Před 75 lety podepsal Führer směrnici č. 21 s krycím názvem „Barbarossa“
Večer 18. prosince 1940 podepsal říšský kancléř Adolf Hitler direktivu k zahájení vojenských akcí proti Sovětskému svazu – „Fall Barbarossa“. Byla vyhotovena v pouhých devíti exemplářích.
Tři z nich obdrželi velitelé druhů ozbrojených sil, tedy pozemní armády (Heer), letectva (Luftwaffe) a námořnictva (Kriegsmarine), a zbývajících šest putovalo do sejfů OKW (vrchního velitelství Wehrmachtu). „Barbarossa“ nepředstavovala hotový plán války; obsahovala jen celkový záměr a základní pokyny k vedení tažení proti SSSR.
Kromě směrnice č. 21 zahrnovala rovněž nařízení vrchního velitelství a velitelství druhů ozbrojených sil ke strategickému soustřeďování a rozvinování, k materiálně technickému zabezpečení, přípravě válčiště, maskování, dezinformaci aj.
Sázka na osvědčený Blitzkrieg
Mezi všemi těmito dokumenty zaujímala klíčové místo směrnice ke strategickému soustřeďování a rozvinování pozemních vojsk z 31. ledna 1941, konkretizující a upřesňující úkoly a způsoby činnosti vyložené v direktivě č. 21.
Podle plánu „Barbarossa“ mělo k porážce SSSR dojít během krátkého tažení ještě před skončením války proti nepoddajné Churchillově Británii. Za hlavní strategické cíle byly určeny Leningrad, Moskva, středoruská průmyslová oblast a Doněcká pánev.
„Konečným cílem operace je vytvoření ochranné bariéry proti asijskému Rusku na všeobecné linii Volha–Archangelsk. Takto bude možné v případě potřeby vyřadit letectvem poslední průmyslová území zbývající Rusku ještě na Uralu,“ stálo ve směrnici č. 21.
Plán „Barbarossa“ kalkuloval s nasazením 152 německých divizí, z toho 19 tankových a 14 motorizovaných, a dvou brigád. Nemalé síly vyčlenili rovněž spojenci třetí říše – Rumunsko a Finsko, v mnohem menší míře pak Itálie, Maďarsko, Slovensko a Chorvatsko.
Když Hitler 3. února 1941 vyslechl na poradě v Berchtesgadenu za Keitelovy a Jodlovy přítomnosti Brauchitschovu a Halderovu podrobnou zprávu o plánu války proti Sovětskému svazu, ujistil generalitu o úspěchu: „Až se začne realizovat plán ,Barbarossa‘, zatají svět dech a ustrne.“
Fatální podcenění protivníka
Podle zpřesněných německých údajů čítaly sovětské ozbrojené síly k 20. červnu 1941 (dva dny před zahájením realizace plánu „Barbarossa“) 170 střeleckých a 33,5 jezdecké divize a 46 mechanizovaných a tankových brigád, z nichž 118 střeleckých a 20 jezdeckých divizí, jakož i 40 brigád mělo být dislokováno v západních pohraničních vojenských okruzích, 27 střeleckých a pět a půl jezdecké divize a jedna brigáda na ostatním území evropské části Sovětského svazu a 33 divizí a pět brigád na Dálném východě jako odstrašující síla proti rozpínavému Japonsku.
Od pohrdlivého úsudku generála Marckse z léta 1940, že „Rusko má 50–75 dobrých divizí“, proti nimž hodlal vrhnout 147 divizí německých, byl tento – i když nesprávný – odhad přiznáním nárůstu vojenské moci předpokládaného nepřítele.
Je zajímavé, že sovětská rozvědka německé síly vyčleněné k útoku na SSSR naopak výrazně přeceňovala. V březnu 1941 je odhadovala na 200 divizí, 15 500 polních děl, 10 000 tanků (tolik jich ani zdaleka neměl celý Wehrmacht!) a stejný počet letadel.
Ještě hůře německá rozvědka odhadla početní stavy sovětských vojsk ve vnitrozemí. Hluboce podcenila také síly sovětského letectva, jež odhadovala na 13 000–14 000 letounů včetně 8000 bojových, z toho 6000 včetně 1050–1100 nových v evropské části SSSR. Ve skutečnosti měl SSSR 24 488 letounů proti 6852 Luftwaffe (poměr 3,6:1!), z nichž 8920 bojových, z toho 1643 moderních, se nalézalo na západě.
Příslovečné sovětské tajnůstkářství se tentokrát osvědčilo. Sám Hitler později prohlásil, že kdyby tušil, že SSSR má víc než deset tisíc tanků, nezaútočil by na něj. Jenže SSSR jich měl na začátku operace „Barbarossa“ v západních vojenských okruzích 15 209 proti 4634 tankům a samohybným dělům Německa a jeho spojenců (poměr 3,29:1), z nichž střední tanky T-34, považované až do nasazení německých pantherů za nejlepší ve druhé světové válce, a těžké KV protivníkovy svými parametry převyšovaly. Celkem měl SSSR k 1. červnu 1941 25 482 tanků a tančíků, což bylo víc, než měly všechny ostatní armády světa dohromady!
Achillova pata: letectvo
Vedoucí představitelé Luftwaffe sice právem pokládali sovětské letectvo za početně silné, nicméně měli nevalné mínění o jeho bojeschopnosti. K tomuto závěru patrně dospěli po vyhodnocování výsledků zimní války proti Finsku. Předpokládali totiž, že jen třicet, maximálně padesát procent jeho letounového parku je moderních, přičemž standardní typy těžkých bombardérů, dopravních a námořních letounů shledávali vesměs zastaralými. O něco vyšší mínění si vytvořili o sovětských bitevních a průzkumných letounech. Stíhačky I-16, s nimiž se německá legie Kondor utkala během občanské války ve Španělsku, a střední bombardéry SB-2 naopak hodnotili kladně.
Velení a organizace sovětského letectva podle nich byly nepružné a o sovětských pilotech prohlašovali, že jejich „stupeň vycvičenosti jen z malé části odpovídá válečným požadavkům“. Pozemní personál byl podle nich neschopen zvládnout taktické a technické problémy moderní letecké války. Zpráva z června 1941 uváděla, že „… co do kvality a počtu závodů je ruský letecký průmysl daleko za německým“, a Němci odhadovali, že je schopen vyrobit v nejlepším případě ročně 5000 letounů. Tady se opět zmýlili, neboť dokonce v krizovém roce 1941 jich přes všechny těžkosti spojené s evakuací závodů vychrlil 15 735 v porovnání s 12 414 vyrobenými Německem. Mimořádnou slabinu Němci viděli v nedostatku kvalifikovaných dělníků a výkonných leteckých motorů.
Nevalné mínění měli také o sovětském válečném loďstvu, jež však hrálo spíše okrajovou úlohu, jelikož Němci soustředili hlavní úsilí Kriegsmarine na boj proti britskému Královskému námořnictvu.
Bídně odhadnuté zdroje
Němci se domnívali, že SSSR může zmobilizovat dvanáct miliónů osob. To je přinejmenším svérázné, uvážíme-li, že více vojáků postavilo za první světové války zaostalé carské Rusko a SSSR, jenž od první pětiletky kladl důraz na zbrojní, a tedy především těžký průmysl, měl k dispozici mnohem větší lidské a materiální zdroje než carská říše, zvláště po anexi východního Polska, Pobaltí, Besarábie a severní Bukoviny v letech 1939–1940. Podle oficiálních údajů zmobilizoval za Velké vlastenecké války 29 574 900 osob, nepočítaje povolané podruhé. Započteme-li osoby sloužící již na počátku Velké vlastenecké války, vzroste toto číslo na 34 476 700!
