Manžela polila lihem a zapálila. Sama si šla lehnout a předstírala tvrdý spánek
Oné lednové noci roku 1899 probudil obyvatele nájemního domu ve Svinařově u Kladna vpravdě nelidský křik a řev, vzápětí i zvláštní druh dýmu a pronikavého zápachu, jenž - podle pozdějších svědectví - připomínal škvíření zvířecích koží, a nyní pronikal z bytu manželů Octářových na chodbu. Sousedé tloukli na dveře, ale nikdo neotvíral. Pak dveře vyrazili.
Naskytl se jim úděsný pohled. Na podlaze spatřili ohořelé tělo Josefa Octáře, jež sotva před chvílí ve svém smrtelném zápase ustalo, zatímco opodál na lůžku – alespoň zdánlivě v poklidu – spala jeho manželka Anna.
Teprve když sousedé vtrhli do bytu, vstala a tvářila se nanejvýš překvapeně. Poodešla dokonce k tělu manžela s tím, že ho vzbudí. Vzápětí propukla v hlasitý pláč a „naříkala pak ustavičně, kudy chodila. Můj drahý Josef, můj ubohý živitel, jak jen mohl k tak hroznému činu přijít. Ubohý muž – já to bez něj nevydržím!.“ Tak alespoň líčí události lednové noci pražská Národní politika.
Netrvalo dlouho a na místo dorazila policie.
Podezření padlo takřka ihned na Octářovou, případně na podnájemníka obou manželů, jistého Šimánka. „Žena měla již dávno v okolí pověst záletnice a lehké ženštiny. Poměr její s mladým horníkem Janem Šimánkem, pak nebyl nijakým tajemstvím, zvláště od té doby, kdy se Šimánek do domácnosti Octářových přestěhoval. Mladík tento líčen je rovněž jako zanedbaný a zpustlý. Dle všeho zdá se, že pobízel Octářovou již dávno, aby muže se zbavila“, pokračuje v popisu událostí list.
Policie podrobila Octářovou výslechu. „Když se jí četnický závodčí pan Stehno otázal, kdo způsobil smrt Octářovu, křižovala se a spínala ruce, že je úplně nevinna a že má dosti toho, přišla-li o svého muže a živitele, který jí měsíčně 60 až 70 zlatých vydělal a přinášel, a také jí vše koupil a povolil, oč požádala.“
Aby své tvrzení podtrhla, spustila Octářová další kolo hlasitého nářku: „Josífku, můj drahý muži, abys tak mne viděl zde opuštěnou a lidmi tak hanebně podezřívanou. Mne jen každý tupí a nikdo se mne nezastane!“
Nakonec se hysterická žena demonstrativně řízla do žil na obou zápěstích.
„Proč tak činíte?“, zvolal závodčí Stehno.
„Copak je to maličkost? Já jsem ztratila svého dobrého muže a lidé ještě tak hanebně o mě mluví!“, odvětila Octářová.
Neuplynulo však příliš času a pravda vyšla najevo. Rozhodující roli zde sehrál starosta Svinařova Ludvík Doskočil, jenž na Octářovou uhodil a ta se mu po pravdě přiznala a vše vypověděla.
Následuje takřka doslovný záznam jejích slov: „Můj muž vzal Jana Šimánka do bytu a já jsem si ho namluvila. On mně hrozně spletl hlavu a chtěl, abychom muže sprovodili ze světa. Naváděl mě, abych mu dala sirky do kávy, konečně pak jsme se uradili, že ho upálíme.“
Poté žena pokračuje: „Když pak toho dne přišel můj muž podnapilý domů, čekala jsem, až na zemi usne, a když se tak stalo, ptala jsem se Šimánka, jak to mám udělati, aby byl ze světa zprovozen. On odvětil: Jen ho polej petrolejem, zapal a jdi si lehnout. I šla jsem, polila muže a zapálila sirkou jeho šaty, načež jsem rychle ulehla. On hořel hned plamenem; později křičel, řval a volal pomoc.“
Tolik Anna Octářová, nelidská žena, jež svého manžela upálila a ještě – během nejstrašnějších okamžiků jeho života – předstírala, že tvrdě spí. Než ji eskorta převezla do věznice, stačila svému milenci Šimánkovi pohrozit, že mu uřízne ruku.
