Před 100 lety únorová revoluce v Rusku svrhla samoděržaví
Hlubší příčiny únorové revoluce (podle juliánského kalendáře; podle gregoriánského, přijatého až v roce 1918, proběhla až v březnu) lze hledat nejen v propastném kontrastu mezi pokračující industrializací největší země světa a zastaralým, autokratickým politickým systémem, ale zejména v kataklyzmatech vyvolaných první světovou válkou.
Carské Rusko do ní vstoupilo po boku dohodových mocností – Francie a Spojeného království –, ačkoli na ni vůbec nebylo připraveno. Velký zbrojní program, přijatý roku 1913, měl kulminovat až v roce 1917, tedy právě tehdy, kdy se samoděržaví zhroutilo.
Konec samoděržaví
Porážky ruské armády, nevyhnutelně provázené obrovskými ztrátami na lidech, materiálu i území a rostoucími zásobovacími potížemi, zvyšovaly nespokojenost širokých vrstev společnosti. Osmého března 1917 (podle starého kalendáře 23. února) vypukly v hlavním městě Petrohradě, jak se Sankt-Petěrburg přejmenoval roku 1914, po vypuknutí války s císařským Německem, neboť původní název zněl příliš germánsky, stávky a demonstrace.
Jedenáctého března se sešel Prozatímní výkonný výbor Státní dumy coby zárodek budoucí, Prozatímní vlády. Den poté se ke stávkujícím a demonstrantům přidali rovněž vojáci petrohradské posádky.
Miljukovova nóta
Patnáctého března vznikla Prozatímní vláda pod vedením knížete Georgije Jevgeněviče Lvova (později ho nahradil Alexandr Fjodorovič Kerenskij). Téhož dne abdikoval car Mikuláš II., a to ve prospěch svého bratra Michaila, který však následujícího dne odmítl trůn přijmout, jestliže mu ho nenabídne Ústavodárné shromáždění. Prozatímní vláda sice vyhlásila program demokratických změn, jenže nedokázala – a ani o to neusilovala – vyvést vyčerpané Rusko z první světové války. Koneckonců ministr zahraničí Prozatímní vlády Pavel Nikolajevič Miljukov adresoval na Prvního máje představitelům dohodových spojenců deklaraci o válečných cílech své země, nesoucí název Miljukovova nóta, jež vyjadřovala odhodlání Ruska dostát svým závazkům a pokračovat v nepopulární válce proti ústředním mocnostem.
Nóta rozlítila petrohradské vojáky i veřejnost a její publikování doprovázely protivládní demonstrace a násilnosti. Pod tlakem rad (sovětů) Prozatímní vláda přijala rezignaci Miljukova a ministra války Alexandra Ivanoviče Gučkova. Nový kabinet, vytvořený 18. května, koncepci Miljukovovy nóty zavrhl a případná mírová jednání měla probíhat na základě požadavku předloženého sověty, tj. „míru bez anexí a kontribucí“.
Demokracie Rusku nesvědčila
Ochota Prozatímní vlády pokračovat ve válce zpečetila její osud. Nejdůležitější ze všech sovětů, petrohradský, vydal rozkaz číslo 1, jímž zbavil armádní důstojníky jakékoli autority a umožnil vytváření volených vojenských výborů, které de facto řídily činnost vojsk. Prozatímní vláda nebyla s to platnost tohoto zhoubného rozkazu anulovat. V Rusku vzniklo bezvládí a odtud už zbýval jen krůček k Velké říjnové socialistické revoluci, jež vypukla, jak jinak, v listopadu.
