Válečné ambice vilémovského Německa se hroutí. V září 1918 vypadl ze hry jeho nejslabší spojenec
V pozdním létě roku 1918 čítala spojenecká Východní armáda na soluňské frontě 574 000 britských, francouzských, srbských, ruských, italských, řeckých a československých vojáků. Od července jí velel francouzský generál Louis Franchet d’Esperey, jenž vystřídal svého krajana Marie Louise Adolpha Guillaumata. Tyto síly zahrnovaly 1. srbskou dobrovolnickou divizi, založenou v Oděse počátkem roku 1916, předchůdkyni budoucí armády nově vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Ve Východní armádě sloužily 202 000 Francouzů, 183 000 Řeků a 152 000 vojáků Britského impéria. V bojových jednotkách působilo 350 000 mužů včetně 157 000 pěšáků v 28 divizích, podporovaných 1522 děly, 2682 kulomety a 200 letouny. Avšak v důsledku nemocí a dalších nepříznivých faktorů se plánované ofenzívy mohlo zúčastnit pouze 200 000 osob.
Mírové sondáže
Této síle čelilo 310 000 Bulharů v bojových jednotkách včetně 200 000 pěšáků, kteří tvořili 1., 2. a 4. armádu. Jedenáctou německou armádu fakticky doplňovali bulharští rekruti, jelikož Němci přesunuli své lidi na západní frontu. Podporu jim zajišťovalo 1597 děl, 3062 kulometů a 180 letounů. Poměr sil tedy – alespoň na papíře – vyzníval pro Bulhary docela příznivě.
Jenže oni už bojovat nechtěli. Především Spojené státy, které zemi pod Rodopy nikdy nevyhlásily válku a jejichž zástupce, vyslanec českého původu Karel J. Vopička, dosud působil v Sofii (napsal o své činnosti zajímavou knihu, jejíž český překlad vyšel pod názvem Taje Balkánu roku 1927 v Praze), položily na misku vah všechen svůj vliv. V noci na 27. srpna, tedy ještě před závěrečnou spojeneckou ofenzívou, donesl bulharský důstojník generálního štábu parlamentářskou vlajku do hlavního stanu velitele britského kontingentu Východní armády generálporučíka George Francise Milnea a jménem vrchního velitele bulharských armád generála Georgiho Todorova žádal o osmačtyřicetihodinové zastavení nepřátelství s tím, že vyjednávači budou následovat. Osmadvacátého srpna se Bulharsko bezpodmínečně zavázalo, že demobilizuje armádu, vrátí dobytá území, vydá veškeré dopravní prostředky, zastaví nepřátelství a poskytne železnice i svoje teritorium Spojencům.
Rozhodující úder
Patnáctého září 1918 zahájila spojenecká vojska rozhodující ofenzívu proti svému balkánskému protivníkovi, zvanou bitva o Vardar a mající za cíl zmocnit se nynějšího hlavního města Makedonie a železničního uzlu Skopje. Hlavní útok šesti divizí srbské 1. a 2. armády, krytý dvěma francouzskými divizemi, ohnul bulharskou linii u Dobrého pole. Dohodové jednotky a srbská vojska z Korfu rychle obsadily Prilep a Veles. Britové a Řekové útočili na Dojranské jezero. Winston Churchill, který neměl Bulhary rád, psal o těchto událostech ve své Světové krizi s opovržením: Ale Bulhaři už nechtěli bojovat. Opustili válečné pole právě tak potměšile, právě tak necitelně a právě tak náhle, jak do něho vstoupili. (…) Po chabém odporu, v němž se nicméně ukázaly výhody obrany, ustoupili bulharští vojáci, přestali bojovat a prohlásili, že mají v úmyslu odebrat se domů na žně. Tvrdohlaví ti sedláci zůstali k německým stížnostem hluší jako pařezy. Chovali se zcela přátelsky k drobným německým oddílům, jež stále přicházely, aby podepřely frontu. Ustupující bulharské prapory si dokonce popřály času, aby pomohly německá děla vytáhnout z vyjetých kolejí. Ale obrátit se, setrvat na místě, bojovat – kdepak! Vše bylo již to tam!
Toto hodnocení by patrně nesdíleli příslušníci tří britských praporů, jež při dobývání hřebene Pip ztratily v bulharské kulometné palbě dvě třetiny stavu. Do 18. až 19. září dosáhly ztráty 3528 Řeků, 3511 Britů, 155 Francouzů a 2726 Bulharů, kteří způsobili nepříteli mnohem větší újmu, než jakou sami utrpěli, a tudíž zase tak špatně nebojovali. Ostatně Churchill se mýlil i v počtu bulharských divizí. Tato země jich od října 1915, kdy vrazila dýku do zad těžce zkoušenému Srbsku, po celou první světovou válku stabilně udržovala dvanáct, a nikoli sedmnáct, jež jí Winston přičítal v době závěrečné spojenecké ofenzívy.
Rebelie a příměří
Jedenadvacátého září britské Královské letectvo (RAF) bombardovalo bulharské vojáky a sedm set jich zabilo. Čtyřiadvacátého vypukla v armádě evakuované z Makedonie vzpoura. Vojáci skandovali hesla „Na Sofii!“ a „Smrt původcům války!“. Povstalecký oddíl obsadil dokonce Kjustendil, kde sídlil hlavní stan carské armády, a pozatýkal štábní důstojníky. Odtud další vzbouřenci vyrazili k Radomiru, kde 26. září vznikl revoluční výbor.
Devětadvacátého září se francouzské jezdectvo zmocnilo Skopje a téhož dne podepsali v Soluni Franchet d’Esperey za Dohodu a Andrej Ljapčev a generál Ivan Lukov za Bulharsko příměří. Na naléhání Bulharů jejich zemi okupovali hlavně Francouzi, Britové a Italové; poražení se totiž chorobně báli odvety za zvěrstva napáchaná v okupovaném Srbsku, zvláště při krvavém potlačení toplického povstání v roce 1917.
Spojenci během bitvy o Vardar údajně zajali 77 000 bulharských vojáků (jiné zdroje uvádějí patnáct tisíc) při vlastních ztrátách 5168 Řeků, 4019 Srbů, 3703 Britů a 3268 Francouzů.
Prohnaný Ferdinand
Třetího října se bulharský car Ferdinand I. Koburský, jehož abdikaci dohodové mocnosti kategoricky požadovaly, vzdal koruny ve prospěch svého nejstaršího syna Borise III., uprchl do Vídně a až do konce života (zemřel 10. září 1948 ve věku 87 let v Coburgu) žil na svých statcích v cizině, mimo jiné v Muráni na Slovensku.
Dopřejme ještě jednou slovo Churchillovi, jenž ho charakterizoval ve svém výše zmiňovaném díle výstižně: Tato neobyčejná osobnost, v níž se pojily extrémy vychytralosti, pýchy, rozhodnosti a špatné vypočítavosti, zmizela teď ze scény. Dvakrát měl v moci dosáhnout mnohého ze zpupných a ctižádostivých plánů své země, které tak horlivě obhajoval. Mohl roku 1913 po první balkánské válce (proti Turecku) anebo roku 1915, dříve než se Bulharsko připojilo k ústředním mocnostem, kdyby byl volil jinou a pohodlnější cestu, postavit Bulharsko do čela balkánské konfederace; ale chybný výpočet, který si v duchu nelogicky udělal, odvrhnuv veškeré mravní rozpaky, ho svedl k tomu, že s nesmírným osobním rizikem a námahou uvrhl dvakrát svou zemi do bezedné záhuby.
Tady se věru nemýlil. Podle zprávy bulharského ministra války generála Klimenta Bojadžieva stála prohraná druhá balkánská válka proti spojencům z té první jeho zemi 14 868 padlých.
Bulharsko draze zaplatilo
Za porážku v první světové válce, jež skončila „druhou národní katastrofou“, zaplatila země pod Rodopy ještě mnohem vyšší cenu. Podle podrobných, a hlavně věrohodných údajů ministerstva války bulharská armáda přišla o 48 917 padlých (víc než v obou balkánských válkách dohromady), 13 198 zemřelých na zranění, 888 zahynulých při mimořádných událostech, 24 497 zemřelých na nemoci, 13 729 nezvěstných, 10 623 zajatých do začátku roku 1918 a 152 390 raněných. Jiné zdroje uvádějí 101 224 mrtvých bez zemřelých na nemoci při ústupu.
(Pro zajímavost dodejme, že sofijská vláda v odpovědi na anketu Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, jejíž výsledky byly zveřejněny roku 1924, oznámila, že Bulharsko mělo jen 32 772 mrtvých a nezvěstných ze 400 000 zmobilizovaných; jiné zdroje ovšem vyčíslují počet zmobilizovaných na 1,2 miliónu, důvěryhodnější na 878 536. Tak – a teď si vyberte!)
Trpěli zajatci i civilisté
Statistika vojenského úsilí Britské říše za Velké války 1914–1920, vydaná v březnu 1922 ministerstvem války, tvrdila, že Britové zajali 8910 Bulharů včetně 95 důstojníků, z nichž 184, z toho tři důstojníci, zemřeli. Nepřežil také jeden internovaný civilista. Poslanecká sněmovna francouzského Národního shromáždění uvedla ve zprávě č. 6659 z roku 1919, že k 15. říjnu 1918 se v bulharském zajetí nacházelo 1924 Francouzů, avšak podle Mezinárodní revue Červeného kříže z ledna 1920 jich bylo jen 1212 (28 důstojníků a 1184 vojáků), z nichž 82 (šest důstojníků a 76 vojáků) zemřelo a jedenáct zůstalo v Bulharsku po uzavření příměří. Tentýž zdroj tvrdil, že naopak v zemi galského kohouta se k 7. srpnu 1919 nalézali 3103 bulharští váleční zajatci (205 důstojníků, 273 poddůstojníků a 2625 příslušníků mužstva). Z 18 000 Rumunů se z bulharského zajetí vrátilo domů jen 7200, zatímco do rumunského zajetí padlo 6450 bulharských důstojníků a vojáků a internováno zde bylo 9000 civilistů. Ústup do Moldávie mnozí přeživší nazývali pochodem smrti.
Důvod k jásotu nemělo ani 8000 bulharských důstojníků a vojínů a tisícovka internovaných civilistů v srbském zajetí (a naopak).
Následkem vojenských operací, a zvláště hladu, nemocí a podvýživy zahynulo 275 000 civilistů, což pro zemi čítající na počátku války 4,7 miliónu obyvatel představovalo děsivou ránu.
Bulharsko, jež za války dostalo od Německa 78 letounů, ztratilo devět letadel, z toho čtyři ve vzdušných bojích. Poručík Jiří Tretjakov vyčíslil cenu Velké války pro tuto zemi podle stavu k 1. květnu 1919 na 800 miliónů dolarů.
Bilance bojů na soluňské frontě
Celkové spojenecké ztráty na soluňské frontě v roce 1918 činily 8718 příslušníků ozbrojených sil Britského impéria včetně 2164 zemřelých na nemoci, 6997 Francouzů, 6120 Srbů a 1572 Italů. Jejich úhrnné ztráty v letech 1915 až 1918 zde dosáhly 42 165 Srbů, 38 489 Francouzů, 23 762 Britů (2797 padlých, 1299 zemřelých na zranění, 16 888 raněných, 1584 nezvěstných a 1194 zajatých) ze 404 000 nasazených, 26 000 Řeků, 8401 Itala ze 143 000 nasazených, 3180 Rusů, 239 742 Bulharů, 84 303 Němců (včetně jejich ztrát roku 1915 v tažení proti Srbsku) a 743 Turků. Proti jatkám na západní, východní či italské frontě to sice představovalo pouhou epizodu Velké války, panovaly tu však extrémně nezdravé podmínky, o čemž svědčí fakt, že onemocnělo 481 262 vojáků Britského impéria, z nichž 3744 zemřelo.
Koncem září 1918 tak Německo přišlo o nejslabšího ze svých tří spojenců. Blok ústředních mocností se začal nezadržitelně hroutit.
