Věčný konflikt sunnitů a šíitů: Jak se zrodil a v čem se liší dvě hlavní větve islámu
V českých médiích se občas objevují informace o násilných konfliktech mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. Kdo to ovšem jsou šíitští muslimové a jaký je rozdíl mezi sunnou a šíou? Šía je zkrácený arabský termín Šíat Alí – v překladu stoupenci (či strana) Alího, čtvrtého nástupce (chalífy) zakladatele islámu Mohameda v čele muslimského státu. Sunna (v arabštině významem tradice) je zkrácený název pro tu část muslimů, která se naopak hlásí k dodržování tradice prvních muslimů, kteří dali při volbách Mohamedových nástupců nejprve přednost jiným Mohamedovým druhům před Alím.
Alí ibn Abí Tálib
Alí (celým jménem Alí ibn Abí Tálib) byl nejen čtvrtým nástupcem Mohameda, ale byl i jeho bratrancem a zetěm (skrze sňatek s Mohamedovou dcerou Fátimou). Alí byl zvolen částí muslimské komunity za chalífu po zavraždění předchozího chalífy Uthmána ibn Affána při lokální vzpouře muslimů v Medíně roku 656. Ovšem ta část, jenž Alího chalífou nezvolila, vyhlásila vůči jeho vládě rebelii, do jejíhož čela se postavili muslimský guvernér Sýrie Muávija (pozdější zakladatel umajjovské dynastie, zvaný Muávija I.), příbuzný zavražděného chalífy Uthmána, a Mohamedova manželka Aiša.
Odpůrci Alího obviňovali z toho, že nechce potrestat vrahy chalífy Uthmána, a tím se vlastně stává spolupachatelem jeho vraždy. Oba znepřátelené tábory (tvořeny nejen novými konvertity k islámu, ale i druhy zakladatele islámu Mohameda) spolu svedly několik bitev. V rozhodující bitvě u Siffinu (dnešní Sýrie) roku 657 došlo k patové situaci, kdy byl v boji úspěšnější tábor Alího, ale ztráty mezi muslimy byly tak velké, že nakonec Muávija navrhl Alímu mírová jednání. Ten návrh přijal, nesouhlasil pak ale se závěry mírových rozhovorů.
Umájjovci a cháridžité
V důsledku Alího odmítnutí závěrů mírových rozhovorů se z tábora jeho stoupenců oddělila skupina, která se nazývá cháridžité (tj. ti, jenž se oddělili). Ta vyhlásila válku jak Muávijovi, tak Alímu. Konflikt mezi stoupenci Muávije a stoupenci Alího dále pokračoval až do roku 661, kdy Alího zavraždil Abd ar-Rahmán Ibn Muldžim, člen hnutí cháridža. Po Alího smrti se Muávija prohlásil za chalífu a donutil celou muslimskou komunitu násilím akceptovat svou vládu. Položil tak základy první muslimské dynastie Umájjovců.
Tato situace se stala základem pro rozdělení muslimské komunity na většinovou část, která akceptovala Muáviju a jeho vládu, a na menšinovou část, jež sice byla společensky donucena respektovat vítězství Muávije, ale neakceptovala ho v rovině duchovní.
Šíité versus sunnité: rozdíly v chápání rozvoje islámu
Zatímco se postupně v táboře většiny akceptující Muáviju vytvářela tradice, jež se snažila urovnat vnitřní krizi islámské víry (způsobenou faktem, že Mohamedova rodina a přátelé se po jeho smrti stali účastníky bojů o moc na život a na smrt) akceptací všech zúčastněných jako dobrých muslimů a odmítnutím věčného spekulování o tom, kdo byl v právu, šíité naopak rozvíjeli své pojetí islámu s důrazem na výsadní postavení Alího a jeho potomků. Alího protivníky označili za zrádce islámu, včetně Mohamedovy ženy Aiši a mnoha Mohamedových nejbližších společníků.
Šíitští muslimové věří, že linie proroků sice byla ukončena smrtí zakladatele islámu Mohameda, ale ten určil Alího a jeho potomky za své nástupce jak v duchovní, tak politické oblasti. Jejich úkolem je dále vysvětlovat a rozvíjet Mohamedovo učení.
Naopak sunnitští muslimové věří, že islám byl nejen seslán, ale v konečné podobě také vysvětlen pouze Mohamedem, a smrtí Mohameda tak končí jakákoliv možnost vykládat korán či Mohamedova slova jinak, než jak je měli zaznamenat Mohamedovi druhové, případně toto ústně předat dalším generacím, které později jejich vyprávění sepsaly do sbírek výroků Mohameda a jeho druhů.
Šíitští muslimové tak mají se sunnitskými muslimy sice společný korán (ovšem věří, že ten byl sunnity cenzurován a byly z něj odstraněny pasáže o Alím), ale mají vlastní výklady koránu, vlastní sbírky Mohamedových výroků a sbírky výroků Alího a jeho potomků.
Lepší tyran než chaos
Po nastolení vlády Muávije I. představovali šíité hlavní opozici v rámci muslimské komunity a byli mnohdy sunnitskými vládci brutálně pronásledováni. Tito sunnitští vládcové neváhali ani vraždit potomky samotného zakladatele islámu Mohameda (například Mohamedova vnuka a syna Alího Husajna ibn Alího), aby se udrželi u moci.
Sunnitští teologové ospravedlňovali vládu Umajjovců a dalších dynastií v muslimském světě tak, že je lepší, aby muslimská komunita byla pod vládou tyranů, ale bez nepokojů, než aby došlo k nepokojům kvůli snaze nastolit spravedlivého vládce. V duchovní rovině se sunnitský islám stal silně orientovaným na snahu o návrat k době Mohameda a jakákoliv forma mystiky byla vnímána negativně právě kvůli silné orientaci šíitského výkladu islámu na mystiku a duchovní tajemství.
Rozštěpení šíitů a netolerance sunnitů
Šíitští muslimové se postupem doby rozštěpili do mnoha různých sekt. Největší směr šíitského islámu je skupina označovaná jako Isná ašaríja, tj. dvanáctníci neboli vyznavači dvanácti imámů (šíitští muslimové označují potomky Mohameda s nárokem na vedení muslimské obce jako imámy). Tato skupina je převládajícím směrem islámu v Íránu. Větší komunity šíitů žijí také mezi sunnitskými muslimy v Iráku, Libanonu a na Arabském poloostrově.
Sunnitský směr islámu se sice také štěpil, ale hlavně v rovině výkladu islámského práva. Lze konstatovat, že sunnitský islám je ve své podstatě vůči svým vyznavačům mnohem méně tolerantní k teologickým odlišnostem, než je šíitský islám. V sunnitském islámu je tedy mnohem snazší stát se odpadlíkem či těžkým hříšníkem, a to právě kvůli této nízké toleranci odlišnosti výkladů.
Írán: Duchovní nadřazeni politikům
Kvůli staletému pronásledování šíitských muslimů ze strany sunnitů se vytvořila v rámci šíitské interpretace islámu jistá svébytná forma sekularismu – vnímání duality moci, skrytý imám působící skrze duchovno a světská vláda panovníka (například v dobách dynastie Safíovců), který je sice nominálně nejvyšší hlavou státu, ale prakticky vládne na základě souznění s autoritami duchovními, což je podobné vztahu světských vládců a církve v raně středověké Evropě. Tato koncepce byla ovšem v 80. letech 20. století vážně narušena Chomejního koncepcí Velájat-e fakíh, teorií o tom, že veškerá moc ve státě má být konečným způsobem v rukou znalců islámu. Na tom je postaven systém současné Islámské republiky Írán.
Naopak klasický sunnitský islám akceptuje právo muslimského vládce vytvářet nové zákony apod. pod podmínkou, že nebudou v rozporu s koránem a tradicí Mohameda. To byl i jeden z důvodů, proč s nástupem sekulárních a nacionalistických diktatur v muslimském světě byli duchovní vlivnou opozicí proti těmto režimům (například v Afghánistánu). Proto například i Egypt či Sýrie prezentují ve svých ústavách, že jsou to režimy založené na koránu, byť praxe je rozdílná.
Sunnité šíří islám, šíité se chtějí zbavit nadvlády sunnitů
V praktické rovině je asi nejdůležitějším rozdílem mezi sunnou a šíou fakt, že prioritami sunny není pouze udržení islámu jako vládnoucího náboženství ve společnosti, ale i šíření nadvlády islámu – ať již nenásilně, či s použitím násilí.
Naopak šíitský islám považuje za prioritu šíitských muslimů „napravit“ křivdu spáchanou v dobách prvních muslimů, a to tak, že sunnitští muslimové mají být zbaveni nadvlády nad Mekkou a Medínou (a v konečném důsledku nad celou muslimskou komunitou) a vlády se mají chopit šíitští duchovní, kteří tak budou zastupovat rodinu Mohameda, dokud se nezjeví šíity očekávaný Mohamedův potomek (arabský titul zní Mahdí), který má konečně nastolit vládu pravého islámského systému.
