Bitva u Cambrai: Před 105 lety Britové poprvé masově – a úspěšně! – použili tanky
Operace u Cambrai ve francouzském departementu Nord, zahájená 20. listopadu 1917, ukončila tažení roku 1917 na západoevropském válčišti. Charakterizovalo ji masové použití nového bojového prostředku: tanků, poprvé nasazených rok předtím v bitvě na Sommě. Úspěch několika tanků v jedné z drobnějších operací u Passchendaele, kde je ve sboru generála Sira Ivora Maxse konečně správně nasadili, zapříčinil záchranu tankového sboru před rostoucí nepřízní, do níž se propadal, jelikož britský hlavní stan s tanky tak dlouho neuměl správně zacházet.
Plukovník J. F. C. Fuller, důstojník tankového sboru a později známý vojenský publicista, napsal ve svém díle Tanky ve Velké válce: „Návrh, který měl štáb tankového sboru ustavičně na mysli po dobu téměř tří měsíců a k jehož provedení učinil už všecky přípravy, byl konečně schválen a jeho vykonání stanoveno na 20. listopadu.“
Nečekaný úspěch
Britské velení hodlalo demonstrovat bojovou hodnotu tanků v nejpříznivějších podmínkách při jejich správném využití a organizované součinnosti s ostatními druhy vojsk a velkolepým úspěchem smýt krajně nepříznivý dojem z krvavých bojů ve Flandrech. Zároveň mělo upoutáním německých sil na západní frontě výrazně ulehčit těžce zkoušeným Italům, kteří se ještě nedokázali vzpamatovat z debaklu u Caporetta. Úspěch operace spočíval v masovém použití tanků bojujících v součinnosti s pěchotou a dobře zajištěných dělostřeleckou palbou. Stále sílící letectvo útočilo na německé dělostřelectvo a štáby. Pro útok Britové zvolili úsek u Cambrai, jenž se pro použití tanků jevil jako vhodný.
Ráno 20. listopadu vyrazilo do útoku šest divizí 3. armády generála Sira Juliana Hedworthe Bynga, jež se postupně rozrostly na patnáct pěších a pět jezdeckých divizí. Velitel tankového sboru brigádní generál Hugh Elles nasadil 378 bojových a 98 podpůrných tanků tří tankových brigád proti Hindenburgově linii na úseku širokém osm kilometrů. Historik tankového sboru plukovník Fuller napsal obdivně ve výše citované knize: „Útok měl ohromující úspěch. Jakmile se tanky přiblížily, následovány jsouce v patách pěchotou, ztratil nepřítel úplně svou rozvahu; kdo v panickém strachu neutekli z pole, vzdávali se téměř bez odporu... Ve čtyři hodiny odpoledne 20. listopadu jsme vyhráli jednu z nejpřekvapivějších bitev v celých dějinách, a pokud jde o tankový sbor, skončili jsme ji takticky, neboť jsme nemohli učinit více nemajíce už rezerv.“
Nutno dodat, že nijak nepřeháněl. Za pouhých šest až osm hodin dosáhli Britové takového úspěchu jako v žádné z předešlých operací. Bohužel ho však nedokázali náležitě rozvinout, neboť měli málo záloh a jezdectvo nedokázalo průlom rozšířit. Třicátého listopadu zde Němci soustředili velké síly a stejně tak nečekaně jako předtím Britové přešli do protiofenzívy.
Přesto plukovník Boraston prohlásil v knize Velitelství Sira Douglase Haiga: „Lze se tázat, zda kterákoli jiná rána spojeneckých armád na západní frontě získala nakonec víc půdy a větší výsledky než tato bitva u Cambrai, přes to, že její cíl byl omezen.“
Cesta ze slepé uličky
Během prvního dne ofenzívy u Cambrai ztratili Britové 4000 mužů a 179 tanků, z nich 71 kvůli mechanickým poruchám. Němci přišli o 10 000 vojáků, 123 děl a 281 kulometů. Britové prolomili hlavní i záložní linii německé obrany a pronikli do hloubky až osmi kilometrů. Třebaže se tohoto vynikajícího úspěchu nepodařilo využít k proniknutí do operačního prostoru, demonstrovalo masové použití tanků cestu ze slepé uličky zákopové války, jež dosud přinášela jen obrovské oběti s nepatrnými výsledky. Gerald Gliddon přinesl ve své publikaci Cambrai 1917 medailónky 43 mužů, kteří za hrdinství projevené v bitvě u Cambrai obdrželi nejvyšší britské vojenské vyznamenání – Viktoriin kříž.
Němci dobyli část ztraceného území do 5. prosince zpět. Bitva u Cambrai sice nepřinesla náležité strategické ani operační výsledky, potvrdila však hodnotu nového bojového prostředku – tanku – a položila základ taktice vševojskového boje Dohody, založeného na součinnosti pěchoty, dělostřelectva, tanků a letectva působícího na bojišti.
Cambrai ukázalo východisko
Od 20. listopadu do 8. prosince 1917 ztratilo dvacet nasazených britských divizí 44 207 vojáků, z toho 10 042 mrtvých, 6000 zajatých a 158 děl. Do konce roku stouply úhrnné ztráty Britského impéria u Cambrai na 70 264 osob. Německá 2. armáda generála Georga von der Marwitze, čítající dvacet divizí, ztratila 42 500 mrtvých a raněných, 10 500 zajatých, 142 děl a 350 kulometů.
Winston Spencer Churchill napsal v třetí knize své Světové krize: „Ježto bez výjimky odsuzuji všecky velké spojenecké ofenzívy let 1915, 1916 a 1917 jako neúčelné, chybně pojaté operace, které nás nesmírně mnoho stály, jsem povinen odpovědět na otázku: Co jiného jsme měli dělat? A odpovídám, ukazuje na bitvu u Cambrai: Tohle jsme měli dělat. To jsme měli dělat v nejrůznějších obměnách, ve větším měřítku a v lepším provedení; a to bychom také byli mohli dělat, kdyby se naši generálové nebyli spokojovali tím, že dávali zachycovat střely nepřátelských kulometů živými těly statečných mužů a domnívali se při tom, že to znamená vést válku.
O bitvě u Cambrai zbývá ještě říci, že počáteční úspěch převyšoval tak očekávání, že štáb 3. armády neučinil přiměřené přípravy k využití úspěchu. Jezdectvo, jež se rozjelo dopředu, bylo ovšem brzy zastaveno harcovníky a kulomety a nedosaženo už po zisku prvního dne žádného dalšího úspěchu. Železniční síť na tomto úseku německé fronty byla přízniva rychlé koncentraci nepřátel a deset dní po našem vítězství provedli Němci mohutný vratný útok, jímž znovu dobyli veliké části ztracené půdy a vzali teď sami 10 000 zajatců a 200 děl. (Překladatel V. J. Hauner škodolibě poznamenal: ,A provedli to bez tanků! Z toho je vidět, že tank sám nebyl univerzálním prostředkem úspěšné ofenzívy.‘) Při této protiofenzívě užil nepřítel poprvé oné taktiky ,prolínání‘ malými vycvičenými údernými jednotkami kulometčíků nebo minometčíků, které pak brzy upotřebil ve větším měřítku. Bylo tedy vyzvánění na oslavu cambraiského vítězství poněkud předčasné a rok 1917 skončil na všech frontách, britské, francouzské, italské, ruské i balkánské, smutnou temnotou, již jenom na okamžik ozářil blesk Allenbyho meče u Jeruzaléma.“
