Trest smrti za brutální vraždu jednooké židovky
Trest smrti. Tak zněl rozsudek nad Františkem Outratou vynesený pražským soudem začátkem července 1896 pro vraždu obchodnice Johany Gollersteperrové. Vyvrcholil tak několikadenní proces, jenž uhranul celou Prahu a vlastně celou předlitavskou část monarchie.
Vše začalo 19. března, na svátek všech Josefů, když se dvojice pražských pobudů vydala společně na Mariánské náměstí. Tady, na rohu Husovy ulice a Seminářské uličky měla svůj zlatnický a ozdobnický krámek šestačtyřicetiletá Johana Gollersteperrová.
Její život nebyl nijak šťastný. „Zdálo se, jako by žena tato stvořena byla jen pro utrpení. Pocházejíc ze zámožné rodiny židovské provdala se jako dvacetiletá dívka za jednoho ze svých souvěrců, který ji však brzy opustil a žil odloučen ve Vídni,“ popisuje Národní politika.
Otec jí zařídil nevelkou zlatnickou živnost. Záhy však byla přepadena a oloupena. Dalšího muže nenašla. Rodiče časem zemřeli a osamocená žena si v roce 1894 otevřela malý krámek s příbytkem v Trauttmannsdorfském paláci na Starém Městě.
Dlažební kámen
František Outrata s Janem Pravdou, tak se totiž oba zvrhlíci jmenovali, dorazili na Mariánské náměstí ve čtvrt na dvanáct dopoledne. „Já mám tuhle známou zlatnici, která je na jedno oko slepá, o něco ji oblafnu,“ prohlásil zkušenější Outrata a vyzval Pravdu, aby „se postavil za roh a dával pozor, a kdyby někdo šel, aby zahvízdal“.
Outrata vstoupil do krámu. Jenže za chvíli byl zpět. Bylo zjevné, že tak snadno se žena oklamat nedá. „Na to Outrata odešel do Seminářské uličky a vrátil se, maje cosi pod naduřeným kabátem. Byl to onen veliký dlažební kámen, jehož použito bylo k vraždě a který zůstal posléze v krámě.“
Outrata vstoupil opět do krámu. Pravda znovu hlídal (později bude tvrdit, že o úmyslech svého kumpána neměl nejmenšího tušení).
Brutální vražda
Co se dělo poté, lze rekonstruovat z děsivého nálezu, jejž na místě učinili kriminalisté a soudní lékaři.
Obchodnice „měla na pravé polovici čela čtyři rány těsně vedle sebe, přičemž každá z nich sama o sobě byla smrtelnou“. Další tři rány pronikající hluboko do dutiny lebeční byly nalezeny za pravým ušním boltcem. Ihned tak bylo zjevné, že šlo o zločin spáchaný s mimořádnou brutalitou.
Ihned se také rozběhla pátrací akce pražské policie. Po několika dnech byl zadržen devatenáctiletý nádeník Jan Pravda příslušný do Černovic u Tábora. V jedné z pražských zastaváren se pokoušel udat několik šperků. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny předměty ukradené na Mariánském náměstí.
Mlč, nebo nebudeš chodit
Mladík začal mluvit. V prvé řadě označil za pachatele spolubydlícího Františka Outratu. Popsal i dění bezprostředně po zločinu. Outrata vyšel z krámu a zasykl: „Pojď se mnou!“ Poté kráčeli beze slova Seminářskou uličkou a mířili dál na Vyšehrad, kde vyšli branou za město. Teprve tam se zastavili. „U malého kostelíka sňal Outrata klobouk z hlavy, položil jej na klín a počal z kapes vytahovati a do klobouku ukládati uloupené předměty.“
Pravda na něj napjatě hleděl. Chtěl se zeptat, co se v krámu přihodilo, ale Outrata ho předběhl. „Mlč, nekřič, já tu židovku zabil. To ti povídám, ať neříkáš nic, nebo jestli něco uslyším, tak chodit nebudeš!“
Policisté Františka Outratu zatkli.
Záhy se objevily důkazy, jakkoli často nepřímé, jež proti němu svědčily. Po návratu domů si drhl kartáčem své jediné šaty. Spolubydlící u něj nic takového nezažili – a skutečně na Outratových kalhotách byly tehdy moderní mikroskopickou metodou objeveny stopy krve. Záhy se také zjistilo, že Outrata Johannu Gollersteperrovou dobře znal. „Jednou jí docela sprostě vynadal do slepých židovek,“ přinesla svědectví sousedů Národní politika.
Smrt a těžký žalář
Před porotou tak stála koncem dubna 1896 v podstatě jediná nerozřešená otázka. Měla rozhodnout, jakým způsobem a v jakém poměru se oba muži na ohavném zločinu podíleli.
Porota zasedala několik hodin.
O Outratově vině rozhodla jednomyslně všemi dvanácti hlasy, stejně tak o spolupachatelství Pravdově, nikoli však o jeho přímé účasti na vraždě. Krátce před šestou hodinou odpolední padl rozsudek: František Outrata se odsuzuje k trestu smrti provazem, Jan Pravda k dvanácti letům těžkého žaláře.
Nakonec doživotí
A Národní politika hlásila: „Během předčítání rozsudku začal Outrata náhle rychle polykati, pak plivnuv do dlaní, otíral si ruce o šos.“ Potom vzkřikl a překvapil všechny přítomné zvláštním požadavkem: „Jsem nevinen, ale když už jsem odsouzen, tak chci být do osmi dnů popraven!“
Přesto se popravčí Království českého Leopold Wohlschlager práce nedočkal. Outrata svůj názor změnil, požádal o milost a císař František Josef I. jako ve většině podobných případů pachatele omilostnil. Outratův trest zmírnil na doživotí.
