Trumpovy trampoty s Koreou aneb Jak rozpálit své spojence dožluta
Americký prezident Donald Trump během návštěvy prezidenta Čínské lidové republiky Si Ťin-pchinga na Floridě začátkem dubna patrně zopakoval výrok svého významného hosta, že Korea bývala součástí Čínského císařství. Své jihokorejské spojence tím rozpálil dožluta.
Trump totiž v rozhovoru poskytnutém deníku Wall Street Journal interpretoval nacionalistický výklad Si Ťin-pchinga z čínského pohledu, podle něhož mnoho asijských zemí tvořilo součást bývalé říše středu.
Staronové požadavky
Po pravdě řečeno, kdo sleduje čínské územní požadavky pozorněji a dlouhodobě, nemůže být překvapen. Již za Čankajškovy vlády se v roce 1933 objevila kniha Hranice Číny, v níž se objevila mapa se zakreslením takzvaných ztracených území. Tato „kartografická agrese“ pokračovala i po změně režimu. V roce 1953, čtyři roky po vyhlášení Čínské lidové republiky, vyšla v Pekingu učebnice významného vědce Liou Pchej-chuy Stručné dějiny současné Číny s otištěnou mapou opakující nejrozsáhlejší seznam teritoriálních požadavků Čankajškových nacionalistů. Mimo jiné zahrnovala území tehdy spřátelených států: Sovětského svazu, Mongolské lidové, Vietnamské demokratické a Korejské lidově demokratické republiky. Rozsah „ztracených území“ představoval 10,5 miliónu kilometrů čtverečních, což je víc než plocha celé současné Čínské lidové republiky!
Pomineme-li naprostou absurdnost nároků vracejících se o mnoho století do minulosti a domáhajících se něčeho, co kdy údajně patřilo různým čínským říším, je nezbytné připomenout důležitý fakt.
Vazalství, nebo tributární vztah?
Čína, jejíž vyspělá kultura a jazyk měly pro země východní a jihovýchodní Asie význam srovnatelný se šířením latiny v západní Evropě, po celá tisíciletí uplatňovala politiku kladoucí si za cíl zajistit jí na okraji svého nesmírně rozlehlého území sobě oddané státy, uznávající dobrovolně nadřazenost čínské civilizace, jež ovšem skutečně existovala, a přebírající alespoň částečně model čínské správy. Tím se měly odlišit od „barbarů“, za něž Číňané pokládali veškerý okolní svět. Tento vztah je někdy vnímán jako přenesení konfuciánské etické normy v rodině, tedy vztah otce a syna, staršího a mladšího bratra, do oblasti mezistátních vztahů. Státy na Číně závislé ji tudíž měly chránit, ale zas tak nevýhodné to pro ně nebylo, jelikož v případě potřeby Čína naopak bránila je.
Tato závislost se projevovala různými vnějšími znaky, mezi něž patřilo přijetí pečetě od čínského císaře, užívání čínského kalendáře, pravidelná poselství se stanoveným tributem, v případě inkriminované Koreje pak formální investitura krále, podávání zpráv o závažných událostech, výchova některého z princů, obvykle následníka trůnu, na čínském dvoře apod. Tribut, leckdy velmi vysoký, se platil v podobě zlata, stříbra, dobytka, koní, tkanin, obilí, porcelánu, ženšenu atd. Číňané ho však opláceli četnými dary, takže z dnešního hlediska odborníci tuto formu považují za víceméně regulovaný zahraniční obchod a kulturní výměnu, i když pro Koreu často nepříliš výhodné, poněvadž za drahé kovy a produkty dostávala z říše středu spíše luxusní předměty pro dvůr a šlechtu. Avšak zejména ve vnitřní politice zaujímal korejský panovník naprosto suverénní postavení.
Přátelství, ale také konfrontace
Podle tradičních dat vzniku, provázených ovšem neodmyslitelnými mýty o božském původu zakladatelů, vznikl již roku 57 př. n. l. stát Silla, 37 př. n. l. stát Kogurjo a 18 př. n. l. stát Pekče, jimž se souhrnně říká Tři království. Všechny tyto tři státy udržovaly přátelské (často tributární) vztahy se státy čínskými, Pekče a Silla hlavně s jihočínskými dynastiemi, nicméně nechyběly ani konflikty. V letech 589 a 612 Kogurjo pod vedením generála Ul-či Mun-doka odrazilo vpád mohutné armády čínské dynastie Suej, od roku 645 zintenzivnily útoky čínské dynastie Tchang.
V období Sjednocené Silly (668–918) Korea převzala od říše Tchang četné zkušenosti, především co se týče systému státní správy, kultury a držby půdy. Mladí Korejci studovali v Číně. Zahraniční obchod s Čínou vzkvétal; na Šantungském poloostrově vznikla kolonie korejských kupců s vlastní správou. Dlouhodobé období míru a přímý kontakt s vyspělou kulturou Tchangů vytvořily příznivé podmínky pro vzestup vědy a kultury.
Rovněž dynastie státu Korjo udržovala dobré styky s říší Sungů, vzniklou v Číně roku 960.
Konec samostatnosti
V 17. století se Korea stala vazalem mandžuské dynastie Čching, poslední na čínském trůnu. V roce 1897 bylo vyhlášeno Korejské císařství, ale již po vyhrané válce nad Ruskem vyhlásilo Japonsko nad Koreou nejprve protektorát, roku 1907 rozpustilo korejskou armádu, přinutilo císaře Kodžonga k abdikaci a 22. srpna 1910 zemi jitřní svěžesti přímo anektovalo. Patřila mu až do roku 1945.
Není tedy divu, že jihokorejský tisk obvinil Donalda Trumpa z „udivující nevzdělanosti“. Nekřivděme mu však víc, než je zdrávo. Ani americký prezident nemusí znát všechny finesy tisíciletých čínsko-korejských vztahů a spekulovat o tom, zda mu mazaný Si Ťin-pching jen předložil své vidění historie, nebo došlo k nepřesnosti při tlumočení (i to se stává), postrádá smysl. Že si však podle všeho Trump plete současného vládce KLDR Kim Čŏng-una s jeho otcem Kim Čŏng-ilem, vybízí k zamyšlení.
