Před 100 lety Sovětské Rusko uzavřelo potupnou Brestlitevskou mírovou smlouvu
Po Říjnové revoluci, jež dokonala rozklad papírově stále ještě mohutné ruské armády (navzdory těžkým ztrátám vzrostl počet jejích divizí ze 108 v srpnu 1914 na 202 v prosinci 1917), Německo zavětřilo příležitost k uzavření separátní mírové smlouvy s Ruskem. Německé velení žádalo po vládě co nejrychlejší ukončení jednání, neboť na polovinu března 1918 chystalo na západní frontě rozhodující ofenzívu.
Dvaadvacátého prosince 1917 v 16 hodin 24 minuty začalo v důstojnickém klubu v Brestu Litevském jednání o míru. Vrchní velitel východní fronty princ Leopold Bavorský schůzi zahájil suchým uvítáním. Poté opustil sál. Místo předsedy zaujal vedoucí německé delegace, ministr zahraničí Richard von Kühlmann. Sovětskou delegaci tvořili A. A. Ioffe, L. B. Kameněv, M. N. Pokrovskij, A. A. Bicenko, L. M. Karachan, poradce M. P. Pavlovič, vojenští poradci V. Altfater, A. Samojlo, V. Lipskij a I. Ceplit. Rakousko-uherskou delegaci vedl ministr zahraničí Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín (Czernin), bulharskou ministr spravedlnosti Popov a tureckou velký vezír (předseda vlády) Mehmed Talat Paša.
Němci hráli prim
Po návrhu sovětské delegace, aby jednání probíhala veřejně a každá strana měla právo zveřejnit protokoly schůze, turecký delegát İbrahim Hakkı Paša vyjádřil pochybnosti, ale nikdo mu nerozuměl. Zatímco bulharští a turečtí delegáti na konferenci téměř nemluvili a Rakousko-Uhersko zůstávalo v pozadí, Německo sebevědomě vystupovalo jménem svých spojenců.
Bez anexí a kontribucí
Sovětská delegace vycházela z principů Dekretu o míru a navrhovala pokládat za základ mírových rozhovorů následující program:
1. Nepřipustit žádné násilné připojení území dobytého za války; vojska, která okupovala toto teritorium, z něho budou stažena v nejkratší lhůtě.
2. Plně obnovit politickou samostatnost národů, jež jí za této války pozbyly.
3. Národnostním skupinám, které „neměly politickou samostatnost před válkou, zaručit možnost svobodně rozhodovat o své příslušnosti k tomu či onomu státu nebo o své státní samostatnosti referendem; toto referendum musí být organizováno tak, aby byla zajištěna úplná svoboda hlasování pro všechno obyvatelstvo tohoto území, nevyjímaje ani emigranty a uprchlíky“.
4. Pokud jde o území obydlená několika národnostmi, chránit práva menšiny zvláštními zákony, jež jí zajistí kulturní a národní samostatnost, a jsou-li k tomu dány faktické možnosti, administrativní autonomii.
5. Žádná z válčících zemí není povinna hradit jiným zemím takzvané válečné náhrady; už zaplacené kontribuce musí být vráceny. Pokud jde o náhradu škod soukromým osobám, jež utrpěly válkou, dostanou náhradu ze zvláštního fondu, do něhož zaplatí příslušné příspěvky všechny válčící země.
6. Koloniální otázky řešit v souladu se zásadami obsaženými v bodech 1 až 4.
Sovětský program vycházel z instrukce schválené na zvláštní schůzi rady lidových komisařů 10. prosince 1917, připravené podle Leninova konspektu, v němž se zdůrazňovalo: „Hlavní téma politického jednání a hlavní zásada: ,Bez anexí a kontribucí.‘“
Po třídenní přestávce Kühlmann prohlásil: „Delegace spojenců... soudí, že hlavní body ruské delegace mohou být základem jednání o tomto míru. Delegace Čtyřspolku souhlasí, aby byl neprodleně uzavřen všeobecný mír bez násilných anexí a bez kontribucí. Připojují se k ruské delegaci, která odsuzuje další vedení války v zájmu ryze dobyvačných cílů.“
Předčasný jásot
Jenže zatímco úředníci velvyslanectví, novináři, jichž bylo na konferenci přes čtyři sta, experti a tajemníci udělali z Kühlmannova prohlášení prvořadou událost, unikly jim výhrady v něm obsažené, jež redukovaly údajný německý souhlas s mírem na nulu. Kühlmann totiž mj. řekl: „Je však třeba naprosto jasně upozornit, že návrhy ruské delegace by mohly být uskutečněny jen tehdy, kdyby se všechny mocnosti zúčastněné na válce bez výjimky a bez výhrad, v určité lhůtě, zavázaly, že budou co nejpřísněji zachovávat podmínky společné pro všechny národy.“
Snaha Rusko co nejvíc okleštit
Německé vojenské kruhy požadovaly, aby se Rusko zřeklo Polska, Pobaltí a později též Ukrajiny, kde plánovaly zřízení pseudonezávislých států pod německým vlivem. Trockij, který vedl sovětskou delegaci od ledna 1918, v bláhové naději na vypuknutí revoluce v kaiserovském Německu jednání protahoval. Jediným stoupencem uzavření neprodleného míru za jakoukoli cenu byl Lenin. Ne že by neprojevil jasnozřivost. V zemi propukala občanská válka, její ozbrojené síly se nacházely ve stadiu naprostého marasmu, hrozila intervence četných států, takže Rusko v pokračující válce s ústředními mocnostmi nemělo žádné nadějné vyhlídky.
Němci znovu postupují
Po německém ultimátu Trockij 10. února 1918 vyhlásil vystoupení Ruska z války, avšak bez podpisu mírové smlouvy. Němci na to odpověděli ofenzívou a obsazením dalších území. Ruská fronta se úplně zhroutila.
Abychom si učinili představu o tom, jak rapidně upadal její význam po Říjnové revoluci, stačí uvést, že počet německých vojáků zde od 1. listopadu 1917 do 1. srpna 1918 klesl z 1 288 038 na 589 995 a jejich ztráty v roce 1918 činily jen 844 padlých, 147 nezvěstných, zato však 32 577 raněných a 338 904 nemocné. Počet rakousko-uherských vojáků se na ruské (a rumunské) frontě v roce 1918 snížil z 92 000 na pouhých padesát tisíc. Jejich ztráty dosáhly 5471 padlých, 5250 nezvěstných, což byli hlavně dezertéři, 1897 raněných a 154 401 nemocného. Bezmála trojnásobné převýšení počtu padlých nad počtem raněných svědčí o tom, že válka na východě měla v inkriminovaném roce převážně partyzánský charakter, kdy machnovci a jiné loupeživé bandy, řádící především na Ukrajině, často úplně vyhladili nevelké skupiny rakousko-uherských vojáků.
Mír je uzavřen
Rusové podepsali separátní brestlitevský mír 3. března 1918 v 17 hodin 50 minut. Zavázali se uznat Centrální radu na Ukrajině, která však už dříve uzavřela smlouvu s Německem, čímž uznávali nezávislost Ukrajiny. Dále se museli smířit se ztrátou Polska, Pobaltí, Finska, západního Běloruska a kývnout na teritoriální ústupky v Zakavkazsku ve prospěch odvěkého nepřítele – Turecka.
Rusko muselo současně demobilizovat armádu, a to včetně právě se rodící Rudé, zavázat se k válečné náhradě a podepsat hospodářskou smlouvu s Německem. Leninova koncepce uzavřít mír za každou cenu zvítězila nad „levými“ komunisty a Trockým. Patnáctého března IV., mimořádný Všeruský sjezd sovětů Brestlitevskou mírovou smlouvu ratifikoval. Země sice získala tolik potřebný oddech, na Ukrajině však německá a rakousko-uherská vojska nadále postupovala.
V listopadu 1918 rada lidových komisařů smlouvu dekretem zrušila. Po podepsání příměří na západní frontě se jí rovněž Němci museli zříci.
Když v letech 1939 až 1940 Sovětský svaz po uzavření paktu Molotov–Ribbentrop obsadil značnou část těchto území, ztracených v důsledku ponižujícího brestlitevského míru, nemalá část Rusů to brala jako nápravu historické křivdy, jež se odehrála v době slabosti Sovětského Ruska, a Stalinovi za ni tleskala – a fandí dodnes.
Bilance první světové války na východě
Je nemožné přesně určit, kolik obětí stála Rusko Velká válka. Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman ve svém díle Ztráty obyvatelstva ve XX. století, vydaném v Moskvě roku 2004, uvádí s odvoláním na uznávaného sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise úhrnem 3 070 000 mrtvých, z toho dva milióny vojáků (1 260 000 padlých a zemřelých na zranění, z toho 1 150 000 na západní, 60 000 na kavkazské a 38 000 na ostatních frontách, 550 000 zemřelých na nemoci a 190 000 v zajetí), 4 200 000 raněných a 3 409 433 zajatých a 1 070 000 civilistů, z nichž 340 000 přišlo o život v důsledku bojové činnosti a 730 000 skosily nemoci a hlad. Ztratilo 6827 děl a 500 letounů.
Americký národohospodář a profesor Illinoiské univerzity Ernest Ludlow Bogart vyčíslil ve své knize Přímé a nepřímé náklady na Velkou světovou válku, vydané v roce 1920, válečné výdaje Ruska v období od 1. srpna 1914, kdy do konfliktu vstoupilo, do 1. září 1917, tedy ještě před Říjnovou revolucí a zahájením mírových rozhovorů v Brestu Litevském, v přepočtu na 22 593 950 000 dolarů, což je mezi Spojenci řadilo po Britském impériu, USA a Francii na čtvrté místo.
Ztráty protivníků Ruska jsou zmapovány mnohem lépe. Habsburská monarchie ztratila na severovýchodní (ruské) frontě podle oficiální publikace Poslední válka Rakouska-Uherska 4 273 862 vojáků (311 678 padlých, 1 194 147 nezvěstných, 1 063 486 raněných a 1 704 551 nemocných), což představovalo 51,2 % z 8 159 003 jeho úhrnných bojových a zdravotnických ztrát v první světové válce podle hlášení armády v poli, a 2324 děl. Německo tu podle Zdravotnické zprávy o německé armádě z roku 1934 přišlo o 5 712 754 vojáků, z nichž jen 317 118 činily ztráty trvalé (173 800 padlých a 143 318 nezvěstných), zato ovšem plných 5 395 636 zdravotnické (1 151 153 byly případy zranění a 4 244 483 případy onemocnění). K nim je třeba připočítat 189 letounů a 24 521 tureckých vojáků.
Rusové se proti Rakušanům drželi, ale na Němce neměli
Zajímavý rozbor poměru ztrát na východní frontě za Velké války provedl ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov ve své studii SSSR a Rusko na jatkách. Ztráty na lidech ve XX. století, vydané v Moskvě roku 2013. Podle něj ruská armáda ztratila v boji proti ústředním mocnostem 1 834 000 padlých a zemřelých na zranění, z toho 301 000 proti rakousko-uherským vojskům a 1 533 000 proti německým, a 2 467 000 zajatých (1 435 000 skončilo v německém a 1 032 000 v rakousko-uherském zajetí).
Německá vojska přišla v boji proti ruským o 219 000 padlých a zemřelých na zranění a 98 100 zajatých (to je ovšem silně podhodnocený odhad; časopis Wirtschaft und Statistik otiskl v roce 1923 podrobnou tabulku, podle níž se v ruském zajetí ocitli 177 104 němečtí vojáci, z nichž 15 542, tj. 8,8 %, zemřelo). Rakousko-uherská armáda ztratila v boji proti ruské 301 000 padlých a zemřelých na zranění a 1 194 100 zajatých.
Úhrnný poměr padlých, zemřelých na zranění a zajatých činil 2,4:1 ve prospěch ústředních mocností. Mezi Ruskem a Německem se tento poměr rovnal 9,4:1, zatímco mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem 1,12:1 ve prospěch ruské strany. Celkový poměr padlých a zemřelých na zranění vyzníval 3,5:1 ve prospěch ústředních mocností a zajatých 1,9:1 rovněž v jejich prospěch.
Přitom poměr počtu padlých a zemřelých na zranění mezi ruskou a německou armádou dosáhl 7:1, a zajatých dokonce 14,6:1 (reálně 1 434 529 Rusů ku 177 104 Němcům, což je 8,1:1), v obou případech ve prospěch německé strany. Poměr padlých a zemřelých na zranění mezi ruskou a rakousko-uherskou armádou se blížil 1:1, kdežto zajatců 1,16:1 ve prospěch ruské strany.
Z toho vyplývá, že Rusové sice byli víc než rovnocennými soupeři rakousko-uherským vojákům, ale úrovní bojové přípravy a velení nesahali Němcům ani po kolena. Brestlitevský mír tedy uzavřeli v pravou chvíli.
