Generál Vlasov pomohl na konci války osvobodit Prahu, před 70 lety jej však Sověti oběsili
Málokterá postava 2. světové války je tak rozporuplně vnímána jako sovětský generál Andrej Vlasov. Vysoký důstojník, který nejprve bojoval proti nacistickému Německu a jeho spojencům na východní frontě, se po svém zajetí postavil do čela Ruské osvobozenecké armády, která v závěru války bojovala po boku nacistů proti Rudé armádě. Po vypuknutí pražského povstání se Vlasov opět postavil proti Němcům a pomohl zachránit Prahu. Přesto jej po válce Američané vydali Rusům, kteří jej před 70 lety, 2. srpna 1946, oběsili.
Když 22. června 1941 přepadlo Německo Sovětský Svaz, zastihl Wehrmacht Rudou armádu v nedbalkách a jeho jednotky rychle postupovaly do nitra sovětského území. Sovětské divize nedokázaly čelit drtivému náporu Němců a takřka jen „přihlížely“ jak je válcuje lavina tanků a vojsk, které se valily jejich zemí. Vlasov tehdy velel 37. Armádě, která bránila ukrajinský Kyjev a téměř při tom celá vykrvácela. Zbytkům armády včetně Vlasova se podařilo probít z obklíčení.
Vlasov dostal ihned rozkaz dostavit se do Moskvy, kde měl převzít velení jiné armády čelící přímému útoku na hlavní město Stalinova impéria. S pomocí tuhé ruské zimy a mimořádné statečnosti i jeho jednotek se na přelomu listopadu a prosince podařilo definitivně zastavit německý úder na Moskvu. Poté přešla Rudá armáda do protiofenzivy a odvrhla útočící Němce o více než 100 kilometrů od Moskvy. Nejen za tuto bojovou zásluhu Vlasov obdržel 3. ledna 1942 vyznamenání Řád rudého praporu a o další tři týdny byl povýšen do hodnosti generálporučíka.
7. března 1942 byl Vlasov jmenován velitelem 2. armády Volchovského frontu nedaleko Leningradu, kde měl za úkol prolomit blokádu tohoto města. Tentokrát již neměl tolik štěstí a v červenci byl zajat Němci. Vzhledem k tomu, že už během bojů se vyjadřoval dosti kriticky ke Stalinovu pojetí války a pokračovat v tom i v zajetí, začala se o něj zajímat i německá propaganda. Tehdy začal jeho vnitřní přerod v nesmlouvavého odpůrce Stalinova režimu.
Vlasov kolem sebe soustředil bývalé generály a vojáky ze zajateckých táborů a všemožně se snažil prosadit myšlenku na ustavení osvobozenecké armády, která by vymanila národy Sovětského svazu ze Stalinova područí a odstranila jej. Z počátku se však vždy dočkal se však vždy jen odmítání a přehlížení, především ze strany hlavních německé generality a nacistických předáků, kteří považovali Rusy méněcenné a stále se nevzdávali myšlenek na zisk tzv. Lebensraumu na východě.
Až když už bylo pro Německo příliš pozdě, 9. září 1944 si říšský vůdce SS Heinrich Himmler k sobě pozval generála Vlasova, aby si vyslechl jeho záměry a projednal formu spolupráce. Vzhledem ke kritické situaci jednotek na všech frontách souhlasil s ustavením Ruské osvobozenecké armády pod záštitou SS a přislíbil materiální pomoc pro vytvoření až 10 divizí.
Až na začátku února 1945 byly nasazeny první dobrovolnické jednotky, aby prokázaly svoji připravenost bojovat po boku Německa, a všeobecně dosáhly velkého úspěchu a uznání, takže do budoucna již nic nebránilo nasazení Vlasovových jednotek. Pád Německa byl ale již neodvratitelný. Vlasov se proto snažil spojit se západními mocnostmi v naději, že když proti nim nebojoval, budou ochotni poskytnout jemu a jeho vojákům azyl. Jednání ale neprobíhala úspěšně.
Když 5. května vypuklo v Praze povstání, jednotky 1. divize se vydaly směrem ku Praze, aby se nakonec přidaly na stranu povstalců a pomohly na cenné hodiny a dny zastavit německé jednotky a z velké části Prahy je vyhnat, v důvěře, že tento obrat jim vyslouží právo na novou vlast. České velení však váhalo, zdali má přijmout pomoc vlasovců a hledělo na téměř až s opovržením. Když ani 7. května Česká národní rada nezměnila svůj postoj k jednotkám vlasovského generála Buňačenka, došlo k roztržce a Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkám na demarkační linii.
I Vlasov v téže době se svými jednotkami dosáhl prostoru americké armády, kde začalo vyjednávání o složení zbraní. Vlasov požadoval, aby jeho jednotkám bylo zaručeno, že nebudou vydány do rukou Rudé armády, která mezitím dala popravit většinu vlasovců, a to i zraněných, kteří zůstali v Praze. Američtí velitelé ale nemohli takovéto politické rozhodnutí učinit, a tak jen vyzvali Vlasova, aby se jeho divize vzdaly, aby jednotky rozpustil a tito vojáci aby prošli dále do americké zóny.
V americké zóně se Vlasov snažil získat azyl ve Švédsku nebo odsud uprchnout do Španělska. Marně. Američané jej záhy předali sovětským úřadům. Stalinský režim se s Vlasovem vypořádal podle očekávání, odsoudil jej k trestu smrti a 2. srpna 1946 jej oběsil.
