2. světová válka očima židovských fotografů. Historik objevil dosud nepublikované snímky
V souvislosti s vyhlazováním židovského obyvatelstva během 2. světové války se nejčastěji hovoří o plynových komorách, koncentračních a vyhlazovacích táborech a nacistickém režimu. Mladý americký historik David Shneer právě proto poukazuje na jinou, těžko uvěřitelnou část holocaustu. Objevil totiž židovské fotografy, kteří měli za 2. světové války za úkol fotit sovětskou propagandu.
Úkol byl ale často nemožný. Fotožurnalistům sovětské velení nařídilo fotit hrdinné vojáky Rudé armády a statečně ošetřující zdravotní sestry, vzhledem ke krvavé válce proti nacistickému Německu, k němuž se po napadení Sovětského svazu Německem schylovalo, však fotografové nemohli fotit jen šťastné a pro propagandu použitelné výjevy. Celá situace je zajímavější o to, že fotografové, které americký historik vypátral, jsou židovského původu.
„Během vlastenecké války však bylo jejich židovství nepodstatné,“ uvedl historik pro americký časopis Time, který o unikátních židovsko-sovětských fotografech napsal. Pozoruhodný je také příběh, jak historik na snímky vůbec narazil – v roce 2003 byl v Moskvě, když objevil výstavu Ženy a válka.
Budova, kde výstava probíhala, nebyla nijak označená, při vstupu dovnitř musel člověk zabušit a nepříjemná kurátorka se jej zeptala, co že tam pohledává. Uvnitř polorozpadlé budovy však David objevil doslova historický poklad, protože si všiml, že spoustu fotografií pochází od autorů, kteří zobrazují židovskou tematiku, případně mají židovská (a tedy německy znějící!) jména. Zeptal se proto kurátorky, jak je to možné, když celý svět zná represe vůči Židům za 2. světové války. Kurátorka si však jen povzdechla a řekla, no ano, jsou to Židé.
Historik se však s touto odpovědí nespokojil a pátral proto po židovských fotografech dál. Nikdo z nich už bohužel nežil, ovšem v Moskvě a Petrohradu se mu podařilo vypátrat jejich příbuzné. Ti mu poskytli archiv židovsko-sovětských fotografů, a z onoho archivu pak vznikla unikátní výstava, která je nyní k vidění v New Yorku, v Muzeu židovského dědictví.
Fotografie jsou unikátní, protože v Rusku je prakticky nikdo neviděl, a jak tvrdí historik, ani moc nikoho nezajímaly. Na výstavě, kde část z nich viděl poprvé, nebyla ani noha. Z jmen fotografů je světově proslulé jediné: Arkadij Šajchet je považován za otce ruské fotožurnalistiky. Kurátorka oné výstavy, kterou v roce 2003 navštívil Shneer, byla jeho vnučkou. Fotografie zachycují většinou frontové boje u Stalingradu z období vlastenecké války. Některé z nich jsou ikonické: například hrající si děti na pozadí hořící stalingradské budovy v místech bývalého vlakového nádraží nebo sovětský tank projíždějící rozbombardovaným Stalingradem. Pozoruhodná je také fotografie pojmenovaná „Osvobození“, která poněkud idealisticky ukazuje štěstí osvobozeného běloruského obyvatelstva při příchodu Rudé armády.
Historik přitom vůbec nechtěl říci, že se snad v Sovětském svazu měli Židé dobře. Podle jeho tvrzení dokonce "holocaustem kulkami" zahynulo více Židů než v koncentračních táborech. Právě proto jsou tyto snímky unikátní - ukazují nepatrný zlomek těch, kdo sovětské represe přežili, právě proto, že Stalin za vlastenecké války nehleděl na to, kdo je Žid. Tou dobou byl každý především Sovět, Rus. Do totální nelibosti se Židé dostali (znovu!) po r. 1948, kdy Stalin pochopil, že nově založený židovský Stát Izrael se nestane sovětským satelitem.
