil geometrický střed republiky na centrum zájmu prakticky všech – Státní bezpečnosti, poutníků i Toufarových zastánců.
Gottwaldův stalinismus Toufarovi sice zmařil život, o to silněji však dnes Číhošťští jeho odkaz nechávají žít.
Gottwald kázal, Toufar umíral
„Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje. I kdybychom chtěli zapomenout, nepřítel nám zapomenout prostě nedá. Na druhé straně my jim dáváme také znát o své existenci a o tom, že dovedeme provádět heslo: Republiku si nikým rozvracet nedáme!“ pronesl prezident republiky Klement Gottwald k davu 24. února roku 1950, při druhém výročí Února. Tou dobou umíralo opuchlé, podlitinami pokryté a krvácející tělo číhošťského pátera Josefa Toufara ve Valdicích u Jičína. Po zbytečném převozu do pražského SANOPZ a večerní operaci se sice lékaři snažili páterovo zubožené tělo přivést zpět k životu, ale marně. Když členové Národní fronty v čele s Gottwaldem ukončili oslavu svého únorového puče, Toufar umíral.
Do Číhoště, vesničky nedaleko Světlé nad Sázavou, přemístili pátera Toufara v dubnu roku 1949. Problém v jeho předešlém působišti, nedaleké Zahrádce, vznikl z důvodů politických. Jen těžko si nyní můžeme představit tlak, pod nímž se páter ocitl, když po něm skupina „reakčních“ kněží chtěla, aby podepsal Katolickou akci (což nakonec učinil, a později svůj podpis odvolal), a druhá, v čele s arcibiskupem Josefem Beranem, jenž byl vzápětí „odvolán“, naopak nabádala ke čtení tzv. pastýřských listů, které vybízely k čisté zbožnosti a varovaly před politizací církve.
Sám Josef Beran prohlašoval, že církev má být „nepolitická a nadstranická“. Přes slib, jejž dal Toufar soudruhu Slámovi z Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou, se Toufar rozhodl při plném kostelíku v Zahrádce Beranovy pastýřské listy číst. A tak se páter zanedlouho, vlastně za trest, ocitl v Číhošti.
„Taková volovina, a my se tím zabýváme!“
Ten příběh jste už jistě slyšeli. Do číhošťského kostela se na třetí adventní neděli v roce 1949 sešlo několik místních farníků. Toufar měl jako vždy na malém papíru napsány poznámky kázání, jež si večer předtím připravil. Obyčejně uměl zpaměti celý text. „Zde, ve svatostánku, je náš Spasitel,“ kázal tehdy páter a levou rukou při tom kynul k oltáři. Vtom se kříž začal vychylovat a zůstal vychýlený mírně dopředu a zároveň v úhlu zhruba čtyřiceti stupňů západním směrem.
Vidělo to devatenáct farníků, Toufar, který hleděl na ně, nic pochopitelně nezaznamenal. Kříž se údajně vychýlil ještě jednou, v lednu roku 1950. „Dne osmého ledna se kříž otočil doprava ještě více a naklonil se kupředu, škoda že již nemám fotografii, zaslal bych ti,“ píše Toufar v dopise páteru Miroslavu Stryhalovi z Pecky u Nové Paky. „Byly zde desítky kněží a tisíce lidí z Čech i Moravy.“
Křížek byl několikrát prohledán, nicméně ani příslušníci SNB nepřišli na nic, co by naznačovalo jakoukoli manipulaci. František Goldbricht, náčelník stanice v Ledči nad Sázavou, konstatoval: „Vyhledal jsem faráře Toufara a ptal se ho na věc. On mi řekl, že nic neviděl, stejně tak kostelník, a že on sám se to dozvěděl od věřících. V kostele jsem se souhlasem faráře sejmul křížek z oltáře a prohlížel si ho. Je třeba dodat, že ještě před sejmutím jsem ho pozoroval a byl skutečně lehce vychýlen do strany. Vychýlení však bylo skutečně nepatrné. Když jsem křížek sejmul, všiml jsem si, že je způsobeno špatným nasazením kříže v podstavci. Žádnou stopu, že by na kříž bylo něco upevněno, jsem neviděl.“
Tuto výpověď pronesl v roce 1968, zaznamenal ji Miloš Doležal, autor dosti zevrubné publikace o životě Josefa Toufara. Jak prostá a jednoduchá jsou slova tohoto příslušníka SNB. Je jasné, že s křížem bylo cosi v nepořádku, jen nikdo nemohl přijít na to, co. Komunisté později kříž odvezli na neznámé místo a nikdy se bohužel už nedozvíme, jaký jej potkal konec. Stejně tak jako Toufara potkal smutný osud i fotografa Josefa Peškeho, který si v lednu přijel vychýlený kříž vyfotit. Celých 13 let strávil v uranových dolech v Jáchymově, a to pouze proto, že údajně svými fotografiemi číhošťský zázrak propagoval.
„Taková volovina, a my se tím zabýváme!“ pronesl údajně estébák, jenž vedl jeho výslech. Kdyby jen „zabývali“, asi by to tolik nevadilo.
Číhošť – vymazat, vyškrtnout
Na tomto místě je nutné zdůraznit jeden fakt – a sice skutečnost, že už před zázrakem v Číhošti se páter Toufar těšil nevídané oblíbenosti. Lidé jej měli rádi pro jeho sdílnost, společenskou a srdečnou povahu. Nejedna vzpomínka hovoří o tom, že byl ochotný radit mladým číhošťským chlapcům, jak pozvat na tancovačce dívku do kola, popřípadě uplácet komisaře vajíčky, aby mu nevadilo, že jeden z jeho žáků, jenž by rád získal řidičské oprávnění, při zkouškách vjel do příkopu podél silnice.
Farnost ani kostelík nikdy nevzkvétaly tak jako pod jeho rukama. Proto není divu, že poté, co se svědci události začali o zázraku rozpovídávat, začala se do Číhoště sjíždět spousta farníků i z dalekého okolí. Malý komorní kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž sotva pojal několik místních, začal praskat ve švech. I proto ležel zřejmě Toufar režimu tolik v žaludku. Tvrzení, že pohnutý kříž byl pouze záminkou k přímé fyzické likvidaci, by bylo příliš smělé, nicméně lze zde vidět jisté pojítko. Kdyby byl Toufar příkladným socialistickým duchovním, který by po boku Gottwaldově nadšeně budoval republiku, jistě by si i pro pohnutý křížek našel vysvětlení, jež by mu zachránilo život. Toufar se však k manipulaci s křížkem nikdy nepřiznal.
Komunisté došli dokonce tak daleko, že neváhali natočit film, kde měl hrát hlavní roli právě Toufar, a který měl dokázat, jak vychytrale zinscenoval zázrak, aby tak rozvracel budující se socialistickou republiku. Ke smůle propagandistických filmařů v čele s režisérem Přemyslem Freimanem však Toufar zemřel. Natočené pasáže jsou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu spíše fraškou než dokumentem – byť je možné, že v mnoha případech splnil svůj tendenční účel. Komunisté se mimo jiné postarali, aby Číhošť byla po Toufarově umučení vyškrtnuta z map, byť je to díky své geografické poloze relativně známé místo – střed republiky prostě nelze jen tak vymazat. Přesto se o to komunisté pokusili.
A když pak Číhošťští docházeli do okolních vesnic do škol, často byli kvůli tomu terčem posměchu – byli těmi, kdo přicházejí z neexistujícího místa.
Konspirační teorie
Pojďme ale k místu, kde je zakopán pes – tedy k oltáři kostela Nanebevzetí Panny Marie. Prostý gotický svatostánek s presbytářem o pěti hranách, jednoduchý klenutý strop, vybledlé fresky na stěnách, dřevěné modlitební lavice polstrované jednoduchými potahy. Dřevěný oltář vyhlíží prostě, avšak v kontrastu sporé vybavenosti kostela přece jen působí celkem monumentálně – zvlášť nyní, protože je původní, a tedy opředen slavnou záhadou.
Intimita a jakási malost dýchají z tohoto místa a člověka ihned po příchodu napadne: Tady žádná pohybující se konstrukce být nemohla. Někdo by si toho musel všimnout. Ostatně, kolem vychýlení oltářního kříže se rozšířilo několik teorií a „protiteorií“. První z nich hovoří o tom, že šlo o provokaci StB, jež chtěla režimu nepohodlného faráře odstranit. Pro tuto teorii mluví fakt, že byl pro lidi z ONV už známou osobností, která četla zakázané pastýřské listy. Proti ní však velmi důrazně mluví fakt, že na oltáři ani na křížku nebyly žádné stopy po konstrukci, která by jím pohybovala.
Kdyby to zorganizoval kdokoliv s úmyslem Toufara poškodit, vysoce pravděpodobně by pak kříž se stopami po manipulaci dával na odiv socialistické mládeži. Jenže kříž estébáci raději odvezli a schovali. Že by zinscenoval zázrak sám páter, je zřejmě ještě méně pravděpodobné. Po vykreslení jeho osobnosti, jež potvrdili snad všichni, kdo s Toufarem přišli do styku, si lze opravdu jen s velkou dávkou fantazie představit, jak tento zbožný muž organizuje vychylování křížku.
Při výsleších ve Valdicích z počátku února 1950 Toufar vypověděl, že „k zakončení kázání jsem provedl slovní rekapitulaci svého proslovu a s posunkem levé ruky směrem ke svatostánku jsem pravil tato slova: ‚Zde, ve svatostánku, je náš Spasitel.‘ V tom okamžiku se kříž, který je postavený na svatostánku, začal kývat ze strany na stranu a zůstal vychýlen v úhlu asi 45 stupňů. (…) Po kázání proběhla mše normálně jako v jiný svátek. Já jsem tento jev neviděl.“ Proč by si Toufar vymýšlel? V jeho povaze byla pravda, ne lež hodnotou. Nezbývají tedy než další dvě možnosti – byl to zázrak nebo to … byl zázrak, ale jaksi fyzikálně vysvětlitelný.
Rabínská odpověď farářova
Když mě o sobotě před druhou adventní nedělí vezl otec Marek, současný číhošťský páter, z Číhoště na vlakové nádraží do Světlé nad Sázavou (mimo všední dny je do Číhoště velmi obtížné se dostat), snažil se mi tento milý Toufarův pokračovatel vysvětlit, jak to Pánbůh s těmi zázraky ve skutečnosti má. „On není zázrak jako zázrak. Existují případy, kdy nějaká vyšší moc, v tomto případě Bůh, využije přírodní zákony k uskutečnění zázraku. Nebo může využít sílu, kterou tady, na Zemi, neumíme vysvětlit, k tomu, aby se něco stalo. A to, co se stalo tady, v Číhošti, je nepochopitelné, protože fyzikálně to není možné vysvětlit. Měl v tom tedy prsty Pánbůh. Ale teď zní otázka: Proč? Podle mě důvody jsou především v té pohnuté době a místě. No jen si to vezměte – Číhošť je geografický střed České republiky. Stalo se to před rokem padesát tři. Tedy v době klíčové pro nastolení komunistické moci. Byla to podle mě výstraha – signál, pozor, děje se něco špatně. Protože Pánbůh nikdy nemrhá zázraky,“ vysvětluje otec Marek.
Proč by ale nakonec zázrak v Číhošti nebylo možné vysvětlit pomocí fyziky, chemie? To, že to neumíme, ještě neznamená, že to nejde. Jedno je však jisté – ať už si o zázraku myslíme cokoli, ať už jsme věřící, ateisté, nebo snad Adventisté sedmého dne, je naprosto klíčové ocenit obrovskou zásluhu katolické církve, která v době nejtužšího stalinismu proti režimu aktivně vystoupila. Farář Toufar, navržený na blahořečení, neměl ambice veřejně bojovat jako Josef Beran. Stal se „jen“ obětí nevysvětlených událostí, jimž už zřejmě těžko přijdeme na kloub.
Jeho nahé tělo skončilo v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích pod jménem Josef Zouhal. Díky Číhošťšským však jeho odkaz žije dál – o faru i kostel je neustále dobře postaráno, místní jsou vstřícní, ochotní – víc než kdekoliv jinde. Není snad vánočnějšího námětu k zamyšlení, než je Toufarův příběh.
K dokreslení faktografickému i literárnímu lze asi nejvíce ocenit knihu Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Kdo si krom literárně pojatých fakt potrpí spíše na romány, tomu nezbývá než sáhnout po Škvoreckého Miráklu. A nakonec – jen málo autorů mohlo reflektovat lépe dobu Toufarovu než katolický básník Jan Zahradníček. Jeho sbírka Dům Strach je protkaná pocity, jež zřejmě před svou smrtí sám Toufar zažíval. Pohodové čtení na Vánoce to rozhodně není – o to víc je ale důležité si prostřednictvím zmíněných děl a vzpomínání Toufarova příběhu oživovat jeho smutný osud právě v dnešní době.
V době, kdy se nám potomci Toufarových vrahů smějí do obličeje z čestných míst Poslanecké sněmovny a dostávají od prezidenta republiky vyznamenání.
