Ruský zásah v Sýrii není ojedinělý. Od 2. světové války už Rusko intervenovalo dvanáctkrát

Občanská válka v Číně (1946–1950)

Sovětská pomoc se projevila hlavní budováním protivzdušné obrany. Skupině sovětských vojsk PVO v Šanghaji velel budoucí maršál P. F. Batickij. Od roku 1946 do roku 1950 v Číně zahynulo, zemřelo na zranění a nemoci 936 sovětských občanů (155 důstojníků, 216 poddůstojníků, 521 vojínů a 44 civilních odborníků).

Korejská válka (1950–1953)

Bezprostředně se bojů účastnil od listopadu 1950 do července 1953 sovětský 64. stíhací letecký sbor, jehož průměrný stav dosahoval 26 000 osob. Mezi letci působili ostřílení piloti Velké vlastenecké války: nejúspěšnější sovětské stíhací eso I. N. Kožedub, G. A. Lobov, N. V. Suťagin (v Koreji dosáhl nejvíce sestřelů ze sovětských letců), J. G. Pepeljajev, S. M. Kramarenko atd. Podle ruských údajů sestřelili 1309 nepřátelských letadel, z nichž 1097 si připsali na vrub stíhači a 212 protiletadlovci. Sami ztratili 335 letounů a 120 letců. Dvaadvacet letců obdrželo Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Celkem v korejské válce padlo 282 sovětských občanů, 12 zemřelo na zranění a 21 na nemoci. Paradoxní bylo, že Sověti se v Koreji utkávali s někdejšími americkými kamarády ve zbrani.

Válka ve Vietnamu (1965–1974)

Rozsáhlá sovětská pomoc sehrála klíčovou roli při vybudování do začátku konfliktu téměř neexistující účinné protivzdušné obrany, čelící mohutným americkým náletům na Vietnamskou demokratickou republiku. Představovaly ji jak protiletadlové raketové komplety, tak stíhací letouny MiG-17, MiG-19, a zejména ve své době moderní MiG-21.

Vietnamské války se zúčastnilo přes 6000 generálů a důstojníků sovětských ozbrojených sil, z nichž třináct zahynulo a tři zemřeli na nemoci.

Karibská krize (1962–1964)

Po vítězství kubánské revoluce věnoval SSSR mimořádnou pozornost „ostrovu svobody“, kde do roku 1962 vytvořil mohutné a dobře vyzbrojené uskupení, čítající 43 000 osob. Rozmístění sovětských raket málem vedlo ke třetí světové válce. Na poslední chvíli SSSR rakety stáhl. Na Kubě zahynulo 66 sovětských vojáků a tři civilisté. Oběti si vyžádaly mj. záchranné práce při silném tropickém uragánu na podzim 1963.

Odminovávání území v Alžírsku (1962–1964)

Po vítězství povstalců proti Francouzům (1954–1962) bylo třeba odminovat rozsáhlá území. V říjnu 1962 do Alžírska dorazila první skupina sovětských důstojníků. Za necelý rok zneškodnili přes dvacet tisíc min a očistili přes 650 hektarů zemědělské půdy. Při katastrofách a za jiných okolností zahynulo a zemřelo 25 sovětských specialistů, z toho jeden při odminovávání.

Arabsko-izraelské války (1967–1974)

V arabsko-izraelských konfliktech SSSR podporoval mohutnými dodávkami zbraní Egypt a Sýrii. Po drtivé porážce arabských armád v šestidenní válce v červnu 1967 probíhala tzv. opotřebovací válka, v níž izraelské letectvo bombardovalo Egypt. SSSR zde rozvinul 21 protiletadlových raketových oddílů. Bojů se účastnili sovětští stíhači s letouny MiG-21. Po smrti egyptského prezidenta Násira se za jeho nástupce Anwara Sadata sovětsko-egyptské vztahy prudce zhoršily a zemi na Nilu muselo opustit 15 000 sovětských vojenských odborníků.

Jomkipurské války v říjnu 1973 se účastnili sovětští letci, protiletadlovci, námořníci a příslušníci dalších druhů vojsk. Zahynulo a zemřelo v ní 49 sovětských vojáků.

Somálsko-etiopská válka (1977–1979)

Poté, co padl etiopský císař Haile Selassie a moc převzala Prozatímní vojenská správní rada, již vedl komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam, vzplál v Africkém rohu ozbrojený konflikt se Somálskem, nárokujícím si poušť Ogaden.

Na pomoc Etiopii přispěchali početní kubánští dobrovolníci. Ačkoli v Etiopii pobývalo rovněž několik tisíc sovětských vojáků, SSSR oficiálně prohlašoval, že účast ve vnitřním konfliktu nespadá do oblasti činnosti jeho vojenských poradců a specialistů. Od prosince 1977 do listopadu 1979 přesto dva zahynuli při plnění služebních povinností, 19 při leteckých katastrofách, tři podlehli zraněním, šest zůstalo nezvěstných a tři skosily nemoci.

„Potlačení kontrarevoluce“ v Maďarsku (1956)

Na podzim 1956 se vyhrotila vnitropolitická krize v Maďarsku. Imre Nagy oznámil vystoupení země z Varšavské smlouvy. Tím zpečetil svůj osud. Čtvrtého listopadu vznikla „dělnicko-rolnická“ vláda Jánose Kádára, jež požádala SSSR o pomoc při potlačení „kontrarevolučního povstání“.

Při potlačování povstání, které se proti předpokladům sovětského ministra obrany maršála G. K. Žukova protáhlo, padlo a zemřelo na zranění 669 sovětských vojáků, 51 zůstalo nezvěstných a 1540 utrpělo zranění.

Vpád do Československa (1968)

Rusové tvrdí, že během přemísťování a rozmísťování sovětských vojsk v ČSSR od 21. srpna do 20. září 1968 zahynulo a zemřelo na zranění 12 sovětských vojáků. Dalších padesát (včetně dvou dopisovatelů APN) přišlo o život při katastrofách, haváriích aj., 24 zahynulo při neopatrném zacházení se zbraní, čtyři podlehli nemocem, tři zemřeli za jiných okolností a pět spáchalo sebevraždu, celkem tedy 98. Následkem „nepřátelské činnosti“ československých občanů utrpělo zranění 25 vojáků.

Pohraniční konflikty s Čínou na Dálném východě a v Kazachstánu (1969)

Za „Velké proletářské kulturní revoluce“ se napětí ve vztazích mezi SSSR a ČLR značně vyhrotilo. Nejznámějším se stal incident u ostrova Damanskij 2.–21. března 1969, při němž padlo a zemřelo na zranění 58 sovětských vojáků a 94 utrpělo zranění.

V bojích u kazašského jezera Žalanaškol 13. srpna 1969 zahynuli dva sovětští pohraničníci a deset bylo raněno.

Válka v Afghánistánu (25. 12. 1979–15. 2. 1989)

Sovětská intervence v Afghánistánu, mající za cíl udržet u moci loutkový režim, zmítaný bojem mezi jednotlivými frakcemi, se stal nepřímou příčinou zániku SSSR. Nepopulární válka prohloubila krizi sovětské společnosti. Sloužilo zde celkem 620 000 sovětských vojáků, z toho 525 200 v Sovětské armádě, v pohraničních a jiných jednotkách KGB 90 000 a v samostatných formacích vnitřních vojsk a milice ministerstva vnitra SSSR pět tisíc. Kromě nich v sovětských vojskách působilo 21 000 civilních pracovníků.

Sovětská účast ve válce skončila odchodem sovětských vojsk. Zahynulo 15 051 příslušníků ozbrojených sil (7418 Rusů), z nichž 14 427 připadlo na Sovětskou armádu, 576 na KGB, 28 na ministerstvo vnitra a dvacet na ostatní resorty. Raněno bylo 53 753 osob a 415 932 onemocnělo. Z 11 294 osob propuštěných z armády v souvislosti se zraněním, úrazem a nemocí zůstalo 10 751 invalidy.

Nemalé byly také ztráty výzbroje a vojenské techniky: 118 letounů, 333 vrtulníků, 147 tanků, 1314 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů.

Ukrajina (2014–2015)

Loni Rusko anektovalo bez boje poloostrov Krym. Na jihovýchodě Ukrajiny se rozhořela občanská válka, v níž Rusko podporuje separatisty. Podle Putinova výnosu je jakékoli zveřejňování ztrát ruských ozbrojených sil v době míru zakázáno, takže jsme odkázáni pouze na dohady a spekulace. Podle jedné z nich, v ukrajinském konfliktu zahynulo asi dvě stě ruských vojáků.

Poznámka: Všechny statistické údaje (kromě ukrajinského konfliktu) pocházejí z publikace Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001.