Pro naši sovětskou vlast! Před 105 lety se zrodila Rudá armáda
Během zasedání ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) dorazila zpráva, že 18. února 1918 ve 12 hodin Němci zahájili na celé východní frontě ofenzívu. Ústřední výbor přijal návrh předsedy rady lidových komisařů Vladimíra Iljiče Lenina neprodleně uzavřít mír, jenže Němci se snažili zmocnit co největšího území a vojenských zásob, a proto s podpisem míru nijak nespěchali.
Část jejich sil se valila přes Lotyšsko a Estonsko k Narvě a ohrožovala Petrohrad, jiná obsadila Dvinsk, postupovala na Pskov a ohrožovala Petrohrad z jihozápadu. V téže době rakousko-uherská a německá vojska podle ujednání s ukrajinskou Centrální radou začala zabírat Ukrajinu.
„Socialistická vlast v nebezpečí“
Toto heslo vyhlásil Lenin 21. února. Narychlo zformované oddíly Rudé gardy, lotyšských rudých střelců, kteří tehdy představovali takovou oporu nového režimu, že se zrodilo rčení, že „sovětská moc stojí na židovských mozcích a lotyšských bodácích“, a právě se rodící Dělnicko-rolnické rudé armády (RKKA) se pod Pskovem a Narvou postavily nepříteli na odpor. Na paměť těchto událostí se 23. únor stal v roce 1922 Dnem Rudé armády, jak se RKKA běžně zkráceně nazývala. Od konce třicátých do konce padesátých let se však význam těchto událostí neúměrně zveličoval. Interpretovaly se tak, jako by pod Pskovem a Narvou první oddíly Rudé armády „na hlavu rozbily německé uchvatitele“, a „právě proto byl den 23. února 1918 vyhlášen dnem zrození Rudé armády“.
Naopak v polovině šedesátých let se v řadě článků objevily pokusy zpochybnit samotný fakt, že únorové a březnové boje roku 1918 pod Pskovem se staly obdobím bojového křtu prvních oddílů Rudé armády, které zastavily německý postup k Petrohradu.
Všechno bylo jinak
Ještě v roce 1985 vyšla učebnice pro studenty historických fakult vysokých škol Dějiny SSSR. Epocha socialismu, v níž se na straně 63 tvrdí, že: „Třiadvacátého února nově organizované pluky (!?) Rudé armády, jež odrazily četné útoky protivníka, udržely Pskov (!?)... Později byl den 23. února uznán dnem zrození Rudé armády a do nynějška se slaví jako svátek sovětských ozbrojených sil.“ Škoda že uvedené tvrzení v učebnike obsahuje hned tři faktické chyby:
1. K 23. únoru 1918 v Rudé armádě ještě nebyly zformovány pravidelné pluky a působily v ní pouze dobrovolnické oddíly;
2. Boje těchto oddílů pod Pskovem probíhaly ne 23., ale v noci z 24. na 25. února, jelikož Němci 23. února večer obsadili jen město Ostrov, ležící 50 kilometrů jižně od Pskova;
3. Nehledě na úporný a opravdu hrdinný odpor sovětských vojsk Němci 25. února Pskov obsadili a ovládali ho devět měsíců. Tato do té doby neznámá, či přesněji zatajovaná nebo překrucovaná fakta zveřejnila Ruská akademie věd roku 1995 v publikaci Intervence na severozápadě Ruska v letech 1917–1920.
Výstavba Rudé armády
Tyto nepřesnosti a faktické omyly ovšem nic nemění na skutečnosti, že Rudá armáda odrazila zahraniční interventy a porazila bělogvardějce v nesmírně kruté občanské válce. Zároveň s první pětiletkou a horečným budováním těžkého a zbrojního průmyslu vydatně posilovala. Pozoruhodné údaje přináší Michail Melťuchov ve své knize Stalinova promarněná šance.
Boj o Evropu 1939–1941, vydané v Moskvě před patnácti lety. Jestliže k 1. lednu 1938 čítala Rudá armáda 1 582 057 osob (1 232 526 pozemní vojska, 191 702 vojenské letectvo – VVS RKKA – a 157 829 útvary mimo normy), k 21. únoru 1939 vzrostla na 1 910 477 osob. Před zahájením nenadálého útoku Německa na Sovětský svaz měla Rudá armáda v pěti západních pohraničních vojenských okruzích (Leningradském, Pobaltském, Běloruském, Kyjevském a Oděském) 2 691 674 osob, 13 924 tanků (z toho 11 135 bojeschopných) a 8974 letounů včetně 7593 bojeschopných. Kromě nich od května 1941 započalo soustřeďování 71 divizí z vnitřních vojenských okruhů a Dálného východu, takže k 22. červnu 1941, dni zahájení operace „Barbarossa“ hitlerovským Německem, do západních okruhů přibylo 16 divizí o síle 201 691 vojáků a 1763 tanků. Je třeba zdůraznit, že ohledně poměru sil k tomuto dni uvádějí jak sovětští/ruští, tak i zahraniční autoři leckdy značně rozdílné údaje.
Neuvěřitelným tempem se zvyšovaly počty obrněné techniky a letounů. Zatímco k 1. lednu 1932 bylo ve výzbroji Rudé armády 1446 tanků a 213 obrněných automobilů, k 1. září 1939, v den vypuknutí druhé světové války, tato čísla stoupla na 18 720, respektive 3034. Pro srovnání: nacistické Německo mělo k témuž datu jen 3195 tanků. Již k 25. září 1940 disponovalo letectvo Rudé armády 26 239 letouny (20 100 bojeschopnými a 6139 nebojeschopnými). Kam se na tyto počty hrabala slavná Luftwaffe! S kvalitou personálu a techniky to však vypadalo mnohem hůře než u budoucího protivníka – třetí říše.
Krvavá lázeň
Zároveň však Rudou armádu těžce postihly stalinské čistky, jež nejvíce zasáhly vyšší velitelský sbor a vysoké vojenské školství. Podle V. G. Klevcova bylo v letech 1937 až 1939 propuštěno 45 571 velitelů, z nichž 41 406 zatkli. Později obnovili hodnost 14 160 velitelům postiženým represemi, mezi nimi mimo jiné budoucím maršálům Velké vlastenecké války Konstantinu Konstantinoviči Rokossovskému a Leonidu Alexandroviči Govorovovi.
Z prvních pěti sovětských maršálů zahynuli tři (Michail Nikolajevič Tuchačevskij, Vasilij Konstantinovič Bljucher a Alexandr Iljič Jegorov), z pěti armádních velitelů 1. stupně rovněž tři, z dvou armádních komisařů 1. stupně nepřežil ani jeden, z deseti armádních velitelů 2. stupně také ani jeden, stejně tak z 15 armádních komisařů 2. stupně atd. Přesto se ještě dnes najdou „historici“ tvrdící, že tento bezpříkladný masakr vlastních lidí měl očistný charakter a Rudou armádu posílil!
Rudá armáda v akci
V období mezi skončením občanské války a začátkem Velké vlastenecké se Rudá armáda zúčastnila celé řady konfliktů: Turkestánský front potíral basmače ve Střední Asii, sovětští poradci a vojáci pomáhali Číně proti japonské expanzi i Španělské republice během občanské války, Rudá armáda bojovala s Japonci u jezera Chasan a na řece Chalch (Chalchyn gol), zabrala při čtvrtém dělení Polska jeho východní část (v sovětské a ruské terminologii se zásadně uvádí „osvobozenecké tažení na západní Ukrajinu a do západního Běloruska), až po kolena se brodila ve vlastní krvi během zimní války proti chrabře bojujícím Finům, s nepatrnými oběťmi obsadila Pobaltí, Besarábii a severní Bukovinu, která přitom Sovětskému ani carskému Rusku nikdy nepatřila.
Nejstrašnější zatěžkávací zkouška
Tu Rudá armáda prodělala za Velké vlastenecké války (22. června 1941–2. září 1945). Na jejím počátku utrpěla sérii katastrofálních porážek, rozsahem nemajících do té doby obdobu ve vojenských dějinách, nicméně dokázala nejen zastavit Wehrmacht před branami Moskvy, ale 5.–6. prosince 1941 přejít do protiútoku a způsobit německé pozemní armádě první citelnou porážku ve druhé světové válce.
Německá letní ofenzíva v roce 1942 vyvrcholila stalingradskou bitvou, mnohými odborníky pokládanou za nejkrvavější v historii, v níž Rudá armáda vybojovala do té doby své největší vítězství. Němci sice v březnu 1943, měsíc po stalingradské kapitulaci, dosáhli taktického vítězství u Charkova, avšak po jejich nezdaru v obrovské bitvě u Kurska přešla strategická iniciativa na stranu Rudé armády, která postoupila až k Dněpru, v lednu 1944 definitivně prolomila blokádu Leningradu, postupně vyhnala nepřítele ze sovětského území a postoupila hluboko do střední Evropy a na Balkán. Představovala obrovskou údernou sílu, již napříště nešlo ignorovat.
Vítězství, které přeměnilo Sovětský svaz ve světovou supervelmoc, velmi draze zaplatila. Z oficiálních, podle četných zahraničních, ale i některých ruských odborníků silně podhodnocených údajů, poprvé zveřejněných roku 1993 ve statistické studii Bez razítka „Přísně tajné“, vyplývá, že Rudá armáda ztratila 11 130 286 padlých, zemřelých, nezvěstných a zajatých vojáků (všude uváděné počty v tomto článku nezahrnují příslušníky válečného loďstva, lidového komisariátu vnitra a státní bezpečnosti, kteří pod Rudou armádu nespadali).
Pětadvacátého února 1946 došlo k jejímu přejmenování na Sovětskou. Den Rudé armády se tudíž změnil na Den Sovětské armády a po zániku SSSR se 23. únor připomíná jako Den obránců vlasti.
