Barbarossa. Před 75 lety vypukla největší a nejkrvavější títánomachie všech dob
V neděli 22. června 1941 ve 3.15 hod. zahájilo nacistické Německo útokem na SSSR bez vyhlášení války realizaci Hitlerovy směrnice č. 21 z 18. prosince 1940, stanovící zásady plánu „Barbarossa“. Operace měla původně začít již 15. května, ale balkánské tažení ji o pět týdnů oddálilo. Téhož dne vyhlásily SSSR válku Itálie a Rumunsko, 24. června Slovensko, 25. Finsko a 27. června Maďarsko.
Do „křížového tažení proti bolševismu“ se postupně zapojily desetitisíce dobrovolníků ze západní Evropy (včetně španělské Modré divize, ačkoli Franco formálně zachovával neutralitu), z Chorvatska a příslušníci mnohých národů SSSR: Baltové, Ukrajinci, Kavkazané a další. Velká vlastenecká válka, jak se tento duel titánů nazývá, trvala nekonečných 1418 dní.
Údaje o poměru sil a prostředků na východní frontě k 22. červnu 1941 se značně liší. Dřívější sovětská odborná literatura záměrně snižovala počty vlastních tanků a letadel, v nichž měly sovětské ozbrojené síly značnou převahu, tím, že započítávala pouze moderní typy. Podle knihy Michaila Melťuchova Stalinova promarněná šance. Boj o Evropu 1919–1941 vypadal poměr sil následovně:
Sovětské ozbrojené síly Protivník Poměr
Divize* 190 166 1,1:1
Početní stav 3 262 851 4 329 500 1:1,3
Děla a minomety 59 787 42 601 1,4:1
Tanky a samohybná děla 15 687 4364 3,6:1
Letouny 10 743 4795 2,2:1
*Dvě brigády jsou počítány jako jedna divize.
V různých etapách na sovětsko-německé frontě o délce 4000 až 6000 kilometrů proti sobě stálo osm až 12,8 miliónu vojáků, 163 000 děl a minometů, 20 000 tanků, samohybných a útočných děl a 6500 až 18 800 bojových letounů. Nasazením a kolosálními ztrátami sovětsko-německá válka neměla obdoby. Celkem proti sobě postupně bojovalo 29 miliónů sovětských vojáků (po jejichž boku stálo začátkem roku 1945 326 523 příslušníků bulharských, československých, polských a rumunských jednotek, tvořících 29 divizí, jakož i Finové a Francouzi) proti dvanácti miliónům německých vojáků, podporovaných dvěma milióny rumunských, finských, maďarských, italských a slovenských vojáků.
Otázka, kdo se více zasloužil o porážku Německa, v ní hrála – a dodnes hraje, neboť, nebojme se přiznat si to, studená válka naplno pokračuje trochu jinou formou a můžeme si jen přát, aby nepřerostla v horkou – klíčovou úlohu. V období od 22. června 1941 zhruba do léta 1943 Göringovu Luftwaffe velmi významným způsobem oslabovala východní fronta. Je nezvratným a snadno doložitelným faktem, že německá pozemní armáda a zbraně SS utrpěly zdaleka nejtěžší „blutige Verluste“, což je v němčině termín označující „krvavé ztráty“, tedy padlé a raněné včetně zajatých raněných, v bojích proti Rudé armádě. Major Bundeswehru Rüdiger Overmans, pracovník Vojenskohistorického vědecko-výzkumného ústavu ve Freiburgu a doktor politologie, ve své studii Německé vojenské ztráty ve druhé světové válce neuvádí přesné rozdělení zahynulých v závěrečných bojích podle válčišť, neboť je nelze zjistit, ale domnívá se, že na východní frontu připadly přibližně dvě třetiny zahynulých. Z tohoto předpokladu vycházejí i L. N. Lopuchovskij a B. K. Kavalerčik. Jsou-li tyto domněnky správné, pak by si „křížové tažení proti bolševismu“ vyžádalo životy 3 889 852 příslušníků německých ozbrojených sil (2 742 909 do 31. 12. 1944 + 783 600 v závěrečných bojích roku 1945 + 363 343 zemřelých v sovětském zajetí), tj. 73,14 % všech zahynulých.
Hrob zde nalezla rovněž velká část německé obrněné techniky. Ne nadarmo však Stalin za války prohlásil, že Německo „lze porazit jenom společným úsilím Velké trojky“ – tedy SSSR, USA a Spojeného království.
„Nakonec bude třeba podívat se pravdě do očí a bez ostychu říci, jak to bylo opravdu. Je třeba náležitě ocenit německou armádu, s kterou jsme se střetli od prvních dnů války. Neustupovali jsme tisíce kilometrů před hlupáčky, ale před nejsilnější armádou světa. Je třeba jasně říci, že německá armáda byla začátkem války lépe než naše armáda připravena, vycvičena, vyzbrojena, psychologicky připravenější k válce, vtažena do ní. Měla zkušenosti z války, a přitom z války vítězné. To hraje ohromnou roli. Je také třeba přiznat, že německý generální štáb a německé štáby vůbec tehdy pracovaly lépe než náš generální štáb a vůbec naše štáby, němečtí velitelé v té době mysleli lépe a hlouběji než naši velitelé. Učili jsme se během války a naučili se a začali bít Němce, ale to byl dlouhý proces.“ To nejsou slova nějakého apologeta Wehrmachtu nebo disidenta, ale sovětského maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, o jehož vojevůdcovské umění v Rusku mimochodem dodnes neutichají spory.
Skutečný rozsah sovětských ztrát, zvláště vojenských, patřil dlouhá desetiletí – a do jisté míry je tomu tak dodnes, protože mnozí odborníci mají k oficiálně zveřejněným údajům oprávněné výhrady – k nejpřísněji utajovaným státním tajemstvím. Jejich zveřejnění by totiž vrhlo ne právě nejlepší světlo na nesmírně vlivnou kastu generálů a maršálů.
Je nesporné, že nikdy předtím ani potom žádná jiná země neutrpěla v absolutních číslech tak astronomické ztráty na lidských životech. Jak se odhady výše sovětských obětí vyvíjely během 68 let, nejlépe ukazuje přiložená tabulka:
Domácí a zahraniční odhady ztrát SSSR na lidech ve Velké vlastenecké válce (22. 6. 1941–9. 5. 1945)
Počet mrtvých / Rok publikování / Autor odhadu / Zdroj
40 000 000 1945 E. Carter New York Times
17 000 000 1945 H. Fonsacroix Cahiers de l’Economie soviétique
15 000 000 1946 Vozněsenského komise D. Volkogonov: Triumf a tragédie
Asi 7 000 000 1946 J. Stalin Interview s dopisovatelem Pravdy
16 200 000 1946 Lorimer Informační bulletin Obyvatelstvo a společnost
19 600 000 1948 N. Timasheff Tamtéž
20 000 000 1953 H. Arntz Výsledky druhé světové války
14 700 000 1958 S. Biraben Obyvatelstvo a společnost
25 000 000 1959 W. Eason Tamtéž
20 000 000 1961 N. Chruščov Dopis švédskému premiéru Erlanderovi
Přes 20 000 000 1965 L. Brežněv Velké vítězství sovětského lidu
24 500 000 1977 S. Maksudov Obyvatelstvo a společnost
30 000 000 1981 N. Tolstoj Stalinova tajná válka
30 200 000 1983 I. Ďadkin Nepřirozená úmrtí v SSSR (1928–1954)
26 000 000–27 000 000 1988 A. Kvaša Sovetskaja kultura
30 000 000 1988 L. Rybakovskij Obyvatelstvo SSSR za 70 let
26 000 000–27 000 000 1988 A. Samsonov Knižnoje obozrenije
21 300 000 1988 B. Sokolov Voprosy istorii
26 000 000–27 000 000 1989 J. Poljakov Poisk
27 000 000–28 000 000 1989 L. Rybakovskij Političeskoje obrazovanije
44 000 000 1990 I. Kurganov Argumenty i fakty
46 000 000 1990 S. Ivanov Ogoňok
26 600 000 1990 J. Andrejev Vestnik statistiki
26 000 000 1990 E. Ševardnadze Pravda
27 000 000 1990 M. Gorbačov Izvestija
26 000 000–27 000 000 A. Samsonov Knižnoje obozrenije
29 400 000* 1991 B. Sokolov Cena vítězství
35 000 000–37 000 1991 O. Lebeděv Večerňaja Moskva
27 700 000 1991 A. Ševjakov Socius
21 800 000 1992 V. Jelisejev–S. Michaljov Vojenno-istoričeskij žurnal
29 500 000 1992 A. Ševjakov Sociologičeskije issledovanija
26 549 000 1995 B. Jelcin Rossijskaja gazeta
21 700 000–23 000 000 1995 A. Sokolov Ztráty SSSR na lidech ve Velké vlastenecké válce
26 000 000 1996 P. Poljan Oběti dvou diktatur
27 000 000 1996 B. Harenberg Kronika lidstva
23 568 000 1997 S. Michaljov Ztráty na lidech ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
26 452 000 1997 B. Jelcin Tamtéž
43 300 000 1998 B. Sokolov Pravda o Velké vlastenecké válce
26 500 000 2004 V. Erlichman Ztráty obyvatelstva ve XX. století
26 600 000 2009 G. Krivošejev–V. Andronikov–P. Burikov–V. Gurkin Velká vlastenecká bez razítka „Přísně tajné“. Kniha ztrát
40 100 000–40 900 000 2013 B. Sokolov SSSR a Rusko na jatkách
*Jelikož autor odhaduje ztráty civilního obyvatelstva na 15 miliónů a ozbrojených sil na 14 700 000, jeho součet nesouhlasí. Je zajímavé, jak se od svého prvního odhadu z roku 1988 „dobádal“ na více než dvojnásobek o deset let později.
První informaci o bojových ztrátách sovětských ozbrojených sil ve Velké vlastenecké válce zpracoval náčelník odboru evidence a kontroly početního stavu ozbrojených sil plukovník Podolskij v červnu 1945. Vyčíslil je na 23 635 000 osob (5 141 000 padlých, 1 190 000 zemřelých na zranění, 13 960 000 raněných, z nichž 2 576 000 zůstalo invalidy, 2 015 000 zajatých, 1 196 000 nezvěstných a 133 000 představoval neevidovaný úbytek). Vzhledem k datu zpracování této zprávy je jasné, že jde pouze o předběžné údaje.
První komplexní statistický výzkum ztrát Rudé armády ve Velké vlastenecké válce provedla speciálně vytvořená komise generálního štábu Sovětské armády v letech 1966 až 1968. Její vedoucí generálplukovník S. M. Štemenko však hlásil ministru obrany SSSR maršálu Grečkovi: „… statistický sborník obsahuje údaje státní důležitosti, jejichž zveřejnění v tisku… se v současnosti nejeví nevyhnutelným a je nežádoucí…“
V roce 1988, v ovzduší glasnosti, vznikla komise ministerstva obrany SSSR pod vedením generála Machmuta Garejeva, výsledky jejíž činnosti vytvořily základ pro statistický sborník Bez razítka „Přísně tajné“, sestavený skupinou autorů pod vedením generálplukovníka G. F. Krivošejeva a vydaný roku 1993, který se přes dílčí nedostatky dočkal anglického překladu a uznání. Bohužel největší rozpaky budí právě jím publikovaná výše celkových trvalých demografických ztrát (padlých, nezvěstných, nenavrátivších se ze zajetí, zemřelých na zranění, nemoci a následkem úrazů), a to 8 668 400, přičemž 8 509 300 připadlo na Rudou armádu a válečné loďstvo, 97 700 na vnitřní vojska a 61 400 na pohraniční vojska a orgány státní bezpečnosti. Přestože tato cifra je natolik astronomická, že zhruba odpovídá počtu mrtvých vojáků všech zúčastněných stran za celou první světovou válku, řada publicistů ji pokládá za příliš nízkou.
Ne náhodou také Rusové před šesti lety oznámili, že své ztráty ve Velké vlastenecké válce znovu přepočítají. Je ovšem otázka, zda k tomu v současné situaci nebude chybět politická vůle z nejvyšších míst, jež jak v bývalém SSSR, tak i v Rusku při analýze tak citlivého problému vždy měla poslední slovo.
Podle kartotéky personálních ztrát Ústředního archívu ministerstva obrany Ruské federace dosáhly trvalé ztráty sovětských ozbrojených sil 13 850 000 osob. Ústřední počítačová databáze Muzea Velké vlastenecké války na Poklonné hoře v Moskvě evidovala ke květnu 1994 jmenné údaje o devatenácti miliónech mrtvých a nezvěstných vojácích.
Při stanovení vzájemného poměru ztrát na východní frontě se leckdy objevují fantastická hausnumera. Někteří publicisté je uvádějí ve výši 10:1, nebo dokonce až 14:1 v neprospěch sovětských ozbrojených sil. Nezřídka se přitom dopouštějí stejné manipulace jako oficiální autoři, neboť kalkulují pouze se ztrátami SSSR a Německa, ale ne jejich spojenců. Je však prokazatelné, že katastrofální nepoměr ztrát z období let 1941 až 1942 se postupně, zejména po stalingradském vítězství, zlepšoval ve prospěch sovětských ozbrojených sil. Pro zajímavost ocitujme tabulku ze sborníku „Umyli se krví?“ z roku 2012, jejímž autorem je plukovník Lev Lopuchovskij, který při stanovení trvalých ztrát spojenců třetí říše vycházel z prací rumunských, finských, maďarských a dalších historiků a k oficiálním ruským cifrám se staví velmi kriticky, takže se netěší oblibě prorežimních publicistů.
Poměr trvalých ztrát (mrtví, nezvěstní a zajatí) ozbrojených sil SSSR a Německa a jejich spojenců na východní frontě od 22. 6. 1941 do 9. 5. 1945
SSSR / Jeho spojenci / Celkem /
14 534 600 119 356* 14 653 956
Německo / Jeho spojenci / Celkem
4 941 600** 1 038 694*** 5 980 294
Poměr: 2,5:1
*Bulharsko 10 124, Polsko 24 707, Rumunsko 79 478, Finsko 1036 a Československo 4011. Je překvapivé, že Lopuchovskij, patřící ke kvalitním a poměrně objektivním ruským historikům, z neznámých důvodů opomíjí ztráty francouzského pluku Normandie-Němen, který bojoval jako nejúspěšnější zahraniční útvar Svobodných francouzských leteckých sil (F.A.F.L.) po boku sovětského letectva, sestřelil 273 letouny a ztratil 46 zahynulých letců. V SSSR se přitom vždy těšil zaslouženému uznání a čtyři jeho příslušníci obdrželi Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Lopuchovskij nezmiňuje ani účast maďarského Budínského dobrovolnického pluku pod velením podplukovníka Oszkára Váriházyho, čítajícího pět praporů o síle 2534 vojáků, který ztratil v bitvě o Budapešť na straně Rudé armády 600 padlých a zemřelých na zranění.
**Podle údajů řídícího štábu vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW/WFst) ztratila německá pozemní bojující armáda (včetně zbraní SS) na východní frontě od 22. 6. 1941 do 20. 4. 1945 celkem (jde tedy nejen o trvalé, ale i o zdravotnické ztráty) 6 366 649 vojáků včetně 157 718 důstojníků (1 005 513 padlých včetně 33 336 důstojníků, 3 992 062 raněných včetně 100 994 důstojníků a 1 366 174 nezvěstných včetně 23 388 důstojníků). Luftwaffe zde přišla úhrnem o 218 232 osob (46,3 % všech ztrát, což staví do poněkud jiného světla tvrzení o tom, že východní fronta pro ni byla podřadná), z toho trvalé ztráty činily 101 629 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných, a Kriegsmarine do 31. 12. 1944 jen 10 238 (3735 padlých a zemřelých na zranění, 2599 raněných a 3904 nezvěstné a zajaté). Slabinou oficiálních německých údajů je fakt, že byly poměrně spolehlivé jen do konce roku 1944. Pak se dosavadní pedantická německá evidence pod vlivem neustále se zhoršující situace na frontách, dezorganizace způsobené masívním bombardováním a překotným ústupem zhroutila. Přitom právě v závěrečném tažení utrpěla německá armáda obrovské ztráty. Někteří odborníci dokonce soudí, že v posledním válečném roce zahynulo více vojáků třetí říše než za celé předchozí období druhé světové války!
***To je mnohem méně než oficiálně uváděné číslo 1 468 145. Z toho podle Lopuchovského činily trvalé ztráty Maďarska 535 764 (120 000 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 415 764 zajatých), Itálie 84 830 (35 887 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 48 943 zajatých), Rumunska 355 613 (72 291 padlých a zemřelých na zranění, 116 790 nezvěstných a 166 532 zajatých), Slovenska 3772 (1235 padlých a zemřelých na zranění, 2243 nezvěstných a 294 zajatých) a Finska 58 715 (38 677 padlých, 13 202 zemřelí na zranění, 3722 nezvěstných a 3114 zajatých).
Nechme se tedy překvapit, zdali při příležitosti letošního, 75. výročí začátku Velké vlastenecké války Rusové přijdou s nějakými novými informacemi.
