Před 670 lety nalezl u Kresčaku smrt král cizinec Jan Lucemburský, otec Otce vlasti
Letošek proběhl ve znamení oslav 700. výročí narození jedenáctého českého krále a císaře Svaté říše římské Karla IV., zvaného Otec vlasti, jenž se jako třicetiletý zúčastnil se svým otcem známé bitvy u Kresčaku, která se odehrála v sobotu 26. srpna 1346, na den svatého Rufa.
Jen tak mimochodem stojí za připomenutí, že 26. srpen má v našich dějinách obzvláštní místo. Na den svatého Rufa se totiž v roce 1278 odehrála bitva na Moravském poli, již prohrál Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý.
V bitvě u Kresčaku (francouzsky Crécy-en-Ponthieu)se utkalo podle francouzského kronikáře Jeana Froissarta 12 000 těžkooděnců, 6000 Janovanů a neznámý počet řadových příslušníků mužstva francouzského krále Filipa VI. s 2300 těžkooděnci, 5200 lučištníky a tisícem Velšanů anglického krále Eduarda III. Na straně Francouzů bojoval Jan Lucemburský, zvaný také Slepý.
Bitva se odehrála v devátém roce stoleté války mezi Anglií a zemí galského kohouta. Angličané zaujali výhodné postavení na příkrém návrší a uchýlili se k tehdy zcela nezvyklému způsobu boje. Jejich rytíři totiž sesedli s koní a rozmístili se mezi pěšími lučištníky, aby jim dodali kuráž. Lučištníci zasypali Francouze krupobitím šípů, jež vystřelovali z velkých a silných luků. Zároveň zde poprvé použili děla, jejichž kanonáda splašila koně Francouzů, kterým rozhodně nechyběla odvaha. Podle kronik prý jejich rytíři patnáctkrát zaútočili, ale angličtí lučištníci je pokaždé s citelnými ztrátami odrazili. Není tedy divu, že v řadách Francouzů vypukl zmatek, jenž vyústil v útěk. Jan Lucemburský vyčkával se svými rytíři v záloze. Svého raněného syna Karla nechal odvést do bezpečí a vyzval svou družinu, aby po jeho boku chránila českou čest. Na prosby, aby se sám spasil, pronesl slepý král cizinec památnou větu: „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!“
Svého koně nechal přivázat ke koním svých dvou průvodců a vyrazil směle do nejhustší bitevní vřavy, následován hloučkem padesáti nejznamenitějších českých rytířů, provolávajících heslo „Z Prahy“. Třebaže se prorubali až k samému princi Waleskému, Angličané je pevně sevřeli a v líté seči do posledního muže pobili.
Je důležité dodat, že ani Angličané nepostrádali rytířské ctnosti. Po vítězné bitvě stanul jejich král Eduard III. nad mrtvolou „posledního rytíře“ Jana Lucemburského a dojatě pravil: „Tuť padla koruna rytířstva, nebylo podobného tomuto králi českému.“ Svému synovi, princi Waleskému, jenž se v bitvě u Kresčaku znamenitě osvědčil, dovolil, aby do svého znaku přijal dvě supí křídla ze znaku Jana Lucemburského, jakož i jeho heslo převzaté ze středohornoněmčiny „Ich dien“ (Sloužím), které lze dodnes vidět v erbu princů Waleských.
Podle výše zmíněného Froissarta nalezlo v bitvě u Kresčaku smrt 300 anglických rytířů a neznámý počet řadových vojáků. Francouzi utrpěli mnohonásobně vyšší ztráty: zahynulo 11 knížat, 80 korouhevních a 1200 jednoštítných rytířů a 30 000 vojáků. Je ovšem nezbytné dodat, že údaje o počtech účastníků a jejich ztrátách ve starověkých a středověkých bitvách je nutno brát s velkou rezervou.
Za první republiky se účast Jana Lucemburského v této pro něj osudové bitvě často připomínala jako důkaz dávné tradice česko-francouzského spojenectví.
