Witold Pilecki: Hrdina, který se nechal zavřít do Osvětimi, aby z ní utekl a ukázal světu nacistická zvěrstva
Roman Jezierski, Tomasz Serafiński, Druh nebo jednoduše Witold. Pilecki byl svého času znám pod různými jmény takřka všem členům protinacistického odboje v Polsku a spolubojovníci jej zcela právem vnímali jako národního hrdinu. Po válce se ale stal nepohodlným. Komunistický režim dělal vše pro to, aby jeho činy upadly navždy v zapomnění, a víceméně se mu to povedlo. Ve světě je dnes Pileckého jméno takřka neznámé. Byl to přitom on, kdo jako první odhalil zvěrstva, která se děla v koncentračním táboře v Osvětimi. A kdo o nich podal zprávu světovým mocnostem.
Pilecki se narodil v Rusku u hranic s Finskem do rodiny polských patriotů. Ti v něm vypěstovali lásku k tehdy neexistující vlasti, a tak když bylo v roce 1918 po 123 letech Polsko obnoveno, Witold mu obratem vyrazil na pomoc. Přidal se k právě vytvořené kavalerii a během dva roky trvající polsko-sovětské války byl hned dvakrát vyznamenán Křížem za chrabrost. Po vítězství Polska se Pilecki oženil a začal s obnovou zničeného rodinného statku. Pravděpodobně se tehdy domníval, že jeho dny v armádě jsou u konce. Hitlerova invaze ale vše převrátila naruby.
Vojsko třetí říše sice porazilo polskou armádu během několika týdnů, Pileckého jednotka ale kapitulaci nepřijala. Bojovala dál v partyzánském duchu a Witold společně se dvěma spolubojovníky založil Tajnou polskou armádu. Jednu z vůbec prvních odbojových organizací v okupovaném Polsku. V roce 1940 se gestapu podařilo zadržet několik členů Pileckého organizace a nacisté je obratem poslali do Osvětimi.
Bývalý kapitán kavalerie se proto rozhodl, že se nechá sám zatknout a poslat za nimi. V táboře chtěl zjistit, co se stalo s jeho druhy, zřídit mezi vězni odboj a odeslat co nejvíce informací tehdejším Spojencům. O Osvětimi se toho v tu chvíli ještě příliš nevědělo, takže není pochyb o tom, že rovněž Pilecki neměl ponětí, co ho vlastně čeká.
Přesto se 19. září roku 1940 nechal dobrovolně chytit při německé razii ve Varšavě. Po dvou dnech mučení byl pak dle plánu odeslán do Osvětimi. Zde jako vězeň číslo 4859 prodělal tyfus, zápal plic, nespočet žaludečních problémů a několik epidemií vší. Navzdory neustálému hladu, extrémně těžké práci a přísnému dozoru nacistických stráží se mu podařilo zřídit v Osvětimi odbojovou organizaci. Od roku 1942 vysílali odbojáři zprávy dokonce z vlastního rádio vysílače, který zvládli vyrobit přímo v táboře.
Největšího věhlasu se ale dostalo až podrobnému dokumentu, který Witold sepsal po útěku z koncentračního tábora. Tzv. Zpráva Witolda Pileckého je dodnes považována za jedno z nejdůležitějších svědectví o Osvětimi. Polský hrdina v něm detailně popsal existenci plynových komor i lékařské experimenty, jež byly na vězních prováděny. Souhrnný odhad počtu obětí, ač velmi přesný, se bohužel tehdejším Spojencům zdál příliš vysoký. Odmítli mu uvěřit a s ním zavrhli i celou zprávu. Považovali ji jednoduše za přehnanou. Nepřistoupili proto ani na návrh polského odboje Osvětim urychleně osvobodit.
„Očekává se ode mě sice, že popíšu pouze holá fakta. Tak, jak to mí kolegové chtějí. Říkali, že čím víc se budu soustředit pouze na fakta, bez jakýchkoliv komentářů, tím cennější má zpráva bude. A tak se o to pokusím... Ale nebyli jsme přece stvořeni ze dřeva... A už vůbec ne z kamene,“ píše polský hrdina v úvodu zprávy.
Nacisté se nakonec dostali odboji v Osvětimi na stopu a ve chvíli, kdy zadrželi několik Pileckého nejbližších spolupracovníků, Witold věděl, že se musí pokusit z tábora uniknout. Už jen toto samotné rozhodnutí bylo velmi těžké, protože německé stráže trestaly každý pokus o únik náhodným zabíjením lidí, již neměli s daným činem nic společného. O tom se Pilecki přesvědčil hned první den na nástupišti, když důstojník SS vyzval jednoho z mužů, ať se rozběhne k bráně s nechvalně proslulým nápisem „Arbeit macht frei“. Muž tak učinil, byl na místě zastřelen a s ním ještě deset přihlížejících vězňů.
Krátce před celou akcí se ale Červenému kříži povedlo dosáhnout s Němci dohody o zrušení pravidla této „kolektivní viny“. Zmizely tak i poslední morální zábrany. Witoldovi se povedlo utéct díky tomu, že byl s pomocí ostatních odbojářů přeložen do pekárny na okraji tábora. Zde společně se dvěma dalšími bojovníky přemohl stráže a v jejich uniformách se muži následně dostali ven.
Po útěku se Pilecki vrátil do vedoucí role v protinacistickém odboji. Při Varšavském povstání velel jednotkám v těch nejtěžších střetnutích s Němci. Po kapitulaci se nechal zajmout a díky falešné identitě byl nevědoucími Němci odeslán do zajateckého tábora v Murnau. Po osvobození se vrátil do Varšavy, přičemž poskytoval informace o politickém vývoji vládě v exilu. Brzy se ale ocitl v hledáčku nově vládnoucích komunistů, kteří ho označili za kolaboranta nepřátelských imperialistů.
V roce 1947 byl Pilecki zatčen a obviněn ze špionáže, přípravy atentátu, nelegálního držení zbraní a několika dalších deliktů. Zinscenovaný proces trval dva měsíce a Pileckého v něm společně s třemi dalšími členy protinacistického odboje odsoudili k smrti.
„Takže nepustili nikoho. Po tom, co mi udělali, už nemohu žít. Osvětim byla proti tomu maličkost,“ řekl Pilecki po vynesení verdiktu.
Popraven byl 25. května 1948. Jeho hrob nebyl dodnes nalezen.
V roce 1990 byl novým režimem zproštěn všech obvinění a společně se svými spolubojovníky zcela očištěn. V roce 2006 mu pak byl in memoriam udělen Řád bílého orla, vůbec nejvyšší polské vyznamenání.
