Velkovýrobna smrti v Osvětimi – 70. výročí osvobození vyhlazovacího tábora
V Polsku, ale i v Česku a jinde ve světě, právě probíhají připomínky 70. výročí osvobození největšího německého vyhlazovacího tábora – Osvětimi. Sedmadvacátého ledna 1945 do něj vstoupila 60. armáda generála Kuročkina, tvořící součást 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva. Podívejme se na to, co se v Osvětimi odehrávalo. Je potřebné si to pořád připomínat.
Osvětim-Březinka, jinak též Auschwitz-Birkenau, je souhrnný název pro německé koncentrační tábory u polského města Oświęcim, v takzvaném zájmovém prostoru o rozloze čtyřiceti kilometrů čtverečních, zahrnujícím správu 39 táborů včetně tří hlavních. První – Osvětim I. – vznikl na základě rozhodnutí říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940.
Dvacátého května téhož roku sem dorazil první transport třiceti kriminálních vězňů německého původu. V letech 1941 až 1942 vznikl na bažině tábor Osvětim II. – Březinka (Auschwitz II. – Birkenau), jenž po osudovém rozhodnutí konference ve Wannsee z 20. ledna 1942 o „konečném řešení židovské otázky“ přerostl v největší vyhlazovací lágr pro vězněné z rasových důvodů. V táboře Osvětim III. – Buna, založeném roku 1942, zvaném vnější a majícím kromě Monowic čtyřicet pobočných táborů v Horním Slezsku, vězňové pracovali hlavně pro německé koncerny IG-Farben, Krupp, Hermann Göring-Werke a další. V rozporu s hojně rozšířeným míněním ne všichni odsouzenci šli na smrt jako ovce. O útěk z Osvětimi se pokusily 802 osoby. Nejčastěji utíkali Poláci – 396 případů –, Rusové – 179 – a Židé – 115; Češi s 23 útěky zaujímali šesté místo.
Bylo jich méně?
Táborové komplexy Osvětim-Březinka jsou symbolem hrůz nacistické genocidní mašinérie. Není proto divu, že hned po osvobození začínají pokusy sestavit bilanci obětí této továrny na smrt. Ale právě tady narážíme na řadu zcela protichůdných údajů.
Až do roku 1990 v Osvětimi tabulky hlásaly: „Zde od roku 1940 do roku 1945 byly čtyři milióny mužů, žen a dětí umučeny a zavražděny hitlerovskými vrahy.“ Mezi nimi mělo figurovat 173 000 československých občanů. V dubnu téhož roku byly tyto nápisy odstraněny. Ředitel historického oddělení osvětimského muzea Franciszek Piper totiž dospěl k podstatně nižšímu počtu obětí, a to nejméně 1,1 miliónu a maximálně půldruhého miliónu, z nichž naprostou většinu – 960 000 – tvořili Židé téměř ze všech evropských zemí, následováni 70 000 až 75 000 Poláky, 21 000 Romy, 15 000 sovětskými válečnými zajatci a 10 000 až 15 000 vězni jiných národností. Jelikož Piperovy výpočty mají do čtyř miliónů mrtvých citovaných převážně ve východním bloku hodně daleko, stojí za to provést alespoň stručnou genezi bilancování osvětimských obětí.
Dopisovatel listu Novyje Izvestija v Berlíně Boris Lysenko si posteskl: „Na Mezinárodním vojenském tribunálu nad hitlerovskými zločinci v Norimberku Rudolf Höss, bývalý velitel koncentračního tábora Osvětim v letech 1940 až 1943, prohlásil, že v táboře zahynulo 2,5 miliónu lidí, ale potom toto číslo snížil na 1,13 miliónu. Toto poslední číslo je očividně nejblíže k realitě, avšak zjevně lze pozorovat i tendenci k postupnému snižování počtu zahynulých. Tak například francouzský expert Jean-Claude Presse tvrdí, že počet lidí zahynulých v tomto koncentračním táboře kolísá mezi 631 000 a 711 000 uvězněných, z nichž v plynových komorách zahynulo na 550 000 Židů.“
Dr. Józef Kermisz ze Židovské historické komise v Polsku psal roku 1949, že tato komise odhadovala „počet obětí Osvětimi kolem půldruhého miliónu“. Lev Poljakov jej zvýšil roku 1951 v Brevíři nenávisti na dva milióny pouze židovských obětí.
V červnu 2007 Výbor pro světové dědictví UNESCO na žádost Polska a Izraele rozhodl o změně původního názvu Koncentrační tábor Osvětim-Březinka na Auschwitz-Birkenau. Německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940–1945), protože v zahraničních médiích se objevovalo spojení „polský vyhlazovací tábor“, což mohlo navozovat dojem, že za osvětimský holocaust odpovídají Poláci.
