Korejská republika získala nezávislost v srpnu 1948. První prezident před tím nechal zavraždit svého konkurenta
Desátého května 1948 proběhly na celém území Korejského poloostrova pod dohledem Organizace spojených národů jednostranné volby (komisaři OSN se je sice formálně snažili zajistit i na severu rozdělené země, ale vůbec je nevpustili přes demarkační čáru). Na základě těchto voleb došlo 15. srpna 1948 k vyhlášení proamericky orientované Korejské republiky, jejímž prvním prezidentem se stal třiasedmdesátiletý I Sung-man (u nás hlavně kvůli korejské válce známější pod zkomoleným přepisem z ruštiny Li Syn-man).
Dnešní Korejskou republiku máme zafixovánu především jako dynamicky se rozvíjející hospodářský kolos s vyspělým automobilovým průmyslem a výrobou smartphonů, jejž, pravda, poněkud trápí korupce na nejvyšších místech, ale stavíme ji jako protipól jejího ekonomicky nesrovnatelně slabšího severního souseda, který ovšem zato harašil jadernými zbraněmi.
Přitom zrod Korejské republiky a její dlouholetý vývoj po skončení nesmírně krvavé a ničivé korejské války se tradičním představám o demokracii na hony vzdalovaly.
Pryč s Japonci!
Země vycházejícího slunce anektovala zemi jitřní svěžesti v roce 1910 a vládla jí železnou rukou pětatřicet let. Korejci, kteří mají k Japoncům podobný vztah, jako mívali, zvláště v minulosti, Češi k Němcům, se s okupací své vlasti nikdy nesmířili. Když se v srpnu 1945 valila od čínských hranic na jih Korejského poloostrova Rudá armáda, postupující v rámci mandžuské strategické útočné operace, Američané se vyděsili, že by jejich válečný spojenec mohl obsadit celou Koreu, a proto uzavřeli se Sovětským svazem dohodu o demarkační linii na 38. rovnoběžce, oddělující ozbrojené síly obou supervelmocí.
Zatímco však sovětská vojska dosáhla vytyčené linie již 15. srpna, v den, kdy Japonsko oficiálně kapitulovalo, Yankeeové se na jihu zpozdili zhruba o měsíc, takže do té doby tam de facto stále ještě vládli nenávidění Japonci.
Korejci Američany napřed vítali jako osvoboditele, ale když zjistili, že místo samostatnosti jim přinášejí pouze novou vojenskou vládu, jejich zápal rychle vyprchal.
Návrat dvou rivalů domů
S koncem druhé světové války se domů vrátili rovněž představitelé všech odbojových skupin. Do Pchjongjangu ze sovětského exilu přicestoval Kim Ir-sen, do jihokorejské metropole Soulu přijel otec korejské nezávislosti I Sung-man, který absolvoval střední školu s běžným vzděláním v klasické čínštině, od devatenácti let navštěvoval školu vedenou americkými metodisty a za protijaponské akce strávil šest let ve vězení. Poté získal stipendium na Univerzitě George Washingtona, a tudíž roku 1905 odjel do USA. Studoval na Harvardově univerzitě a v roce 1910 získal doktorát na Princetonské univerzitě v New Jersey, kde tehdy působil jako rektor budoucí americký prezident Woodrow Wilson.
Na versailleské mírové konferenci chtěl I Sung-man seznámit delegáty s bojem svého národa za nezávislost, ale jeho žádost zamítli. Japonci byli v první světové válce jednak spojenci Dohody, jednak se Američané obávali jejich záporných reakcí, neboť slibně se rozvíjející byznys pro ně představoval mnohem důležitější faktor nežli nezávislost nějakých Korejců, o nichž toho ve světě nikdo moc nevěděl.
Do Koreje se ovšem vrátil také nejznámější představitel korejské exilové vlády, do jejíhož čela se dostal roku 1927, a především věčný sok I Sung-mana – Kim Ku. Jak se později ukázalo, to neměl dělat.
Korejské oběti
Kim Ku se narodil v roce 1876, od mládí aktivně vystupoval proti Japoncům, což mu vyneslo opakované věznění, a spolu s An Čung-gunem se roku 1909 zúčastnil organizování atentátu v mandžuském Mukdenu na japonského generálního rezidenta Itóa.
Kim Ku se snažil ovlivnit západní mocnosti a Čankajškovu Čínu, aby po porážce Japonska v tichomořské válce podpořily zrod samostatné Koreje, která ve druhé světové válce, ačkoli se na jejím území téměř nebojovalo, ztratila podle knihy Johna W. Dowera Válka bez milosrdenství 70 000 lidí, hlavně obětí atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki, vysilující dřiny v Japonsku a odvedenců do císařské armády. (Je příznačné, že zatímco podle jihokorejských údajů v japonských ozbrojených silách zahynulo a zemřelo 6369 Korejců a dalších 8158 korejských civilistů přidělených císařské armádě, v řadách protijaponské koalice jich přišla o život zhruba tisícovka. Stejně tak je dobré vědět, že korejští dozorci v japonských zajateckých táborech vynikali mimořádnou surovostí, srovnatelnou s Ukrajinci v německých koncentračních táborech.)
Armáda osvobození Koreje
Byl to Kim Ku, kdo na káhirské konferenci tří mocností (USA, Spojeného království a Číny) přemluvil Čankajška, aby se korejská otázka dostala na pořad jednání. Zásluhou Kim Kua vznikla v září 1941 v tehdejším hlavním městě nacionalistické, Čankajškovy Číny Čunkingu (Čchung-čching) Armáda osvobození Koreje, podléhající prozatímní vládě Korejské republiky, v jejímž čele stál právě Kim Ku.
Doplňovala se jak dezertéry z japonské armády, tak i korejskými emigranty v Číně. Do roku 1945 počet jejích důstojníků vzrostl z původních třiceti na tisíc a početní stav z tisícovky na 30 000 osob. Armáda osvobození Koreje bojovala v Číně a na barmské frontě. Po japonské kapitulaci vytvořila základ budoucí Armády Korejské republiky.
Svobodné volby
Američané a Sověti zpočátku uvažovali o uspořádání budoucích společných voleb a o sjednocení celé země jitřní svěžesti, ale nakonec se nepodařilo dosáhnout nejen dohody o pohybu osob, ale dokonce ani o poštovním styku! Izolace obou částí rozděleného poloostrova se prohlubovala s tím, jak se zhoršovaly vzájemné vztahy mezi USA a Sovětským svazem.
Spojené státy sice přes odpor SSSR přenesly v roce 1947 korejskou otázku na pořad jednání OSN, jež se rozhodla vypsat svobodné volby na celém korejském území pod vlastním dohledem, ale jelikož Severní Korea to odmítla, ukazovalo se, že jednostranné uskutečnění voleb trvale rozštěpí poloostrov na dva státy založené na diametrálně odlišných ideologických zásadách.
Střet dvou autorit
Tehdy se opět střetly znesvářené skupiny kolem I Sung-mana a Kim Kua. Zatímco Kim Ku pokládal dosavadní vývoj za nedozírnou tragédii pro celý korejský národ a energicky vystupoval proti jednostranným volbám, I Sung-man vyslovoval podporu americkému postoji.
Nešťastný Kim Ku ve snaze stůj co stůj zabránit rozdělení nedávno osvobozené země podnikl zoufalý krok. Devatenáctého dubna 1948 se vypravil se svým kolegou ze šanghajské prozatímní vlády Kim Kju-sikem přes demarkační linii do severokorejské metropole Pchjongjangu za místním vůdcem a zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie – Kim Ir-senem. Jejich snaha přemluvit ho ke vstřícnému gestu však skončila nezdarem. Kim Ku sice nadále burcoval Jihokorejce, aby volby bojkotovali, ale taktovku už pevně třímali Američané a jejich věrný spojenec I Sung-man. Kim Ku nad sebou nevědomky vyřkl ortel smrti.
I Sung-man
Šestadvacátého června 1948, tedy necelé dva měsíce před vyhlášením Korejské republiky, ho dvěma výstřely z těsné blízkosti do hlavy a stejným počtem do žaludku zavraždil důstojník jihokorejské armády An Tu-hi. I Sung-man a jeho vláda se od atentátu neprodleně distancovali a prohlásili, že nemá politické pozadí.
Toto stanovisko oficiálně platilo 44 let, kdy v roce 1992 vrah veřejně vystoupil a sdělil, že atentát spáchal na příkaz vlády I Sung-mana, jenž se zpočátku jako velmi vzdělaný člověk a zasloužilý odbojář těšil úctě a oblibě části veřejnosti, ale jehož despotické metody, mající k Američany tolik propagovaným hodnotám daleko, proti němu zvedaly stále větší vlnu odporu.
Třebaže původní Ústava Korejské republiky připouštěla volbu téhož prezidenta jen ve dvou po sobě jdoucích čtyřletých obdobích, I Sung-man prosadil před volbami v roce 1956 změnu ústavy a nechal se zvolit potřetí. Když se však chtěl nechat roku 1960 zvolit dokonce ještě počtvrté, a to navíc ve zjevně zfalšovaných volbách, pohár trpělivosti Jihokorejců přetekl a v zemi vypukly natolik mohutné demonstrace, že autoritářského prezidenta přiměly, aby se vzdal vysněné funkce a odcestoval znovu do exilu – na Havajské ostrovy, kde se mu patrně nevedlo špatně, jelikož tam zemřel roku 1965 v úctyhodném věku devadesáti let.
Je tedy nabíledni, že deficitem demokracie trpí nejen permanentně propíraná Korejská lidově demokratická republika, ale v minulosti se jí nedostávalo ani jejímu nyní ekonomicky mnohem úspěšnějšímu jižnímu sousedovi.
