Kapesníky máčené v krvi a skandující dav. Takhle vypadala poslední veřejná poprava gilotinou
Nůž gilotiny, symbolu Velké francouzské revoluce, naposledy sjel před obecenstvem v červnu 1939. Bylo to velkolepé představení a obecenstvo sedělo i na pařížských střechách. Dav pískal, skandoval a někteří z diváků si dokonce máčeli kapesníky do zločincovy krve, aby měli památku. Právě kvůli hysterickému chování Pařížanů při poslední veřejné popravě gilotinou tehdejší prezident Albert Lebrun tuto praktiku po 147 letech definitivně zrušil.
Německý kriminálník a několikanásobný vrah Eugene Weidmann byl popraven ve 31 letech. První Weidmannův větší zločin byl neúspěšný. Pokusil se unést amerického turistu, tanečníka Jeana de Kovena. Na kontě měl vraždu dvou žen a čtyř mužů. Motiv jeho zločinů není zcela objasněný. Zdálo se, že vraždil kvůli zisku, ale paradoxně si tím nijak zvlášť nepolepšil.
Weidmann měl sklony ke kriminalitě už od mládí, ne-li od dětství. Ještě v rodném Německu byl v mládežnickém nápravném zařízení, později si odpykával tresty za krádeže a vloupání v rodné zemi a v Kanadě. Po roce 1937, kdy se odstěhoval do Francie, začal páchat své největší zločiny.
Nechutné chování publika
Gilotina Weidmanna popravila o půl páté ráno. Někteří se ale u popraviště scházeli už po půlnoci. O půl čtvrté ráno už byl prostor před popravčím strojem zaplněný asi šesti stovkami lidí. Než vyvedli odsouzeného z vězení Saint-Pierre ve Versailles, slyšel vřískající a pískající dav. Kvůli tomu, jak bylo obecenstvo neukázněné, se exekuce protáhla až do rozbřesku. Díky tomu jsou z popravy dobré fotografie.
Jeden pozorovatel si představení dokonce tajně nafilmoval z okna bytu. Někteří zvědavci seděli na střechách nad náměstím Louis-Barthu. Dvě ženy se pokoušely proniknout až ke gilotině, aby viděly Weidmenovu smrt z blízka. Byla to matka jedné z obětí vraha. Na náměstí dorazila elegantně ustrojená spolu s mladou dívkou.
Abé Fontaine zazvonil na znamení a ze dveří v přesném pořadí vyšli státní prokurátor, jeho asistent a Weidmannovi právníci, všichni v černém. Když vedli Weidmanna, křečovitě prý zavíral oči a v obličeji byl rudý. Popravčí odsouzenému strhl lehkou modrou košili. Nůž gilotiny oddělil Weidmannovu hlavu od těla pouhých 10 sekund po tom, co vyšel ze dveří. Dav byl neukázněný. Deník Paris-Soir popsal chování obecenstva jako nechutné.
Rovnost pro všechny
Autority se shodly, že místo aby gilotina sloužila jako odstrašující prostředek a měla na občany dobrý vliv, probouzí v nich nízké pudy. Nebyl to však definitivní konec proslulého francouzského nástroje. Gilotinu Francouzi používali až do roku 1977, jen ne na veřejnosti.
Vynález lékařů Guillotina a Louise byl pravděpodobně nejhumánnějším popravčím nástrojem vůbec. Oba lékaři chtěli zajistit rychlou, bezbolestnou a spolehlivou exekuci. Těžká železná sekera hlavu spolehlivě oddělila od těla. Byla obvykle ještě 10 až 13 vteřin živá, ale popravený by měl vlivem krvácení téměř ihned ztratit vědomí.
V předrevoluční Francii byly popravy velmi časté. Honorace byla obvykle popravována setnutím hlavy a ostatní oběšením. Guillotin a Louis tedy navrhli Národnímu shromáždění nový popravčí stroj s ideou rovnosti pro všechny občany tak, jak je to v hesle Velké francouzské revoluce.
Na poslední veřejnou popravu gilotinou se podívejte do galerie:
