Lež o Lidicích: Poněmčení dětí bylo eufemismem, 82 jich nacisté udusili plynem
V Berlíně v úterý 9. června 1942 ještě nedozněly smuteční projevy nad Heydrichovou rakví, když „k usmíření jeho smrti“ padlo rozhodnutí o krvavém konci starobylé české vsi Lidice. Ty tou dobou měly 483 obyvatel, kteří žili ve 101 obytném domě. Jejich majitelé pracovali většinou v dolech a kladenských hutích. Několik větších statků představovalo spíše výjimku. V obci působil čtenářský spolek, sportovní klub a sbor dobrovolných hasičů.
Obec přitom Němci vybrali náhodně. Její obyvatelé se na přípravách atentátu ani na ukrývání parašutistů nijak nepodíleli. Přesto se 10. června stali obětí nacistické bestiality. Ve čtvrtek 11. června 1942 přinesla veškerá média v protektorátu o provedené akci zprávu následujícího znění:
„Úředně se oznamuje: Za pátrání po vrazích SS-Obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné poukazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, kteří přicházejí v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno … Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-Obergruppenführera Heydricha co nejhlubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“
Ještě dnes, s odstupem sedmi a půl desetiletí, vykazuje výše uvedená lživá zpráva nacistické propagandy jen těžko pochopitelnou „životaschopnost“. Stále se lze dočíst (a to dokonce i v učebnicích), že děti z Lidic byly dány na poněmčení do německých rodin. Přitom ze 105 lidických dětí se 88 nikdy nevrátilo (82 z nich udusili v pojízdných plynových komorách ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu nad Nerrem). Přežilo pouhých sedmnáct.
To není žádné „náležité vychování“, ale sprostá vražda. Stejně tak se v případě lidických žen vytrácí informace o tom, že sice byly dány do koncentračního tábora Ravensbrück, ne však na nějaké dva či tři roky, nýbrž na doživotí! Nikdo se rovněž nepozastavuje nad tím, že u Horákova statku bylo sice zastřeleno 173 lidických „mužů“, ale mezi nimi se nacházeli hoši patnácti-, šestnácti- a sedmnáctiletí. Josefu Hroníkovi dokonce nebylo ještě ani těch patnáct.
Nešlo tedy ani podle tehdejších zákonů o dospělé muže, protože plnoletosti se tehdy dosahovalo teprve v jedenadvaceti. Již onoho osudného 10. června 1942 tak nacisté v Lidicích vraždili děti!
Z 203 lidických žen se po válce vrátilo 143. Šest žen z rodin Horákových (příbuzní příslušníka RAF Josefa Horáka) a paní Stříbrnou (matku letce RAF Josefa Stříbrného) popravili 16. června 1942 spolu s 19 lidickými muži v Kobylisích (šlo o ty muže, kteří byli 10. června 1942 na noční směně, jednoho nemocného a dva hochy, u nichž bylo dodatečně zjištěno, že jim bylo už patnáct let).
Padesát žen zahynulo v koncentračním táboře či je zavraždili v plynových komorách a tři přišly o život na pochodu smrti na jaře 1945. Lidická tragédie si tak celkem vyžádala životy 340 lidických obyvatel: 192 mužů, 88 dětí a šedesáti žen.
