Radosti a strasti mlsných okupantů aneb Patnáctý březen 1939. Buřty se šlehačkou, slzy i vzdor…
Každý temný milník našich dějin má mnoho obrazů různého charakteru, kdy se v blátě i pěně dní střídají momenty dramatické, komické, tragické, ostudné i heroické. Asi každý zná dnes již ikonickou fotografii Karla Hájka z března 1939 s kamennými tvářemi šokovaných českých policistů a plačícími lidmi se zaťatými pěstmi Pražanů. Stejně tak jsme nesčíslněkrát viděli filmové záběry syrové plískanice, ve které Nerudovou ulicí k Pražskému hradu pomalu jede německé dělostřelectvo. Existují však i jiné záběry a fotografie z oněch hořkých dní…
Když k večeru 15. března dorazil na Pražský hrad Adolf Hitler, byl v takové euforii, že ačkoliv byl vegetarián a abstinent, ochutnal pražskou šunku a napil se plzeňského piva. Ještě více si však v tomto směru užili okupace Čech a Moravy jeho vojáci.
Okupanti totiž direktivně znehodnotili československou korunu ve prospěch německé marky kursem 1:10, což umožnilo hladovým a promrzlým německým vojákům, aby se mohli v obchodech se svým žoldem vrhnout jako kobylky na šunku, kvalitní uzeniny, pivo a v neposlední řadě i cukrářské výrobky.
Věnec buřtů
Už několik let předtím například říšskoněmecké celní úřady stále přísněji trestaly pašování českého chutného chleba do Hitlerova Německa. Byla to totiž vlastně i neúmyslná provokace nacistů, protože německý chléb se pomalu ani nedal jíst. Hitlerovo „děla místo másla“ dostávalo přednost.
Když teď německý voják zjistil, že za svou marku nedostane jednu kvalitní uzenku ale celý věnec buřtů, rozpoutal drastický test svého žaludku. Cpal se šunkou, buřty, lil do sebe pivo a to vše prokládal kávou s kopci šlehačky a navrch to vršil dortíky, včetně tehdy populárních rakviček – jakoby si jimi chtěl předkreslit svůj osud na vymrzlých plání u Stalingradu či na písečných plážích Normandie.
Buď jak buď, tehdejší říšskoněmecká branná moc brutální gastronomický test většinou nezvládla. Slabší typy skončily i v nemocnici, tvrďáci vsedě se spuštěnými kalhotami či hlubokém předklonu nad sanitární keramikou…
Stranou nestáli ovšem ani dosud stroze a vojácky vystupující němečtí důstojníci, kteří začali skupovat pytle kávy a čokolády. Vykoupili také všechny kufry a posílali v nich do Německa dětské výbavičky, prádlo, hračky, boty a řadu a dalšího kvalitního zboží. V tomto směru se je o tři desetiletí později snažili napodobit sovětští oficíři, kteří své okupaci říkali „bratrská pomoc“, zatímco ti němečtí tvrdili, že české země „vzali pod ochranu“…
Hrdost i trapnost okupovaných
Každý národ má dvě tváře. V březnu 1939 se jedni Češi otevřeně vysmívali přejedeným německým vojákům a smáli se plakátům s řadou komických pravopisných chyb na sdělení o vyhlášení protektorátu s podpisem generála „pjechoty“ Blaskowitze. Našli se ale i tací, kteří se před okupanty ponižovali.
Okupační armáda vyrukovala tehdy na náměstích s polními kuchyněmi a podivnou (či tradiční) německou armádní lahůdkou jménem „eintopf“. Pokud se podařilo zlákat české děti, aby jej ochutnaly, ihned je němečtí propagandisté fotografovali, aby světu nabídli obraz, jaká v českých zemích panuje bída a jaký blahobyt Čechům jejich noví ochránci přinášejí. Přitom už v září 1939 zavedli „ochránci protektorátu“ přídělový systém a s ním potravinové lístky.
Drtivá většina Čechů v březnu 1939 německou propagandistickou akci s vývařovnami pro civily ignorovala, kompars často museli sehrát místní Němci, ale česká spodina se nechala zlákat a přicházela pro nášup s kbelíky.
Nacisté v novém protektorátu také okamžitě zavedli jízdu vpravo. Dosud se v českých zemích a na Slovensku jezdilo podobně jako na britských ostrovech vlevo a zároveň se vedly nekonečné debaty, zda by se Československo nemělo přizpůsobit většině Evropy. Rázný příkaz okupantů ke změně vedl tehdy nejednoho pivního strejce či úřednického tichošlápka k obdivným tirádám na schopnost Velkoněmecké říše nastolit pořádek. A tak zatímco si jedni pomalu zvykali na novou mocenskou realitu, jiní si zachovali hrdost.
Od babiččina deštníku po barikády
Marie Bartošová, švagrová bývalého ruského legionáře generála Václava Šáry, viděla při vpádu německé armády do Prahy v jedné ulici rozzuřenou českou babičku, jež mlátila deštníkem jednoho z motocyklistů německého wehrmachtu!
Tato anonymní stařenka však nebyla onoho dne jediným aktivním představitelem začínajícího odboje proti okupantům. Stát stranou samozřejmě nechtěli ani důstojníci ponížené a zrazené armády. Jeden z nich bývalý ruský legionář podplukovník dělostřelectva Josef Mašín chtěl nejprve bojovat o ruzyňská dělostřelecká kasárna a později je pro změnu zapálit či vyhodit do povětří, ale jiní jeho kolegové ve víře, že rozkazy vlády se musí poslouchat, mu v tom zabránili. Byl mezi nimi i jeho věrný přítel generál Šára, který však za pár dní rovněž nastoupil do řad odboje, za což za dva roky zaplatil životem.
Pouhých sedm dní po příchodu okupantů se v pražském bytě armádního generála Josefa Bílého v Mikulandské ulici číslo 7 po několika konzultacích uskutečnila tajná schůzka několika vysokých představitelů armády. Zde se začala pomalu rodit celostátní ilegální vojenská organizace, nazvaná na návrh generála Bílého Obrana národa.
Právě v tu dobu dorazil do Prahy z Podkarpatské Rusi se svými vojáky velitel 12. pěší divize brigádní generál Oleg Svátek. Odmítli se vzdát Hitlerovu spojenci Maďarsku a po čtyři dny se houževnatě bili o svou vojenskou čest, aby se probojovali na Slovensko a do Rumunska. Takoví chlapi byli vítanou posilou odboje.
Generál Svátek se však, stejně jako Mašín, Šára či Bílý a tisíce dalších českých vlastenců, porážky okupantů nedožije. Zůstanou zde však další pokračovatelé boje s březnovými „pojídači šunky a šlehačky“. Mezi nimi například brigádní generál Karel Kutlvašr – v necelých 24 letech velel nejlepšímu pluku československých legionářů v bojích s bolševiky v Rusku, v květnu 1945 bude v Praze velet tisícům barikádníkům. Zatím mu však situace dovoluje pouhá gesta…
V úterý 31. července 1939 byl poslední úřední termín, do kterého byli nacističtí okupanti ochotni tolerovat československým důstojníkům nosit uniformy jejich zrušené armády na veřejnosti. Toho dne se vydal ulicemi Hradce Králové nyní již bývalý velitel zdejší 4. pěší divize generál Kutlvašr s několika dalšími důstojníky, aby s patřičnou pietou položili věnec k pomníku padlého legionáře.
Městem proběhla díky rychle se šířící zprávě o této provokaci vlna vzrušení, tajené radosti a zlomyslnosti vůči novým mocipánům i víry v to, že československá armáda opět jednou povstane z popela. Nikdo v tu chvíli netušil, že na tento okamžik budou čekat ještě nekonečných 2 104 dny a že toto čekání bude stát tisíce životů těch, které by země po válce tolik potřebovala...
