Poprava maršála Tuchačevského: Před 80 lety byly zahájeny masové čistky v Rudé armádě
Dvanáctého června 1937 vydal lidový komisař obrany SSSR maršál Kliment Jefremovič Vorošilov zvláštní denní rozkaz, v němž stálo: „Hlavní organizátoři, vůdcové vyzvědačství, kteří měli přímo spojení s generálními štáby a buržoazií fašistických zemí, byli odhaleni. Prodali nepřátelům Sovětského svazu vojenská tajemství.“
Následující prohlášení Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS) tato obvinění ještě obohatilo o nezbytnou pasáž: „Připravovali pro případ vojenského přepadení SSSR porážku Rudé armády a chystali obnovení moci statkářů a kapitalistů.“ Jak také jinak.
Osm obžalovaných
Den předtím, 11. června 1937 v jedenáct hodin dopoledne, stanuli před zvláštním vojenským tribunálem Nejvyššího soudu SSSR Michail Nikolajevič Tuchačevskij, který se v roce 1935 stal spolu s Vorošilovem, Jegorovem, Buďonným a Bljucherem jedním z pětice prvních maršálů Sovětského svazu, V. K. Putna, bývalý vojenský atašé v Londýně, Tokiu a Berlíně, I. E. Jakir, bývalý velitel Leningradského vojenského okruhu, I. P. Uborevič, bývalý velitel Běloruského vojenského okruhu, R. P. Ejdeman, bývalý vedoucí Osoaviachimu (Společnosti pro upevňování obrany státu, rozvíjení leteckého a chemického průmyslu), A. I. Kork, bývalý vedoucí Frunzeho vojenské akademie, B. M. Feldman, bývalý náčelník Hlavní správy kádrů generálního štábu, a V. M. Primakov, bývalý velitel Charkovského vojenského okruhu.
Oficiální zpráva pravila: „Vyšetřováním byla zjištěna účast obžalovaných a rovněž armádního komisaře 1. stupně Jana Gamarnika (před zatčením stačil spáchat sebevraždu – pozn. J. Š.) na protistátních stycích s vedoucími vojenskými kruhy jedné z cizích zemí, která provádí nepřátelskou politiku vůči SSSR.
Obžalovaní byli ve službách vojenské výzvědné služby této země.
Obžalovaní soustavně dodávali vojenským kruhům této země tajné informace o poměrech v Rudé armádě.
Prováděli škůdcovskou činnost, aby oslabili Rudou armádu a připravili její porážku v případě přepadení Sovětského svazu.“
Ani stopa po milosrdenství
Iona Emmanuilovič Jakir v dopise zapřísahal Stalina, že je nevinen, na což Josif Vissarionovič reagoval typicky. Po straně dopisu připsal: „Lump a prostitut.“ Upřesněme, že Jakir byl Žid a ty Koba neměl rád. Servilní Vorošilov se hned přidal: „Naprosto výstižné!“ A obhroublý Lazar Mojsejevič Kaganovič (to byl jeden z mála Židů, jimž Stalin důvěřoval), jenž nedokončil jedinou školní třídu a působil jako lidový komisař železnic a poté těžkého průmyslu, oba ještě překonal: „Pro zrádce a svini je jediný trest, trest smrti.“
Dvanáctého června vojenský tribunál vynesl podle očekávání nad všemi obžalovanými hrdelní rozsudek: trest smrti zastřelením. Popravčí četě velel maršál Vasilij Konstantinovič Bljucher, Tuchačevského bojový druh, jenž tehdy ještě netušil, že příští rok ho čeká stejný osud. Postupně byli popraveni i někteří další armádní činitelé, kteří Tuchačevského a spol. poslali na smrt.
Jakir před salvou popravčí čety zvolal: „Ať žije Stalin!“
Stalinova nenávist k Tuchačevskému, s nímž měl rozpory už během sovětsko-polské války v roce 1920, a pověstná pomstychtivost dopadly i na členy jeho rodiny. O život přišla Tuchačevského manželka Nina a bratři Alexandr a Nikolaj, do gulagu nebo vyhnanství poslal jeho matku, tři sestry a dceru, u níž se zatčením pouze počkali, až dosáhne plnoletosti. Matka a sestra Sofija ve vyhnanství zemřely.
Československá stopa v aféře Tuchačevskij
Na fyzické likvidaci špiček Rudé armády mělo eminentní zájem nacistické Německo. Padělky kompromitující Tuchačevského připravili v Berlíně již koncem zimy 1937. Dodnes však zůstává záhadou, jak se objevily v Moskvě. Existuje totiž řada hypotéz.
Jedna z verzí uváděla, že se dostaly do rukou důstojníkům československých zpravodajských služeb a prezident Edvard Beneš je v dobré víře předal SSSR, s nímž Československo 16. května 1935 uzavřelo spojeneckou smlouvu. Tuto možnost ale kategoricky popíral jeden z našich významných zpravodajců, Emil Strankmüller. Naproti tomu další z účastníků falešné hry, Alfred Helmut Naujocks, tvrdil, že Reinhard Heydrich jako šéf Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služby) využil svých pražských kontaktů a upozornil někoho, kdo pracoval pro Sovětský svaz. Každopádně Heydrich a jeho okolí si mnuli ruce. Zasadit takovou ránu potenciálnímu protivníkovi v době míru se hned tak nepodaří.
Kdo byl maršál Tuchačevskij?
Popravené činitele Rudé armády rehabilitovali za Chruščova. Tehdy se také o nejvýznamnějším z „vojenských spiklenců“, Tuchačevském, objevily některé práce. Jenže ty z něj dělaly div ne vojenského génia. Teprve mnohem později v Rusku začaly vycházet i střízlivější publikace.
Michail Nikolajevič Tuchačevskij (16. února 1893 Sledněvo až 12. června 1937 Moskva) pocházel z velkostatkářského rodu. Absolvoval elitní Alexandrovu vojenskou akademii a údajně prorokoval: „Buďto se stanu generálem ve třiceti, nebo spáchám sebevraždu!“ Účastnil se první světové války. V roce 1915 jako poručík padl do německého zajetí, ale před Říjnovou revolucí z něj utekl.
V Rudé armádě sloužil od roku 1918, pracoval ve vojenském oddělení Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK), v květnu téhož roku se stal komisařem Moskevského pásma obrany, velel 1., 8. a 5. armádě Východního a Jižního frontu, v roce 1920 Kavkazskému a poté až do srpna 1921 Západnímu frontu a provedl řadu úspěšných operací. Podílel se na potlačení kronštadtského povstání a poprvé v dějinách použil otravné plyny proti civilistům vlastní země – bouřícím se rolníkům.
V letech 1924 až 1925 se aktivně účastnil provedení vojenské reformy. Od července 1925 zastával funkci náčelníka štábu Dělnicko-rolnické rudé armády (RKKA). V této funkci zaslal 20. prosince 1927 lidovému komisaři obrany Vorošilovovi služební hlášení O radikálním přezbrojení RKKA, v němž předpokládal, že koncem první pětiletky, tj. v roce 1933, by válečný stav Rudé armády měl činit 5,8 miliónu osob, tedy dvakrát víc, než předpokládal mobilizační plán z roku 1928. Od května 1928 velel Leningradskému vojenskému okruhu, od roku 1931 zastával funkci náměstka lidového komisaře vojenství a námořnictva, předsedy Revoluční vojenské rady SSSR a náčelníka vyzbrojování RKKA.
Fandil tankům a letounům, a to natolik, že navrhoval, aby v hospodářském roce 1932 až 1933 místo plánovaných 197 100 traktorů vyrobili 100 000 tanků a místo 350 000 automobilů 122 500 letadel! Jenže tak masová roční produkce, jíž SSSR ani zdaleka nedosáhl dokonce ani v letech Velké vlastenecké války, by nejspíše vedla k totálnímu ekonomickému kolapsu, a tudíž je třeba Tuchačevského vojenskou genialitu brát poněkud s rezervou. Od roku 1934 byl náměstkem lidového komisaře obrany a náčelníkem oddělení bojové přípravy.
Popravou Tuchačevského represe neskončily, ale teprve začaly
Dodnes neutichají dohady o rozsahu represí proti velitelskému sboru sovětských ozbrojených sil. Knih na toto téma je sice dost, ale údaje se mnohdy velmi podstatně rozcházejí. Autorská dvojice plukovník Lev Lopuchovskij a Boris Kavalerčik ve svém díle Červen 1941. Naprogramovaná porážka, vydaném v Moskvě roku 2010, píší, že v roce 1937 jen z Rudé armády (bez letectva) propustili 18 658 osob čili 13,1 % velitelského sboru, z toho z politických příčin 11 104, a dalších 4474 osob bylo zatčeno.
V následujícím roce počet propuštěných mírně klesl na 16 362 osob (9,2 %), z nich 7718 z politických důvodů, a 5032 zatkli. V roce 1939 se rozsah represí výrazně snížil; propustili jen 1878 osob (0,7 %), z toho 284 z politických důvodů, a 73 zatkli. Z toho vyplývá, že za tři roky jen pozemní vojska z 36 898 propuštěných ztratila 19 106 z politických příčin a 9579 osob bylo zatčeno.
Pro úplnost je nezbytné poznamenat, že v letech 1937 až 1939 bylo rehabilitováno a navráceno armádě 11 178 osob, mezi nimi budoucí maršálové Rokossovskij a Govorov, kteří se osvědčili za Velké vlastenecké války, z toho 9247 propuštěných z politických důvodů a 1457 zatčených, takže nenávratné ztráty sovětských pozemních vojsk v důsledku represí představovaly 17 981 osob. Podle Olega Suvenirova, jenž se otázkou předválečných represí dlouhodobě zabýval, zahynulo deset tisíc příslušníků velitelského sboru Rudé armády. Co mělo obzvlášť katastrofální následky, byl fakt, že čistky postihly v největší míře představitele vyššího velitelského sboru, profesory vojenských akademií, teoretiky atd., zkrátka elitu.
Výše zmíněná autorská dvojice uvádí, že jen za dva roky ozbrojené síly SSSR nenávratně přišly o 738 velitelů z nejvyššího velitelského a politického sboru, kteří měli hodnosti odpovídající generálským. A tento masakr se stal v míru! Pro srovnání: za čtyři roky Velké vlastenecké války, nejkrvavějšího konfliktu všech dob, celkové trvalé ztráty vyššího velitelského sboru SSSR dosáhly 350 osob, tedy dvakrát méně než za dva roky stalinských represí!
Jak dalekosáhlé následky tato krvavá lázeň zapříčinila, ukázal průběh zimní války proti Finsku, a především katastrofální porážky v prvním období Velké vlastenecké války. Tím spíše zaráží, že i dnes se v Rusku najdou publicisté obhajující toto bezpříkladné vyhlazení vlastního velitelského sboru, které způsobilo, že obavy sousedů z „kolosu na hliněných nohou“, jak nazval Adolf Hitler Rudou armádu kvůli jejím neúspěchům ve válce s Finskem, a důvěra potenciálních spojenců v SSSR značně poklesly.
