Spojenci přešli do všeobecné ofenzívy a Německo žadonilo o mír. V září 1918 začala konečná fáze války
V září 1918 se situace německých vojsk postrádajících doplňky pod tlakem spojeneckých armád zhoršila ještě více. Aby jejich velení mohlo vůbec doplnit řídnoucí útvary, muselo se uchýlit k rozdělení několika polních divizí. Porážka ústředních mocností na Balkáně postavení kaiserovského Německa vyostřila. Válečná katastrofa na sebe nedala dlouho čekat a diplomacie byla na její odvrácení příliš krátká.
Pokud jde o počty svazků, na papíře měly pořád převahu ústřední mocnosti. V září disponovaly 346 divizemi (223 německými, 76 rakousko-uherskými, 35 tureckými a 12 bulharskými) proti 318 spojeneckým (114 francouzským, 85 britským, 12 belgickým, šesti srbským, 57 italským, devíti řeckým a 35 americkým).
Spojenci vyčlenili mohutné síly
Šestadvacátého září zahájila spojenecká vojska, povzbuzena úspěchy dosaženými od přechodu do protiútoku 18. července, všeobecnou ofenzívu, kladoucí si za cíl zničit postupnými údery císařskou armádu. Toho dne udeřili Američané a Francouzi mezi Remeší a Verdunem. K útoku vyčlenili 600 000 mužů americké 1. armády, uskupených v devíti divizích na frontě a v šesti v záloze, a 240 000 příslušníků francouzské 4. armády generála Henriho Josepha Eugèna Gourauda.
První, V. a III. americký sbor čítaly 300 000 vojáků, z nichž třetina se nacházela v první vlně, které podporovalo 2417 dělostřeleckých hlavní, 842 letounů a 189 tanků. V nerovném a lesnatém terénu je očekávala Gallwitzova skupina armád na východě, tvořená osmnácti divizemi na frontě a dvanácti v záloze, a skupina armád korunního prince Ruprechta Bavorského na západě.
Německé pozice se hroutí
Již 27. září Britové a Francouzi prolomili německá postavení u Saint-Quentinu a Cambrai, zmocnili se 60 000 zajatců a 600 děl. Následujícího dne prolomili Britové, Belgičané a dvě americké divize německou frontu ve Flandrech a donutili nepřítele ustoupit na druhé týlové obranné pásmo Herrmann–Hunding–Brunhilde–Kriemhilde. Téhož dne žádal generál Erich Ludendorff, generální ubytovatel kaiserovské armády, aby došlo za každou cenu k uzavření příměří, neboť jinak by „na frontě následovala katastrofa“.
Černé září
Pojednání o závěrečných bojích Velké války by zůstalo neoprávněně neúplné, kdybychom opomenuli, že září 1918 se zapsalo do historie jako její nejkrvavější měsíc z hlediska letecké války. Autorská trojice Norman Franks, Russell Guest a Frank Bailey uvádí ve své objevné knize Krvavý duben, černé září z roku 1995, že v tomto – na souši triumfálním – měsíci Spojenci ztratili na západní frontě 721 letounů a balónů, a připočteme-li sestřely nárokované protiletadlovci, pozemními jednotkami, osádkami dvoumístných letounů, leteckými a ochrannými oddíly, vyšplhají se německé nároky na 802 vítězství (715 letounů a 87 balónů). Spojenci přiznávali bojové ztráty ve výši jen 560 letounů, z toho britské Královské letectvo (RAF) jich odepsalo 373 (včetně 37 letadel Samostatné letecké armády – IAF), Francouzi sto a Letecká služba Spojených států (USAS) 87. Celkové personální ztráty činily 1121 osob (u Britů 771, u Francouzů 124 a u Američanů 146).
Spojenci si nárokovali 1130 vzdušných vítězství (765 zničených letounů a 365, jež se „vymkly kontrole) a s připočtením 50 francouzských pravděpodobných úhrnem 1180. Zdaleka nejvíce vítězství si připisovalo RAF: 874 (521 letounů zničených a 353 „vymknuvších se kontrole“). IAF si jich nárokovala 23 (11 zničených a 12 „out of control“), Francouzi 98 (z toho výše zmíněných 50 pravděpodobně) a USAS 135 včetně zničených pravděpodobně.
Je velmi obtížné přiklonit se k tomu, čí nároky vypadají reálněji. Jednoznačně nejvíc však přeháněli Britové, a to kvůli svým „out of control“, jakož i zjevně nadsazenými počty zničených fokkerů. Pro Spojence bylo důležité, že ani tyto nesporně citelné ztráty je nezviklaly v jejich rozhodném úsilí vyhrát válku. Jejich zdroje dosáhly tak vysoké úrovně, že dokázali úbytek osádek i letounů nahrazovat.
„Hunové“ přicházejí s prosíkem
Třetího října německé vrchní velitelství žádalo znovu naléhavě vládu, aby protivníky neprodleně požádala o mír. Jenže čas hrál zjevně v neprospěch Německa a manévrování na diplomatické frontě se v době, kdy Spojenci postupně vyráželi za cenu nesmírných obětí nepříteli trumfy z ruky jeden za druhým, nejevilo reálným, jelikož představitelé vítězících mocností pevně věřili ve vlastní převahu, jíž nabyli díky neustále rostoucímu počtu amerických vojáků v Evropě, a pochopitelně se nehodlali připravit o plody draze zaplaceného, ale přece se rýsujícího vítězství.
V noci ze 4. na 5. října se německé velení obrátilo na Spojence se žádostí o mír.
Vítězové se nezastavují
Čtrnáctého října zaútočili Spojenci na soupeře na nových pozicích a postupnými údery prolomili do 4. listopadu Herrmannovu, Hundingovu, Brunhildinu a Kriemhildinu linii. Protivník se musel stáhnout na třetí linii: Antverpy–Mása, avšak již 9. listopadu spojenecké armády prolomily jižní křídlo této čáry jižně od Sedanu. Maršál Ferdinand Foch, vrchní velitel spojeneckých armád na západní frontě, plánoval na 14. listopad vpád velké skupiny vojsk do Lotrinska a Porýní, tedy přímo na německé území.
Revoluce v nejposlušnější zemi světa
K tomu ovšem již nedošlo, poněvadž 29. října se napříč Německem přehnala revoluce. Téhož dne večer vydal admirál Franz Ritter von Hipper operační rozkazy, z nichž vyplývalo, že Širomořské loďstvo hodlá svést s britským Velkým loďstvem generální bitvu. Zatímco důstojníci plán přivítali s odhodláním zvítězit nebo zemřít, řadoví námořníci hlavně na těžkých lodích nehodlali umřít na konci jasně prohrané války jen proto, aby si oficíři zachránili čest. Na chloubě Hochseeflotte – některých bitevních lodích; posádky ponorek a menších plavidel naopak vesměs zachovaly císaři věrnost a důstojníkům poslušnost – vypukla vzpoura, jež 30. října přiměla admirála Hippera rozkaz k sebevražednému výpadu odvolat. Na německých lodích zavlály rudé vlajky, docházelo k potyčkám s důstojníky a jejich lynčování, třeskly první výstřely... Rakousko-uherští vzbouřenci z boky Kotorské se po devíti měsících dočkali následovníků.
Počáteční vzpoura přerostla v revoluci. Pátého listopadu vzplálo povstání v Lübecku, 6. v Hamburku, ve Flensburgu, v Rostocku, Brémách, ve Wilhelmshavenu, v Cuxhavenu a dalších přístavech a městech severního Německa.
Devátého listopadu vznikla sociálně demokratická vláda v čele s Friedrichem Ebertem a den poté císař Vilém II. uprchl do neutrálního Nizozemska, čímž skončila sedmačtyřicetiletá vláda Hohenzollernů.
Napneme-li veliké organizace tohoto světa více, než snesou, povolí často jejich stavba na všech místech najednou. Nezůstane nic, na čem by mohla spočinout rozumová nebo morální hodnota; záchranný génius ztrácí veškerou autoritu i oporu. Mohutná kostra německé císařské moci, která ještě před několika dny vrhala svůj stín na všechny národy, se náhle rozpadla na tisíc jednotlivých, spolu nesouvisících úlomků. Všichni její spojenci, jež podporovala tak dlouho, od ní odpadli, zhroutili se a žebrali o separátní mír. Věrné armády podlehly na frontě útokům a v týlu demoralizaci. Pyšné, zdatné loďstvo se vzbouřilo. V nejukázněnějším a nejposlušnějším státě světa vypukla revoluce. Nejvyšší hlava armády uprchla do ciziny. Lidstvo bylo ohromeno touto podívanou; i do uší vítězů v hodině jejich triumfu zahučel umíráček, charakterizoval Winston Churchill ve své Světové krizi poslední dny vilémovského Německa.
Jedenáctého listopadu nejsilnější protivník Dohody kapituloval. O tom si povíme podrobně někdy příště.
