Baletka Národního divadla spadla během představení do sklepa. Její hlava fatálně utrpěla
V předvečer Štědrého dne roku 1893 šokovala pražskou kulturní veřejnost zpráva o tragédii, jež se odehrála během představení přímo na jevišti Národního divadla. Před osmou hodinou večerní zde „při představení výpravné vánoční hry spadla sólová tanečnice Anežka Waltrová otevřeným propadlem až do nejhlubšího sklepení pod jevištěm,“ oznamují pražské noviny a pokračují líčením zdravotního stavu, v němž se dotyčná umělkyně nachází, i zájmu, jenž její osud v nejvyšších kruzích pražské společnosti vyvolal: „Raněná přichází občas k vědomí a poznává osoby kolem ní se nalézající.
Pan místodržitel hrabě Thun dal se během včerejšího dne poptati v nemocnici po zdraví raněné umělkyně a podobně vyžádal si zprávu o jejím stavu dvorní rada policejní ředitel p. Dörfl. Předseda družstva Národního divadla dr. Růžička odebral se kvůli podobnému dotazu osobně do Všeobecné nemocnice. Účastenství s neštěstím slečny Waltrovy jeví se na všech stranách veliké,“ zakončuje svou zprávu na Štědrý den roku 1893 Národní politika.
Uplyne bezmála deset let. A ten samý list shrnuje koncem března 1907 události, jež po tragickém pádu Anežky Waltrové následovaly. Připomíná, že „tehdy byla tak těžce zraněna, že pochybovalo se o jejím uzdravení. Leč profesoru Maydlovi podařilo se nebohou tanečnici nejen zachrániti při životě, ale tak ji uzdraviti, že neměla ani zevních stop utrpěného úrazu. Profesor Maydl varoval ovšem slečnu Waltrovu, aby se již nevěnovala svému povolání, projeviv obavy, že dostaví se následky úrazu, který utrpěla, zejména na hlavě, třeba za několik let.“
Přesto začala Anežka Waltrová znovu tančit. Už proto, že byla na své povolání existenčně odkázána, když musela živit starou matku, s níž sdílela společnou domácnost. A trvalo dalších osm let, než se chmurná předpověď profesora Maydla naplnila.
„Slečna Waltrová počala trpěti závratěmi, křečemi, při nichž upadala i v úplné bezvědomí. Byla nucena opustiti Národní divadlo jako síla sólová a po nějaké době, když stav její se trochu zlepšil, dala se angažovati v Berlíně. Leč záhy i tam pro nemoc svou stále se zhoršující nemohla býti činnou u divadla a vrátila se ke své ustarané matce, která ve své starobě musela se nyní starati i o výživu své choré dcery.“
Kde byl nyní zájem mocných, kteří se před lety tak dojemně zajímali o její zdravotní stav? Tehdy, když jí Praha ležela u nohou? Kde bylo ono „veliké účastenství s neštěstím slečny Waltrové“? Národní politika pokračuje ve svém líčení: „Správa Národního divadla poskytla sice slečně Waltrové zaměstnání v divadelní krejčovně, avšak stále vzmáhající se křečové záchvaty nebohé slečny znemožnily jí i toto zaměstnání a připravili ji o výdělek. Choroba její tak se zhoršila, že často i na ulici bývá postižena záchvaty a klesá v bezvědomí k zemi. Stařičká matka hledí opatřiti nejnutnější prostředky k přímo žebrácké výživě prací svých slabých a vetchých rukou, čistí blůzy, župany, krajky a tak podobně. Leč skrovničký výděleček ten nestačí ani na základní výživu a zaplacení činže.“
Ano, stačilo deset let a osud nebohé sólistky Národního divadla, jež se o Štědrém dnu propadla do díry pod jevištěm, upadl v zapomnění. A tak listu nezbývá než prosit: „Kdo má lidské srdce a může nebohým přispěti, byť i nejmenší podporou nebo poskytnutím lehké práce pro starou matku nebohé tanečnice, vykoná záslužný čin pravé humanity.“ Co dodat…
