Před 65 lety vznikla Varšavská smlouva… a před 29 lety se sama rozpustila
Čtrnáctého května 1955 podepsali předsedové vlád Albánské lidové republiky Mehmet Shehu, Bulharské lidové republiky Vălko Červenkov, Československé republiky Viliam Široký, Maďarské lidové republiky András Hegedűs, Německé demokratické republiky Otto Grotewohl, Polské lidové republiky Józef Cyrankiewicz, Rumunské lidové republiky Gheorghe Gheorghiu-Dej a předseda rady ministrů SSSR Nikolaj Alexandrovič Bulganin Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež podle místa podpisu dostala název Varšavská.
Byla to jak reakce na vznik NATO 4. dubna 1949, tak i na zřízení Západoevropské unie, a zejména Pařížské smlouvy, na jejichž základě vstoupila 9. května 1955, přesně deset let po porážce nacistického Německa ve druhé světové válce, do Severoatlantické aliance Spolková republika Německo, na což především Sovětský svaz reagoval velmi nevraživě. Vznik Varšavské smlouvy vedl k prohloubení vojenské spolupráce mezi jejími signatáři a zároveň zajišťoval Sovětskému svazu kontrolu nad zeměmi východního bloku. Smlouva určila jako vrcholný řídící orgán Politický poradní výbor a spojené velení Spojených ozbrojených sil.
Plánované počty Československé lidové armády, ovšem včetně příslušníků železničního vojska a vojenských technických jednotek, činily k 1. lednu 1955 256 933 osob, z toho 52 013 generálů a důstojníků z povolání a 11 565 poddůstojníků z povolání. K témuž datu měla skutečně 121 generálů.
Postavení hegemona
Vzhledem k početnímu stavu ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy, jejich vojenskoprůmyslovému potenciálu a výdajům na obranu po celých šestatřicet let existence tohoto vojenskopolitického bloku v něm dominoval Sovětský svaz. Funkce hlavního velitele Spojených ozbrojených sil vždy zastával sovětský maršál a náčelníka jejich štábu sovětský armádní generál.
Smlouva byla uzavřena na dvacet let s automatickým prodloužením o deset let pro státy, jež ji rok před uplynutím lhůty nevypovědí. Jenže přes nesčetněkrát deklarovanou jednotu a bratrské svazky to v ní již půldruhého roku po jejím vzniku povážlivě zaskřípalo.
Maďarská revolta
V říjnu 1956 vypuklo mohutné protikomunistické povstání v Maďarsku, jehož průvodním jevem se vedle přirozených snah o demokratizaci společnosti a odstranění zdiskreditovaných papalášů, odpovědných za represe, bohužel stala i neuvěřitelná brutalita rebelů, následovaná krutou odvetou vítězů. Maďarská lidová armáda jako mocenský nástroj vládnoucí třídy zcela selhala a prakticky se rozpadla. Část jejích příslušníků se dokonce přidala na stranu (kontra)revoluce. Předseda vlády Imre Nagy 2. listopadu oznámil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a dva dny nato žádal vojenský zásah západních mocností.
Sovětské vedení reagovalo na ohrožení svých mocenských pozic ve střední Evropě ustavením „dělnicko-rolnické vlády“ Jánose Kádára 4. listopadu 1956 a krvavým potlačením povstání. Podle údajů maďarských historiků zveřejněných v roce 2011 k 55. výročí povstání nasadilo 108 925 vojáků (17 divizí), čímž vytvořilo poměr sil 17:1, 3782 tanků a samohybných děl (631:3), 1085 děl a minometů (109:2), 13 735 automobilů (52:1), 760 kanónů protivzdušné obrany (126:1) a 353 letouny (353:0). Za těchto okolností nebylo o osudu protikomunistické a antisovětské revolty pochyb. Do 17. listopadu skončily boje v prostoru Ostřihom–Szob. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 ztratila sovětská vojska při potlačování povstání 2260 osob (225 důstojníků a 2035 poddůstojníků a vojáků), z toho 669 padlých a zemřelých na zranění, 51 nezvěstných a 1540 raněných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 26 osob, z toho 14 posmrtně. Zahynulo 2652 povstalců a maďarských civilistů a 19 226 utrpělo zranění. Emigrovalo 210 000 osob, z nichž třetina se později vrátila. Následovaly rozsáhlé čistky v důstojnickém sboru Maďarské lidové armády, který obzvlášť selhal.
Protikomunistickou vzpouru v Maďarsku sice sovětské vedení dokázalo potlačit samo, ale vojenská opatření na jihovýchodní hranici provedlo i Československo. Měla za úkol zabránit průniku zbytků povstaleckých skupin na naše území. Abychom si učinili představu o jejich rozsahu, uveďme, že podle VI. dílu Vojenských dějin Slovenska se v sestavě Československé lidové armády a vojsk ministerstva vnitra na slovensko-maďarských hranicích k 12. listopadu 1956, kdy Sovětská armáda už dokončovala likvidaci vzbouřenců, nalézalo 30 439 osob, z toho 26 658 příslušníků ČSLA, 2688 Pohraniční a 586 Vnitřní stráže a 507 příslušníků Veřejné bezpečnosti. V jejich výzbroji se nacházelo 368 tanků, 143 samohybných děl, 612 děl jiných typů a minometů a 82 letadel. To výrazně převyšuje početní stav a výzbroj celé dnešní Armády České republiky! Je ovšem třeba zdůraznit, že ČSLA v Maďarsku neintervenovala – na rozdíl od maďarské, jež se na srpnové invazi do ČSSR v roce 1968 aktivně podílela.
Mírová ofenzíva
Čtyřiadvacátého května 1958 deklarace členských států Varšavské smlouvy, přijatá na poradě Politického poradního výboru v Moskvě, konstatovala, že „všichni členové Varšavské smlouvy nejednou jednostranně snižovali stav svých ozbrojených sil, jejichž počet byl od roku 1955 zmenšen celkem o 2 477 000 osob. Úměrně tomu byla zmenšena i výzbroj, vojenskotechnické prostředky a výdaje těchto zemí na obranu. Za uvedenou dobu byly ozbrojené síly Sovětského svazu sníženy o 2 140 000 osob, Polské lidové republiky o 141 500, Československé republiky o 44 000, Německé demokratické republiky o 30 000, Rumunské lidové republiky o 60 000, Bulharské lidové republiky o 18 000, Maďarské lidové republiky o 35 000 a Albánské lidové republiky o 9000 osob.“ Příznivě se tak začalo projevovat chruščovovské oteplování vztahů mezi Východem a Západem, ale pozorný čtenář z těchto suchých čísel zároveň lehce vydedukuje, jak mohutnými armádami tehdejší členské státy Varšavské smlouvy disponovaly.
Srpnový vpád, rumunské „ne“ a albánský odchod
V noci z 20. na 21. srpna 1968 podnikla Varšavská smlouva největší vojenskou operaci ve své historii. (Slovy Kamily Moučkové: Pohřbili přátelství, posrali prestiž.) Nikoli však proti „americkým imperialistům a západoněmeckým revanšistům“, jejichž hrozbou zdůvodňovala svou existenci, nýbrž – a to je obzvlášť smutné – proti vlastnímu členovi: Československu. Daniel Povolný uvádí ve své pozoruhodné knize Vojenské řešení Pražského jara 1968, že Bulharská lidová armáda nasadila 2168 osob, Maďarská asi 17 000, 1816 automobilů, 177 tanků, 111 obrněných transportérů, 45 protitankových kanónů, 36 houfnic, 78 minometů, 22 protiletadlových děl a 100 až 104 letadla, Národní lidová armáda Německé demokratické republiky 1375 mužů, dva obrněné transportéry a 83 automobilů (po povolání záloh tyto počty stouply), Polská lidová armáda ke 14. září 1968 28 612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel, Sovětská armáda zhruba 300 000 až 350 000 osob. Černá kniha komunismu uvádí, že „v prvním sledu zaútočilo 165 000 mužů a 4600 tanků; o pět dní později bylo Československo okupováno 27 divizemi vybavenými 6300 tanky, 800 letadly, 2000 děly a přibližně 400 000 vojáky“. O jak závratné počty se jednalo, vyplývá z faktu, že k 1. lednu 2011 měla ruská armáda v Evropě jenom 3660 bojových tanků.
Naopak invaze nejenže se nezúčastnilo, ale dokonce ji odsoudilo Ceauşeskovo Rumunsko, jež na svém území nepovolovalo cvičení Varšavské smlouvy. „Dunaj myšlenek“ a „karpatský génius“ se totiž obával, že po skončení manévrů by se sovětská vojska, jež Rumunsko opustila v roce 1958, nemusela chtít nějak spěšně stahovat. Albánie, která se po roztržce se Sovětským svazem na činnosti Varšavské smlouvy nepodílela již od roku 1962, z ní 13. září 1968 na protest proti srpnové intervenci vystoupila. Vzhledem ke své geografické pozici (nehraničila s žádným členským státem Varšavské smlouvy) unikla „internacionální pomoci“ a horečným tempem budovala statisíce bunkrů, zvaných „Hoxhovy kulichy“, aby čelila případnému vpádu „sociálimperialistů, titoistů a revizionistů“, jak je tiranský rozhlas častoval.
Vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy sice tento pakt nijak výrazně neoslabilo, nicméně svědčilo o jeho vnitřní krizi.
V souvislosti s invazí pěti armád Varšavské smlouvy zemřelo od 21. srpna do 31. prosince 1968 122 československých občanů, včetně pěti příslušníků ČSLA. Určité, i když nepatrné ztráty utrpěli také agresoři. Zahynulo po jednom příslušníku bulharské a maďarské a deset příslušníků polské armády. Zajímavý je oficiální výkaz sovětských ztrát k 20. září 1968. Podle něj zahynulo 98 příslušníků Sovětské armády, z toho 12 v důsledku akcí československých občanů, 50 včetně dvou dopisovatelů Tiskové agentury Novosti (APN) při nehodách, 24 při neopatrném zacházení se zbraní, čtyři následkem nemocí, tři z různých důvodů a pět spáchalo sebevraždu. Dalších 87 utrpělo zranění. Jelikož však československé úřady nezaznamenaly žádný případ bezprostředního ozbrojeného střetnutí se sovětskými okupanty, je vysoce pravděpodobné, že mezi oběťmi připisovanými akcím československých občanů jsou někteří popravení vojáci, jakož i další zemřelí při mimořádných událostech.
Proti vlastním lidem
Armády Varšavské smlouvy se do přímého konfliktu s předpokládaným nepřítelem nikdy nedostaly. Naštěstí, neboť to by znamenalo nade vši pochybnost třetí světovou válku a pravděpodobně zánik civilizace. Zato však nezřídka zasahovaly proti vlastním lidem, když protivládní demonstrace přerostly policii přes hlavu. Stačí zmínit dělnické nepokoje v Poznani v červnu 1956, v Gdaňsku a na polském pobřeží v prosinci 1970, zásah ČSLA proti demonstrantům v srpnu 1969 (bylo to jediné bojové vystoupení ČSLA za celou dobu její existence od roku 1954, kdy se tak začala oficiálně nazývat) a klíčovou úlohu polské armády, veřejností jinak tradičně respektované, při vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Do přímých akcí se zapojilo 70 000 vojáků, 30 000 policistů, 1750 tanků, 1900 obrněných vozidel, 9000 nákladních automobilů, několik letek vrtulníků i transportní letouny. (Opět se vnucuje srovnání: Celá polská armáda, pokládaná za nejsilnější a nejlepší z armád postsocialistických států vstoupivších do NATO, čítala k 1. lednu roku 2015 948 bojových tanků a 1678 bojových obrněných vozidel.)
Vznikala tak abnormální situace, kdy značná část populace v zemích Varšavské smlouvy vzhlížela k potenciálnímu protivníkovi nikoli s nepřátelstvím, ale se směsí obdivu (po pádu železné opony se leckdy ukázalo, že až naivně nekritického) a závisti, že životní úroveň v zemích NATO je nesrovnatelně vyšší než ve státech Varšavské smlouvy. Za této situace se těžko dalo očekávat, že východní Němci, z nichž téměř každý měl ve Spolkové republice, když ne rodinného příslušníka, tak alespoň příbuzného nebo kamaráda, Poláci sžíraní odvěkou rusofobií, Čechoslováci a Maďaři, již zažili sovětské potlačení pokusů o liberalizaci neoblíbených režimů, by v případě válečného konfliktu s obzvláštním zápalem bojovali po boku Sovětské armády za chimérické ideály.
Hrozba polského koronaviru
Mimořádně nebezpečná situace vznikla po zrození Nezávislých samosprávných odborů „Solidarita“ v Polsku roku 1980. Sovětský svaz procházel obdobím stagnace. Válčil v Afghánistánu, jehož okupace se ukázala být mnohem tvrdším oříškem než intervence v Maďarsku a Československu, vyhraněně protikomunisticky orientovaný americký prezident Ronald Reagan jej označil za „říši zla“ a uplatňoval vůči němu politiku hospodářských sankcí a snahy uzbrojit jej. Navíc pokus o vojenské řešení krize v Polsku hrozil vyústit v obrovský a politicky neúnosný masakr, neboť kremelští předáci si nedělali iluze, že v případě vpádu se jim na odpor postaví kromě obyvatelstva i velmi silná a dobře vyzbrojená polská armáda. Československé vedení sice vývoj v Polsku sledovalo se vzrůstajícími obavami a podniklo na severních hranicích určité vojenské kroky, do přímé intervence se však nehrnulo. Využít zkostnatělého Honeckerova režimu v NDR při eventuální invazi do Polska by zákonitě vedlo k okamžité reminiscenci na pakt Molotov–Ribbentrop a čtvrté dělení Rzeczypospolité v roce 1939, což by bylo pro SSSR krajně nežádoucí, politicky neúnosné a polský odpor by to ještě umocnilo. Úlohu mouřenína tudíž nakonec sehrál armádní generál Wojciech Jaruzelski. Polská veřejnost se dodnes neshoduje, zda se zachoval jako zrádce, či vyhlášením výjimečného stavu odvrátil sovětskou intervenci, a tím zachránil deseti-, ne-li statisíce životů.
Umíráček
Není tedy divu, že po překvapivě bleskovém a – až na Rumunsko – také překvapivě hladkém zhroucení starých režimů ve východním bloku ztratila Varšavská smlouva, „štít míru a socialismu“, jak sama sebe nazývala, smysl. Ještě v květnu 1985, po nástupu Michaila Gorbačova, ji sice prodloužili o dalších dvacet let, ale po převratných změnách v bývalých členských zemích byla na konferenci hlav šesti zbývajících států v Moskvě 31. března 1991 s platností k 1. červnu téhož roku rozpuštěna. Tehdy již plným tempem probíhal odsun sovětských vojsk z Německa, Československa, Polska a Maďarska. V prosinci zanikl Sovětský svaz. Členy NATO se postupně staly všechny někdejší země Varšavské smlouvy, z postsovětských republik tři – Estonsko, Litva a Lotyšsko –, přičemž další tři – Ukrajina, Moldavsko a Gruzie – mají o členství eminentní zájem. Geopolitické postavení Ruské federace coby nástupce zaniklé supervelmoci se dramaticky zhoršilo. Západ vyhrál studenou válku na celé čáře a NATO přeměnilo bývalé protivníky ve spojence. Teď musíme jenom doufat, aby recidiva studené války, započatá po ruské anexi Krymu a podpoře proruských separatistů na jihovýchodní Ukrajině, nepřerostla ve válku horkou, neboť současná mezinárodněpolitická situace opravdu není růžová.
Škodolibá douška na závěr
Předlistopadová československá armáda tvořila v rámci Varšavské smlouvy první sled, čemuž odpovídaly její stavy. Počtem vojáků zaujímala třetí místo, ačkoli počtem obyvatel až páté – po SSSR, Polsku, Rumunsku a NDR. Množstvím tanků stála dokonce na druhé příčce a bojových letounů na třetí. Bývalý ministr obrany armádní generál Miroslav Vacek ji hodnotil ve své knize Generál studené války jako „dobře připravenou, minimálně na stejné úrovni, jako byla Polská lidová armáda, o trochu lepší než NLA NDR a lépe vyzbrojenou i připravenou, než byla maďarská a bulharská armáda“.
A jak se tužila Armáda České republiky v době výbušné situace na jihovýchodě Ukrajiny, sílícího zbrojení a provokačních manévrů Ruska a mimořádně vážné hrozby mezinárodního terorismu a Islámského státu v bezprostřední blízkosti některých členských států Evropské unie a NATO? Podle ministerstva obrany České republiky čítala k 1. lednu 2015 20 864 vojáků z povolání (21 generálů, 1942 vyšších a 3377 nižších důstojníků, 5944 příslušníků praporčického, 6963 poddůstojnického a 1266 přípravného sboru, ale pouhých 709 příslušníků mužstva, což je bezesporu světová rarita, a 642 osob v dispozici) a 7487 občanských zaměstnanců. Tyto vpravdě „impozantní“ síly disponovaly k témuž datu neméně „odstrašující“ bojovou technikou: 123 tanky, z nichž u jediného bojového tankového útvaru – 73. praporu v Přáslavicích – je směšných třicet, 442 bojovými obrněnými vozidly, 179 dělostřeleckými systémy, 17 bitevními vrtulníky a 39 bojovými letouny.
Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!
