Nandali bychom to po mobilizaci v roce 1938 skopčákům? Zlatý voči!
Před osmdesáti lety, večer 23. září 1938, vyhlásilo Československo v reakci na Hitlerovy stupňující se požadavky všeobecnou mobilizaci. Obrovské mravní odhodlání našeho národa bránit ohroženou republiku dodnes vzbuzuje zasloužený obdiv a úctu. Ale jaký byl vlastně reálný poměr sil mezi německým Goliášem a československým Davidem?
Že naše země hlavně po nástupu Edvarda Beneše do prezidentského úřadu vyvinula značné úsilí o zvýšení své obranyschopnosti, je známo stejně dobře jako fakt, že průmysl vyráběl některé zbraně světové úrovně. Jenže – dokázala by prvorepubliková armáda odolat Wehrmachtu s jeho koncepcí bleskové války?
Předlistopadová propaganda se ve snaze zdiskreditovat „buržoazní kapitulanty“ často uchylovala k žonglování s ciframi, což někdy vedlo až ke komicky nevěrohodným závěrům.
Účelová čísla
Tak například ještě Vojenské dějiny Československa z roku 1987 uváděly, že německá armáda určená k přepadení ČSR měla 39 divizí, 720 tanků, 2400 letadel a 1 825 000 vojáků, jimž čelilo 37 divizí vyčleněných k odražení agrese, 400 tanků, 1500 letounů a 1 645 000 vojáků, přičemž celá zmobilizovaná československá armáda postavila dva milióny vojáků proti 2,2 miliónu německým.
Jak příznivá konstelace sil, kdyby ovšem byla pravdivá. Zároveň se však v souvislosti s glasností začaly objevovat i serióznější práce autorů, jako byli například František Nesvadba, Miloslav John a Jan Anger.
Slabá místa? Letectvo a tanky
Z Johnovy dosud nejpodrobnější studie o naší armádě v kritickém roce – Září 1938 – vyplývá, že po skončení mobilizace k 30. září 1938, v den přijetí hanebného mnichovského diktátu, čítala 1 123 553 osob.
Ani to ovšem není málo; tehdy na celém světě pouze Sovětský svaz, Německo, Japonsko, Itálie a Francie disponovaly silnějšími pozemními vojsky než Československo (Čankajškovu Čínu nepočítáme, neboť nelze k uvedenému období uvést přesná a spolehlivá čísla).
Achillovu patu naší armády představovalo letectvo a tanky, tedy dva klíčové nástroje Blitzkriegu. Jan Anger soudí, že v obou kategoriích měli Němci asi pětinásobnou převahu!
Sázka na iluze
Zvláště ve starší literatuře se operovalo s tím, že německá armáda v době zářijové krize nebyla ještě zdaleka dostatečně vyzbrojena a vycvičena. Adolf Hitler prý prohlásil: „To, co jsme mohli uvidět po Mnichovu z československé vojenské moci, poděsilo nás představou nebezpečí, do něhož bychom byli upadli…“
Bez ohledu na to, zda Führer tento výrok vůbec pronesl, či nikoli, nelze pouštět ze zřetele, že k 1. dubnu 1938 německá pozemní vojska měla 15 213 děl a minometů, 1983 tanky, 51 divizí a jezdeckou brigádu, přičemž v létě došlo ke zformování osmi záložních divizí.
Také další čísla potvrzují, jak horečným tempem se Němci chystali na válku. Jestliže Luftwaffe disponovala 1. srpna téhož roku 2928 letouny, z toho 1669 bojeschopnými, 433 plně a 1145 částečně bojeschopnými osádkami, k 26. září se počet letadel vyšplhal na 3307 (3104 bojeschopné), 2444 plně a 1064 částečně bojeschopné osádky. Nelze rovněž pouštět ze zřetele, že němečtí letci na rozdíl od našich získali cenné bojové zkušenosti během občanské války ve Španělsku, kde se legie Kondor (Legion Condor) znamenitě osvědčila a mnozí její příslušníci si získali ostruhy za druhé světové války.
Sami
Situaci vystihl známý prvorepublikový vojenský historik František Kurfürst, jenž ve Druhé světové válce z roku 1947 napsal: Jistěže německá armáda v roce 1938 byla o mnoho slabší než v roce 1939 a v roce 1939 byla opět slabší než v roce 1942, ale disponovala ohromnými zálohami lidí a možnostmi výrobními a byla dost silná, aby za okolností tuto naznačených zničila osamocené, obklíčené a vnitřně zradou Němců i některých Slováků, ba i Čechů, oslabené a rozvrácené Československo.
Zbabělost, a navíc krajně urážlivé chování představitelů demokratických velmocí (britský premiér Neville Chamberlain při oznamování mnichovského verdiktu zástupcům Československa hlasitě zíval) doslova vehnaly po druhé světové válce náš stát do náruče Stalinovi. SSSR totiž na rozdíl od spojenecké „sladké“ Francie a „hrdého Albionu“ alespoň pohrozil Polsku, hlásícímu se také o podíl na kořisti, že s ním v případě jeho útoku na Československo vypoví smlouvu o neútočení.
Cesta k Mnichovu 1938
3. 8. – Do Prahy přicestoval lord Runciman, na což naše vláda bohužel přistoupila, ač to znamenalo popření čs. státní suverenity. Runciman dával okázale najevo sympatie sudetským Němcům a doma se přimlouval za odtržení pohraničí.
30. 8. – Prezident Beneš odevzdal Sudetoněmecké straně (SdP) nový, tzv. třetí návrh na řešení sudetoněmecké otázky.
5. 9. – Čs. vláda přijala tzv. čtvrtý plán řešení sudetoněmecké otázky, znamenající v podstatě přijetí autonomistických požadavků Konrada Henleina a jeho SdP.
7. 9. – Němci vyprovokovaný incident v Moravské Ostravě, kdy policisté zbili obušky demonstrující, posloužil zástupcům SdP jako záminka k přerušení jednání s čs. vládou, jež projevila ochotu přistoupit téměř na všechny jejich požadavky.
12.–13. 9. – Po Hitlerově protičeskoslovenském vystoupení se SdP pokusila o puč v pohraničí. Obránci republiky zaznamenali 13 mrtvých, 16 zraněných a 43 odvlečených příslušníků četnictva, finanční stráže, státní policie a armády, jež proti pučistům tvrdě zasáhla.
15. 9. – Britský premiér Chamberlain poprvé v životě usedl do letadla, aby se s Hitlerem sešel v Obersalzbergu v Berchtesgadenu. Napřed se ovšem slušně otázal, zdali je Führer ochoten s ním mluvit. Na schůzce byla domluvena poprava ČSR.
20. 9. – Čs. vláda odmítla požadavek Francie a Británie, aby se ve prospěch třetí říše vzdala všech území obydlených Němci.
21. 9. – Francie a Británie reagovaly prohlášením, že v případě odmítnutí a v jeho důsledku války s Německem budou ČSR považovat za odpovědnou z vyprovokování konfliktu. Po této výhrůžce čs. vláda přijala diktát povedených „spojenců“.
22. 9. – Chamberlain přiletěl za Hitlerem do Godesbergu, kde mu hlásil zprávu o kapitulaci ČSR, jenže Hitler své původní územní požadavky začal stupňovat. Chamberlain odletěl a situace se vyostřila. Po generální stávce padla Hodžova vláda a nastoupila vláda armádního generála Jana Syrového, odhodlaná republiku bránit.
23. 9. – Po „laskavém“ svolení Francie a Británie vyhlásila nová vláda všeobecnou mobilizaci. Do 29. září dosáhl stav čs. armády 1 128 108 osob (48 009 důstojníků, 8699 rotmistrů, 7005 délesloužících poddůstojníků a 1 064 395 příslušníků mužstva).
29.–30. 9. – Z Mussoliniho iniciativy se uskutečnila mnichovská konference, na níž německý vůdce Adolf Hitler, italský duce Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský předseda vlády Édouard Daladier podepsali o nás bez nás rozsudek smrti nad ČSR. Zástupci ČSR nebyli přizváni, až po rozhodnutí jim 30. září o půldruhé hodině po půlnoci bylo ponižující formou oznámeno, že mnichovskou dohodu musí do 17. hodiny téhož dne přijmout. V důsledku mnichovského diktátu přišla ČSR ve prospěch Německa a později také Maďarska a Polska o 41 596 km2, tj. 30 % dřívější rozlohy, a 4 922 440 obyvatel (33 %).
Když západní spojenci dělali s Hitlerem byznys. Co byste měli vědět o Mnichovské dohodě? >>>
