Před 20 lety zahájili Američané a jejich spojenci operaci „Irácká svoboda“
Dvacátého března 2003 v 5.34 h bagdádského času začala spojenecká invaze do Iráku. Zúčastnilo se jí 148 000 amerických, 45 000 britských, 2000 australských a 194 polských vojáků ze speciální jednotky Grom pod vrchním velením amerického generála Tommyho Frankse. Na přímých bojových operacích se však podílela jen část z nich.
Čelilo jim zhruba 375 000 Saddámových vojáků (pět armádních sborů s 11 pěšími, třemi motorizovanými a třemi obrněnými divizemi). Republikánská garda čítala 50 000 až 60 000 osob v šesti divizích. V důsledku těžkých ztrát v osmileté krvavé válce s Íránem a porážky během operace „Pouštní bouře“ v roce 1991 byla irácká armáda až na elitní Saddámovy mučedníky o síle 30 000 osob a Zvláštní republikánskou gardu s 12 000 muži demoralizovaná a výzbroj – 2200 tanků, 3700 obrněných vozidel, 2400 dělostřeleckých systémů a 316 bojových letounů – následkem zbrojního embarga vesměs zastaralá.
Hledání záminky
Oficiálním důvodem k zahájení úderu na Irák bylo jeho zařazení prezidentem USA Georgem Bushem mladším mezi státy „osy zla“, podporující terorismus. Americký viceprezident Dick Cheney 26. srpna 2002 s odvoláním na údajné zpravodajské informace tvrdil, že Irák nade vši pochybnost disponuje zbraněmi hromadného ničení. Poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová zase vyrukovala se spekulací o spolupráci Saddáma Husajna s teroristickou sítí al-Ká’ida. K diplomatickému tažení proti Iráku se horlivě připojil britský premiér Tony Blair, jejž později Britové málem zlynčovali.
Britsko-americké úsilí o přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Irák za neplnění rezoluce č. 1441 a dávající právo použít vůči němu sílu přišlo vniveč, neboť proti vojenskému zásahu se kromě Ruska a Číny, což se ostatně dalo očekávat, postavily i dvě velmi důležité členské země NATO – Francie, jež dokonce pohrozila použitím práva veta, a Německo –, které se později na operaci „Irácká svoboda“ nepodílely.
Jelikož žádných 500 tun nervových plynů a pojízdná laboratoř na výrobu biologických zbraní, o nichž mluvil americký ministr zahraničí, penzionovaný generál Colin Powell, zbraně hromadného ničení ani žádný program na obnovení jejich výroby se dodnes nenašly, lze veškerá tato tvrzení zařadit do kategorie dnes hojně ventilovaných „fake news“.
Snadná invaze, ale nákladná okupace
Vlastní invaze proběhla pro spojence vcelku hladce. Zahynulo při ní jen 139 Američanů a 33 Britů. Odhady iráckých ztrát se značně rozcházejí. Podle jedněch přišlo o život 7600 až 11 000 příslušníků iráckých ozbrojených sil, jiné uvádějí 13 500 až 45 000. Civilistů prý zahynulo 3200 až 4300, ale podle jiných zpráv 7269.
Prvního května 2003 George Bush oznámil konec hlavních bojových operací. Jenže místo selanky skutečná válka teprve začala a její charakter už neurčovali Američané. Z přiložených tabulek vyplývá, jak prudce narůstaly ztráty protisaddámovské koalice. Američané se dopustili fatální chyby, když dovolili iráckým vojákům rozejít se. Proti okupačním silám vypuklo povstání, jež si na obou stranách vyžádalo několikanásobně více životů než spojenecká invaze.
Roku 2004 se odehrály dvě bitvy o Fallúdžu a jedna o Nadžáf. Rozhořela se občanská válka a boje mezi sunnity a ší’ity. V září 2006 zahynulo 150 příslušníků iráckých bezpečnostních složek a 3389 civilistů, v dubnu 2007 300 příslušníků silových resortů a 1521 civilistů. Britská nevládní organizace Iraq Body Count zdokumentovala 180 476 až 202 347 civilistů zemřelých násilnou smrtí a celkový počet násilných úmrtí, včetně bojovníků, uvádí ve výši 268 000 osob! Počet nepřímých obětí války, okupace a sektářského násilí (zemřelí kvůli nedostatku pitné vody, následkem nemocí, podvýživy, nedostupnosti lékařské péče apod.) je několikanásobně vyšší.
Americká armáda vydala identifikační hrací karty mající napomoci dopadení nejhledanějších protagonistů Saddámova režimu. Karet bylo celkem pětapadesát. Číslo 1 (pikové eso) – Saddáma Husajna – Američané zajali 13. prosince 2003 a 30. prosince 2006, v den muslimského Velkého svátku, ho Iráčané po předchozím ponižování a týrání oběsili. Číslo 42 (křížovou pětku) – bývalého šéfa obávané tajné služby Muchabarát Barzána Ibráhíma at-Tikrítího – Iráčané oběsili 15. ledna 2007, a to tak bestiálně, že mu popravčí při exekuci utrhli hlavu!
Odchod v nejnevhodnější dobu
Patnáctého prosince 2011 oznámil šéf Pentagonu a bývalý ředitel CIA Leon Panetta, že americká vojska se stáhla z Iráku. Jenže ústřední vláda zůstávala slabá. V zemi pokračovalo sektářské násilí. Kdysi kvetoucí Bagdád se zařadil mezi pět nejnebezpečnějších zemí planety, kde vražedné atentáty patří ke každodennímu koloritu. Není tedy divu, že mocenské vakuum záhy vyplnil zrodivší se Islámský stát, představující na rozdíl od Saddáma Husajna opravdu smrtelnou hrozbu pro západní civilizaci. V červnu 2014 se jeho bojovníci překvapivě snadno zmocnili druhého nejlidnatějšího iráckého města – Mosulu. Vládní vojáci ho pak za podpory mezinárodních sil, spojeneckých milicí a Kurdů v letech 2016 až 2017 dobývali tři čtvrtě roku zpět.
