Winston Churchill – válečník i prozíravý politik, který předpověděl obě světové války
Zájmy Britského impéria obhajoval Winston Churchill nejen jako politik, ale také „se šavlí v ruce“. Roku 1897 prodělal křest ohněm v boji proti paštunským vzbouřencům. Generál Sir Blindon Blood v rozkazu chválil „... odvahu a rozhodnost poručíka W. L. S. Churchilla od čtvrtých husarů, dopisovatele listu Pioneer, který se osvědčil v kritickém okamžiku“.
Rok nato se v bitvě u súdánského Ommdurmánu ani ne čtyřiadvacetiletý Winston zúčastnil masakru mahdistických dervišů. Za búrské války padl jako korespondent do zajetí, z něhož uprchl a vláda za jeho dopadení vypsala odměnu pětadvacet liber. V zatykači ho charakterizovala jako Angličana „postavy nevalné, ramena kupředu nachýlená, má bledou barvu obličeje, rudokaštanové vlasy, malý, sotva znatelný knírek, mluví nosem a poněkud šišlá“.
Nikdy se nebál jít proti proudu a už před první světovou válkou brojil proti německé hrozbě, což mu vysloužilo nálepku válečného štváče. Ve funkci prvního lorda admirality, již zastával v letech 1911 až 1915, prosadil dardanelskou operaci. „Jsme námořní velmocí. Na souši rozhodnou Francouzi. My musíme zasáhnout na moři. V Dardanelách uzavřeme zadní dvířka ústředních mocností. Spojíme se s Rusy, odstraníme Turky, ohrozíme Rakušany... Budeme-li konat rychle, nepotřebujeme mnoho sil a strategický výsledek bude nesmírný.“
Důstojník na frontě
Jenže celý podnik skončil debaklem. Dohoda v něm přišla o 252 000 mrtvých, nezvěstných, zajatých, raněných a nemocných vojáků, Turci o 251 309, takže ztráty byly vyrovnané, ale Churchilla stál neúspěch křeslo. Jeho nepřátelé se dodnes přou s jeho apologety, kdo za fiasko nesl větší vinu. Každopádně v porovnání s mnohem krvavějšími masakry s daleko nepříznivějším poměrem ztrát, k nimž docházelo na západní frontě, dardanelské tažení zase takovou pohromu nepředstavovalo a Churchillův záměr byl bezesporu smělý.
V letech 1915 až 1917 Winston sloužil jako důstojník na západní frontě. Od roku 1917 do roku 1918 zastával post ministra pro zbrojení, v letech 1918 až 1921 ministra války a letectví, přičemž se zasloužil o motorizaci britské armády, a především o zavedení tanků do výzbroje. Ač bytostný konzervativec, nepostrádal smysl pro technické novinky.
Dvacátá léta strávil v různých parlamentních a vládních funkcích a také pilným psaním.
Neklamme sami sebe!
Koncem roku 1932, ještě než se Adolf Hitler stal kancléřem, pronesl poslanec za Epping Churchill v Dolní sněmovně projev, o němž znalci jeho života tvrdí, že patří k nejlepším, jaké kdy proslovil. Každopádně projevil vzácnou míru předvídavosti, kterou bohužel nebyli obdařeni zabednění hlasatelé politiky appeasementu.
„Chovám největší obdiv a úctu pro Němce a největší přání, abychom s nimi žili v přátelských a plodných vztazích. Ale chtěl bych sněmovnu upozornit, že po každém ústupku, který byl učiněn – a bylo jich učiněno, bude a mělo by být učiněno mnoho –, následuje ihned požadavek nový. Nynější požadavek zní, aby Německu bylo povoleno znovu se vyzbrojit. Neklamme sami sebe! Ať se vláda neklame a nedomnívá, že to, oč Německo žádá, je zrovnoprávnění. Všechny tyto svazky teutonských mladíků pochodujících celým Německem, jimž svítí z očí přání trpět pro svou vlast, nehledají zrovnoprávnění. Ti mužové hledají zbraně, a až budou mít zbraně, věřte mi, že budou žádat vrácení starých ztracených území a ztracených kolonií, a až bude tento požadavek vznesen, pak pravděpodobně otřese každou zemí na světě až do jejích základů.“
V našich kinech právě běží vynikající film Nejtemnější hodina, v němž britského premiéra Churchilla strhujícím způsobem ztělesňuje Gary Oldman. O Winstonově úloze v době největšího ohrožení Spojeného království, ale i o jeho mládí a činech se dočtete v novém Reflexu.
