Před 100 lety se vzbouřili námořníci v boce Kotorské
Již 27. ledna 1918 propukly nepokoje mezi námořníky na řadové lodi Habsburg v Pule, na hlavní základně rakousko-uherského válečného loďstva, když naházeli do moře nepoživatelné jídlo a vykřikovali protiválečná hesla. Brzy se k nim přidala posádka řadové lodě Radetzky, následovaná téměř všemi těžkými plavidly Císařského a královského válečného námořnictva.
Vydání lepší stravy a příslib splnění všech požadavků námořníků sepsaných v petici tentokrát ještě zabránily nárůstu nepokojů v otevřenou vzpouru. Avšak již pouhých pět dní nato – 1. února – vypukla v boce Kotorské, dnes patřící Černé Hoře, opravdová vzpoura. Námořníci se zmocnili obrněného křižníku Sankt Georg, vlajkové lodě Křižníkové flotily kontradmirála Alexandera Hansy, kterého zajali i s jeho štábem a všemi důstojníky, včetně velitele křižníku fregatního kapitána Leopolda Hubera von Scheibenhaima. První důstojník, korvetní kapitán Egon, rytíř Zipperer von Arbach, utrpěl těžké zranění a další tři muži lehké. Na palubě znělo ve všech jazycích habsburské monarchie volání: „Ať žije mír!“
Vztyčte rudý!
Vzpoura postupně zachvátila další lodě. Zatímco nejaktivněji si počínali vzbouřenci na depotní lodi Gäa, kteří odzbrojili a uvěznili důstojníky, zdemolovali zařízení námořního soudu (plavidlo sloužilo jako plovoucí vězení) a osvobodili vězně, posádka křižníku Novara, tvořená vesměs loajálními Maďary, zachovala disciplínu a podřizovala se rozkazům dosti oblíbeného velitele fregatního kapitána Johanna prince von und zu Liechtensteina, jenž se však na nátlak vzbouřenců ze Sankt Georgu musel podvolit a nechat vyvěsit symbol revoluce – rudou vlajku. Učinil tak český námořník Salač.
Později se ke vzpouře přidala rovněž posádka pobřežní obrněné lodě Monarch a prastaré obrněné lodě Kronprinz Erzherzog Rudolf. Menší plavidla zachvátila revolta méně. Velitelé torpédoborců Orjen, Balaton a Tátra sice kývli na vztyčení rudé vlajky ve snaze vyhnout se konfliktu se vzbouřenci, nicméně udrželi kázeň svého mužstva.
Hlavní příčiny vzpoury
Známý vojenský historik Ota Holub vyjmenovává ve své knize Vztyčte rudý! z roku 1975 celkem sedmnáct zásadních požadavků, jež Ústřední námořnická rada eskadry v čele s polským námořním letcem Gustawem Stonawským předložila velení. V radě měl rozhodující slovo i přerovský rodák František Rasch (nikoli Raš, jak ho důsledně psali prvorepublikoví i předlistopadoví autoři; pocházel totiž ze smíšeného česko-německého manželství), poddůstojník světlometného oddílu v Kumboru, a chorvatský praporčík Anton Sesan, jediná vyšší šarže účastnící se vzpoury v boce Kotorské.
Podle Holuba mezi požadavky obsaženými v provolání Co chceme! jednoznačně převládaly požadavky politické a teprve po nich rada žádala odstranění nepořádků ve stravování, zabránění šikanování a špatnému zacházení. Rovněž známý vojenský publicista Jaroslav Hrbek uvádí v pátém, závěrečném dílu své Velké války na moři, že mezi takzvanými obecnými požadavky stálo na prvním místě volání po všeobecném míru, mezi konkrétními požadavky pak figurovalo zrušení nepotřebné práce kvůli podvýživě, častější a delší vycházky na břeh, dovolenky jednou za půl roku v trvání tří týdnů, spravedlivé rozdělování proviantu atd.
Nad vzbouřenci se stahují mračna
Velitel přístavu polní zbrojmistr Gusseck na požadavky revoltujících nepřistoupil a vrchní velitelství rozhodlo povstání co nejrychleji potlačit. Dělostřelci v pobřežních pevnostech dostali rozkaz rozstřílet každou loď, jež by opustila kotviště. O vyplutí na širé moře sice povstalci opravdu uvažovali, jenže až v noci z 2. na 3. února 1918, kdy se jim už začínaly sčítat chyby, jichž se z nezkušenosti dopustili. Povolili mj. důstojníkům volný pohyb na lodích a ti přemluvili dosud kolísající námořníky metodou cukru i biče.
Již druhý den povstání spustila Novara rudou vlajku a odplula, následována Helgolandem a dalšími plavidly. Toho dne dezertovalo šestnáct lodí! Telegrafisté ze Sankt Georgu nepřetržitě vysílali, ale žádnou odpověď nedostali, protože důstojníci pozemní rádiové stanice na Klinci dávno jiskrové stanice eskadry rušili.
Navíc se kolem lodí pod rudou vlajkou vynořily věže říšskoněmeckých ponorek. Když k jedné z nich vyplul motorový člun, kapitán dal nedvojsmyslně najevo, že vyjednávat nehodlá: „Rozkazy rebelů neposlouchám. Poslouchám pouze rozkazy svého císaře. Dávám vám půl hodiny času na rozmyšlenou. Nedojde-li do 10 hodin ke kapitulaci vzbouřených lodí, bude křižník Sankt Georg torpédován!“
Jako jasná pohrůžka fungovaly u vjezdu do boky Kotorské tři bitevní lodě III. divize, vyslané vrchním námořním velením z Puly do Kotoru, proti jejichž dělům byl křižník Sankt Georg bezmocný. Praporčík Sesan s poddůstojníkem Stonawským stačili odletět hydroplánem do Itálie, ale František Rasch jejich přemlouvání odmítl.
Konec
Třetího února důstojníci postupně převzali na lodích velení. Vzbouřenci se vzdali. Motorový člun odvezl ze Sankt Georgu do přístavního vězení 35 mužů, z Gäy šestnáct. Důstojníci nechali pozatýkat 800 námořníků ze zhruba 3000 až 4000 účastníků vzpoury (Holub píše dokonce o 6000).
Pátého února byl jmenován v Castelnuovu (dnes Herceg Novi) stanný soud, před nímž se 8. února ocitlo 40 údajných vůdců vzpoury. Rakousko-uherský ministr zahraničí Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z a na Chudenicích požadoval osobně vynesení co nejpřísnějších trestů v zájmu upevnění uvadající prestiže podunajského mocnářství. Desátého února čtyři hlavní organizátory soud odsoudil k trestu smrti. Den poté byli František Rasch, námořník ze Sankt GeorguAnton Grabar, kulometník z téže lodě Jerko Sisgorič a kulometník z Gäy Mate Berničevič zastřeleni u hřbitovní zdi ve Škaljarech. Dalších 392 účastníků vzpoury stanulo před vojenskými soudy. Procesy se vlekly až do konce první světové války.
Vzpoura v boce Kotorské otřásla Císařským a královským válečným námořnictvem a signalizovala blížící se rozklad. Utajit před světem se ji vrchnímu velení stejně nepodařilo.
