Korejská válka vypukla v červnu 1950. Byla jednou z nejbrutálnějších válek vůbec

Až do pádu železné opony ve východním bloku vinili z rozpoutání války Korejskou republiku autoritářského prezidenta Li Syn-mana (správně I Sung-man), pak se pro změnu stala agresorem KLDR, ovládaná komunisty v čele s Kim Ir-senem. V zájmu spravedlnosti je nutno poznamenat, že proamerický Li Syn-manův režim představám o demokracii zdaleka neodpovídal a existoval proti němu silný odpor. Vláda Korejské republiky tvrdila, že od října 1949 do dubna 1950 její ozbrojené složky usmrtily 4996 komunistických partyzánů, a první americký voják padl u Kesongu již 14. července 1948.

OSN zasahuje

Rada bezpečnosti díky nepřítomnosti sovětského zástupce označila KLDR za agresora a vyzvala členské státy, aby napadenému poskytly pomoc. Své jednotky vyslalo šestnáct zemí, Dánsko, Indie, Itálie, Norsko a Švédsko poskytly lékařskou podporu.

Ani americké síly, jež přispěchaly na pomoc již 26. července, den před schválením rezoluce Rady bezpečnosti, nedokázaly Korejskou lidovou armádu zastavit a nakonec spolu s Jihokorejci držely jen pusanský perimetr na jihu poloostrova.

Obrat nastal ve druhé etapě války, kdy se Američané pod velením generála Douglase MacArthura 15.–16. září 1950 vylodili u Inčchonu, čímž protivníka donutili k překotnému ústupu, zčásti dokonce až na území severovýchodní Číny, a 20. října padla metropole KLDR – Pchjongjang.

Lidoví dobrovolníci přicházejí!

Postup vojsk OSN ovšem sledovala nelibě Čína a 25. října vyslala do KLDR lidové dobrovolníky pod velením generála Lin Piaa, kteří 1. listopadu přešli do protiútoku a 4. ledna 1951 dobyli jihokorejský Soul. Požadavek MacArthura, aby se akce rozšířily i na severovýchodní Čínu a byly nasazeny atomové pumy, ho pak stál funkci velitele sil OSN. Osmá armáda amerického generála Matthewa Ridgwaye dobyla 14. března zpět Soul a zatlačila Číňany za 38. rovnoběžku. Jenže ti v květnu pod velením generála Pcheng Te-chuaje podnikli mohutnou ofenzívu. Desátého července začala nejprve v Kesongu, poté v Pchanmundžomu jednání o příměří, jež komplikovala otázka repatriace severokorejských zajatců. Jak KLDR, tak Korejská republika totiž na dobytém území násilně zařazovaly do svých armád místní obyvatele.

Křehké příměří

Po 37 měsících jedné z nejkrvavějších válek minulého století a páté nejvražednější v dějinách USA, v pondělí 27. července 1953, americký generál William Harrison a severokorejský generál Nam Il podepsali příměří.

Na základě příměří bylo propuštěno 3746 amerických, 8321 jihokorejských, 26 australských, 32 kanadských, po jednom novozélandském a belgickém, devět jihoafrických, 978 britských, 28 kolumbijských, 12 francouzských, po třech řeckých a nizozemských, 41 filipínských a 244 tureckých zajatců (celkem 13 457), dále 75 823 severokorejských a 6670 čínských. Repatriaci původně odmítli 22 604 severokorejští a čínští zajatci, 335 jihokorejských, 23 amerických a jeden britský. Obě strany se obviňovaly z brutálního zacházení s válečnými zajatci (a obě měly pravdu). Korejská ústřední zpravodajská agentura (KCNA) hlásila, že vojska OSN usmrtila 33 600 zajatých příslušníků Korejské lidové armády, Američané kontrovali, že úmrtnost jejich vojáků v severokorejském zajetí byla procentuálně vyšší než v japonském za druhé světové války.

Konečný účet podle USA, OSN, Korejské republiky…

Kim Ir-senův pokus sjednotit Koreu vpádem na jih a Li Syn-manův sen o sjednocení země jitřní svěžesti tažením na sever skončily v podstatě tam, kde začaly – na 38. rovnoběžce, ovšem s děsivým zpustošením celého poloostrova. Údaje o ztrátách se extrémně liší, a to nejen u tajnůstkářské KLDR, jež vlastní vojenské ztráty nikdy nepřiznala, a naopak nepřátelské silně nafukuje, ale i u jejího jižního souseda, a nedůvěru vzbuzují i hlášení letectva Spojených států (USAF), že usmrtilo a zranilo 184 808 nepřátelských vojáků, a letců amerického námořnictva a námořní pěchoty nárokujících si vyřazení 86 262 protivníků. Jak mohli letci z několikakilometrové výšky s tak záviděníhodnou přesností určit, kolik nepřátel usmrtili a kolik zranili, je ovšem záhadou.

Údaje o počtu mrtvých kolísají od dvou do neuvěřitelných devíti miliónů! Abychom si učinili alespoň přibližnou představu, jak diametrálně se rozcházejí, připomeňme, že podle ministerstva obrany USA KLDR ztratila či bylo zraněno a zůstalo nezvěstných 620 264 vojáků, Čína 909 607 (včetně nejstaršího syna vůdce Mao Ce-tunga) a Korejská republika 272 975 osob. Podle OSN zahynulo 422 612 čínských, 316 579 severo- a 103 248 jihokorejských vojáků.

Korejská republika vypočítala v příručce pro anglojazyčné studenty korejštiny ztráty následovně: Armáda Korejské republiky ztratila 621 479 vojáků, vojska OSN včetně USA 154 881, KLDR úhrnem 520 000 a čínští lidoví dobrovolníci 900 000 vojáků. Ztráty jihokorejských civilistů dosáhly podle předpokladu 990 968 osob (373 599 zemřelých nebo zmasakrovaných, 229 625 raněných, 387 744 unesených a nezvěstných) a severokorejských půldruhého miliónu.

… a podle ČLR, KLDR a Ruska

Patnáctého srpna 1953 zveřejnilo velení čínských lidových dobrovolníků, že celkové ztráty protivníků dosáhly 1 093 839 osob, z toho nejvíce – 667 293 – připadlo na Korejskou republiku, 397 543 na USA a 29 003 na vojska OSN.

KLDR se zřejmě i to zdálo málo, a proto tvrdila, že vojska OSN a Korejské republiky ztratila 1 567 128 vojáků včetně 405 490 amerických, 12 224 letadel, 3255 tanků a obrněných vozidel, 13 350 nákladních automobilů, 7690 děl, 925 150 ručních palných zbraní a 564 plavidel. O vlastních ztrátách se pochopitelně vůbec nezmiňuje. Podle údajů z roku 1983 obdrželo titul hrdiny KLDR 533 osob. Severokorejci dohánějí k zuřivosti své čínské a ruské spojence tím, že se o jejich pomoci téměř nezmiňují, ačkoli bez příchodu čínských dobrovolníků a masové sovětské letecké podpory, jakož i dodávek všeho druhu by jasně prohráli.

V říjnu 2000 při příležitosti 50. výročí zásahu čínských lidových dobrovolníků do korejské války uvádělo Vojenské muzeum v Pekingu, že ztratili 171 669 mrtvých, což je mnohem míň než odhady USA a OSN.

Sovětské ozbrojené síly ztratily v korejské válce podle oficiálního přiznání 315 mrtvých (282 padlé, 12 zemřelých na zranění a 21 na nemoci). Před vypuknutím války zde působilo 4293 sovětských specialistů. Během války sloužilo v 64. stíhacím leteckém sboru celkem 40 000 osob a v roce 1952 čítal 26 000 vojáků. Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu obdrželo 22 letců.

Pravděpodobná se pak jeví čísla ruského demografa V. V. Erlichmana, podle jehož díla Ztráty obyvatelstva ve XX. století si korejská válka vyžádala půl miliónu padlých a zemřelých na zranění, 1,3 miliónu raněných, sto tisíc zemřelých z 350 000 válečných zajatců a tři milióny mrtvých civilistů, z nichž milión zahynul v důsledku válečné činnosti, 700 000 bylo popraveno a zabito a 1,3 miliónu zemřelo následkem hladu a nemocí, úhrnem tedy 3,5 miliónu mrtvých.

Báječní muži na létajících strojích na korejském nebi

Počáteční raketový nástup Korejské lidové armády pomohlo do značné míry zbrzdit americké letectvo, jež záhy získalo absolutní nadvládu. Spolu s čínskými dobrovolníky do bojů zasáhlo i letectvo ČLR. Ani to však nestačilo, a proto Sovětský svaz poslal na pomoc těžce zkoušeným Severokorejcům na tehdejší dobu špičkové proudové letouny MiG-15, řízené sovětskými piloty, z nichž někteří měli zkušenosti z Velké vlastenecké války. Až za Gorbačova přiznal jejich účast, ačkoli o ní nikdo nepochyboval již v průběhu korejské války. Kde by se severokorejští a čínští letci naučili tak bleskurychle pilotovat nejmodernější letouny?

Popsat leteckou válku nad Koreou by si vyžádalo samostatný zevrubný článek. Naštěstí i u nás už existuje odborná literatura na toto téma. Tak jako o celé korejské válce, jak jsme ukázali výše, i o její letecké fázi existují velmi rozporuplné údaje. Nutno přiznat, že za bernou minci nelze nekriticky brát ani americké údaje.

Tak podle počátečních nároků Dálnovýchodního letectva (FEAF) ztratil nepřítel v boji 1020 letounů jistě, 182 pravděpodobně a 1010 poškozených. Tato čísla zahrnovala 839 zničených MiGů-15, 154 pravděpodobně zničené a 919 poškozených. Dalších 1800 letounů vzalo za své při nehodách a z jiných příčin. Letectvo OSN ztratilo nejméně 2866 bojových letounů a spolu s neoperačními ztrátami asi 4000. Z toho Dálnovýchodní letectvo přišlo o 1466, námořnictvo Spojených států (USN) o 814, sbor námořní pěchoty Spojených států (USMC) o 368 a ostatní jednotky o 152 strojů, z toho 48 australských Gloster Meteor F-8. Je krajně nepravděpodobné, že by vzhledem k intenzitě letecké války síly OSN ztratily ve vzdušných bojích jen 147 nebo 173 letounů.

Američané krátce po skončení korejské války tvrdili, že jejich F-86 Sabre sestřelily 802 MiGy-15 při vlastní ztrátě pouhých 58 letounů. Později tento poměr zredukovali na 792 MiGů proti 78 F-86 a časem dokonce na 757 MiGů ku 103 F-86.

Podle sovětských zdrojů sestřelil 64. stíhací letecký sbor 1097 letounů při vlastní ztrátě 335 strojů a 120 letců. Piloti severokorejsko-čínské Spojené letecké armády hlásili sestřelení 271 letounů za cenu 231 MiGů-15/-15bis a 126 letců, což dává úhrn 1368 sestřelů při vlastních ztrátách 566 MiGů a 246 pilotů. Podle aktualizovaných informací vykazovali sovětští letci 52 stíhacích es, Američané 41, Číňané devět až deset a Severokorejci čtyři. Zejména u posledních dvou lze však o pravdivosti těchto tvrzení vážně pochybovat.

Dohadování o počtech stíhacích es a o výsledcích leteckých bojů bohužel zastírá peklo, jež letecká válka, a to zdaleka ne jen v Koreji, přináší civilistům. Všechny letecké jednotky OSN svrhly v Koreji 698 000 tun výbušnin a napalmu. Počet civilních obětí těchto náletů není dodnes vyčíslen, nebude však nadsázkou, odhadneme-li jej na několik set tisíc. Všechna větší města KLDR se proměnila v ruiny, infrastruktura země byla úplně rozvrácena. Právě zkáza způsobená americkým bombardováním severokorejských měst motivovala sovětské stíhače, kteří je bránili, k boji proti někdejším americkým kamarádům ve zbrani z druhé světové války, jak později vzpomínali.