Před 105 lety začala obrovská bitva u Verdunu. Boje o pevnosti si nakonec vyžádaly statisíce obětí
Náčelník německého generálního štábu generál Erich von Falkenhayn zamýšlel útokem na pevnost Verdun, symbol francouzské národní hrdosti, přimět těžkými boji citelně oslabenou francouzskou armádu k protiútokům, během nichž by vykrvácela.
Jedenadvacátého února 1916 zaútočila německá 5. armáda pod velením korunního prince Viléma za masívní podpory 1200 děl a již za čtyři dny, v den pádu pevnosti Douaumont, rozhodlo francouzské velení v čele s Kataláncem maršálem Joffrem, že Verdun se musí ubránit stůj co stůj (coûte que coûte). Obranu důležitého strategického bodu naložilo na bedra vyhlášenému dělostřeleckému specialistovi – generálu Philippu Pétainovi, budoucímu maršálu a za druhé světové války symbolu kolaborace s nacistickým Německem a hlavě loutkového vichistického Francouzského státu.
Po počátečních úspěších Němci ofenzívu rozšířili 6. března dále na západ, až ke kótě 304, jež se do vojenských análů zapsala pod příznačným názvem Mort Homme (Mrtvý muž). Bitva o Verdun přerůstala v jatka, kdy se jednalo oběma účastníkům zejména o prestiž. V zemi galského kohouta se v jejím průběhu ujalo heslo generála Roberta Nivella: „Ils ne passeront pas“ (Neprojdou), jež bývá mylně připisováno výše zmíněnému Pétainovi.
Němci sice 7. června dobyli pevnost Vaux, nikoli však poslední francouzskou baštu před Verdunem – pevnost Souvilly, na niž zaútočili ve dnech 11. až 12. července. Tento neúspěch stál Falkenhayna, který se však vyznamenal téhož roku bleskovou porážkou Rumunska, post náčelníka generálního štábu, na němž ho vystřídal vítěz nad Rusy z roku 1914 – maršál Paul von Beneckendorff und Hindenburg. Palčivý nedostatek záloh jej spolu s generálem Erichem Ludendorffem donutil zastavit veškeré útočné akce a přejít do obrany. Při následujících protiútocích francouzských vojsk generál Nivelle velmi úspěšně použil pohyblivé dělostřelecké přehrady. Francouzi mezi říjnem a 21. prosincem, kdy tato apokalyptická jatka skončila, dobyli nazpět pevnosti Douaumont a Vaux.
Zápolení u Verdunu se stalo po bitvě na Sommě, jež se odehrála v témže roce, druhou nejkrvavější bitvou první světové války, ve Francii a v některých dalších zemích zvané Velká. Právě tady se zrodil termín „verdunský mlýnek na maso“. Poilus (chlupáči), jak jim láskyplně přezdívalo civilní obyvatelstvo země Marianny, prokázali bezmeznou odvahu a vytrvalost, získali si obdiv a úctu svobodymilovného světa a zasloužili se o to, že podle ankety historického oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil z roku 1957 byla francouzská armáda hodnocena po německé jako druhá nejlepší v první světové válce.
Úspěšná obrana Verdunu vedla francouzské vojenské činitele k přehnané důvěře v opevnění, což se v meziválečném období promítlo ve výstavbě mohutné Maginotovy linie. Euforie vítězů však zastírala některá nepříjemná fakta, jež pozvolna vyplouvala na povrch. Týkala se především otázky, kdo koho více vyčerpal a jak vypadal vzájemný poměr ztrát. Přesná čísla se vzhledem k charakteru bojů patrně nikdy nedozvíme, nicméně možnost určitého srovnání existuje. Francouzi vrhli do bitvy 78 divizí, kdežto Němci jen dvaačtyřicet. Celkové ztráty činily na straně Francouzů 377 231 vojáků, z toho 162 308 padlých a zemřelých na zranění. Němci přišli „jen“ o 336 831 mužů, z toho 71 504 padlé a nezvěstné a 17 387 zajatých. Nejvyšší odhady však přisuzují Francouzům až 542 000 vyřazených vojáků a Němcům 373 000 až 434 000.
