55 let od srpnové invaze: události roku 1968 začaly už v červenci. Chronologický přehled okupace
21. srpna uplyne padesát pět let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Tanky a obrněné transportéry s bílými invazními pruhy silou ukončily tzv. pražské jaro. Ke klíčovým událostem ale došlo již ve dnech před samotnou invazí. Přinášíme vám chronologický přehled klíčových momentů, které v roce 1968 na dvacet let rozhodly o dalším osudu Československa. Začaly 30. července.
30. 7.
Moskevský deník Pravda otiskl dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky, napsaný 18. července, jenž vyjadřoval obavy o osud socialismu v Československu a vyzýval k mocenskému zásahu ze strany Sovětského svazu.
3. 8.
V Bratislavě se uskutečnila schůzka představitelů tzv. socialistické pětky (Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) s vedoucími představiteli Komunistické strany Československa. Přijaté prohlášení naznačovalo, že „bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín mezi socialistické státy“ a že problémy vyřeší „vzájemnou pomocí a podporou“.
9.–11. 8.
V Praze pobýval na návštěvě prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie maršál Josip Broz-Tito, který se u československého obyvatelstva těšil značné popularitě a vážnosti mimo jiné za to, že se před dvaceti lety nepodrobil kritice Informbyra a uhájil právo své země na vlastní cestu k socialismu. Jeho návštěva vedla k přehnanému optimismu a mylným nadějím, že zásah „pětky“ nehrozí.
15.–17. 8.
Při příležitosti státní návštěvy rumunského prezidenta Nicolae Ceauşeska byla v Praze podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Rumunskou socialistickou republikou.
17. 8.
Na žádost prvního tajemníka ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany Jánose Kádára se v Komárně konala jeho schůzka s Alexandrem Dubčekem, na níž maďarský představitel, který na rozdíl od Waltera Ulbrichta a Władysłava Gomułky nepatřil k „jestřábům“, tlumočil značnou nespokojenost Kremlu s vývojem událostí v Československu a poukazoval na možné vážné následky z toho plynoucí, a to včetně vojenské intervence.
20. 8.
V Praze začalo ve 14 hodin zasedání předsednictva ÚV KSČ, v jehož průběhu přišla ve 23.30 h první zpráva o obsazování Československa vojsky pěti členských států Varšavské smlouvy – Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Rumunsko ani Albánie, která už tehdy byla jen formálním členem Varšavské smlouvy a na její činnosti nejenže se nepodílela, ale v září z paktu na protest proti okupaci ČSSR dokonce vystoupila, se agrese nezúčastnily.
Předsednictvo schválilo ve vypjaté atmosféře rozkaz ministra národní obrany armádního generála Martina Dzúra, aby Československá lidová armáda nekladla odpor. Totéž se vztahovalo na Veřejnou bezpečnost a Lidové milice. Vyšlo Provolání ke všemu československému lidu, v němž stálo, že vojska obsazují naši zemi proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí.
Intervence do Československa, největší vojenské akce v dějinách Varšavské smlouvy, paradoxně podniknuté nikoli proti nepříteli, ale proti jejímu vlastnímu členovi, se zúčastnilo 27 divizí (12 tankových, 13 motostřeleckých a dvě výsadkové) a letecká armáda, 6300 tanků, 2000 děl a raketometů a 800 letadel. Skupiny A, tvořené jednotkami Sovětské a Polské lidové armády, k nám vpadly z prostoru Legnice–Krakov, skupiny B, skládající se z vojsk Sovětské a Národní lidové armády NDR, ze Zhořelce, Žitavy, Drážďan a Kliegenthalu a skupiny C v zastoupení Sovětské, Maďarské lidové a Bulharské lidové armády z Győru.
Invazním vojskům velel armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij, velení operace prakticky zajišťovali generálplukovník Nikolaj Vasiljevič Ogarkov a generálporučík Alexandr Michajlovič Jamščikov.
Bulharská lidová armáda vyčlenila pro operaci 2168 osob, Maďarská lidová armáda 17 000 vojáků, 1816 automobilů, 177 tanků, 111 obrněných transportérů, 45 protitankových kanónů, 36 houfnic, 78 minometů, 22 protiletadlových kanónů a 100 až 104 letadla, Národní lidová armáda NDR patrně jenom několik set osob, Polská lidová armáda k 21. srpnu 12 846 osob, 456 tanků, 320 obrněných transportérů, 178 děl, 2564 automobilů a šest letadel; k 14. září tyto síly vzrostly na 28 612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel. Přesné počty a složení výzbroje Sovětské armády, hlavního hybatele intervence, dosud nejsou známy.
Československá lidová armáda představovala v roce 1968 úctyhodnou sílu. Měla 225 000 vojáků v aktivní službě, 3890 tanků, 651 bojových letounů a 3942 děl, protitankových kanónů a raketometů. Pokud by se postavila invazním vojskům na aktivní odpor, bezpochyby by jim dokázala zasadit velmi citelné rány. Z dlouhodobé perspektivy a vzhledem k našemu geografickému postavení se však ozbrojený odpor rovnal sebevraždě.
21. 8.
Okupační vojska obsadila většinu důležitých měst v ČSSR. Naše vláda na své mimořádné schůzi vyjádřila protest vládám pěti intervenujících států. Situaci v ČSSR projednávala Rada bezpečnosti OSN. V celé zemi rostl živelný odpor proti okupantům, nezastupitelnou roli sehrál i lidový humor.
Do 3. září bylo usmrceno střelnými zbraněmi nebo následkem provozu vojenské techniky okupantů 72 československých občanů, 266 bylo zraněno těžce a 436 lehce. Zadrženo, internováno, či dokonce odvlečeno do zahraničí bylo 172 osob.
Po ztroskotání pokusu o nastolení kolaborantské dělnicko-rolnické vlády Aloise Indry Sověti odvlekli proreformní představitele KSČ s Dubčekem v čele do SSSR.
22. 8.
V továrně pražské ČKD ve Vysočanech zasedal XIV., mimořádný sjezd KSČ; z 1543 řádně zvolených delegátů se jich dostavilo 1219. Sjezd zvolil nový ústřední výbor v čele s internovaným Dubčekem a podílel se na řízení nenásilného občanského odporu proti okupaci. Je příznačné, že na zásah Gustáva Husáka se vysočanského sjezdu až na výjimky nezúčastnili slovenští delegáti.
23.–26. 8.
Na žádost prezidenta ČSSR armádního generála Ludvíka Svobody se v Moskvě konalo velmi komplikované jednání československé a sovětské politické reprezentace. Druhý den se rozhovorů zúčastnili také internovaní českoslovenští politici, věznění od rána 21. srpna, v čele s Dubčekem.
Jednání skončila pod psychickým nátlakem podpisem nechvalně známého moskevského protokolu, obsahujícího splnění požadavků z Čierné nad Tisou, zákaz „protisocialistických organizací“ a sociální demokracie, upevnění orgánů Bezpečnosti a armády, stranickou kontrolu tisku a kádrové změny výměnou za příslib etapovitého odchodu interventů. Podepsat moskevský protokol jako jediný z 26 československých politiků odmítl František Kriegel.
24. 8.
Vyvrcholením lidového odporu proti vpádu okupačních vojsk se stala jednohodinová generální stávka. Na zasedání Rady bezpečnosti OSN vystoupil ministr zahraničí Jiří Hájek, jenž odsoudil okupaci. V následujících dnech se však postoj československé delegace změnil a 27. srpna naše mise požádala o stažení tzv. československé otázky z jednání.
31. 8.
Na zasedání ÚV KSČ, doplněném členy zvolenými vysočanským sjezdem, došlo k přijetí moskevského protokolu jako jediného východiska z prekérní situace. Iniciativu si udržovaly reformní síly v čele s Dubčekem, jež se naivně domnívaly, že existuje možnost dosažení odchodu okupantů.
6. 9.
Na sovětský nátlak zbavili Františka Kriegela funkce předsedy ÚV Národní fronty. Nahradil ho Evžen Erban.
13. 9.
Byl přijat zákon umožňující činnost a existenci pouze politickým stranám a organizacím sdruženým v Národní frontě, jakož i zákon o přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku. Národní výbory mohly zakázat nebo rozpustit veřejné shromáždění, které by mohlo „narušit důležité politické zájmy státu nebo by bylo zaměřeno proti socialistickému řádu“.
16.–17. 9.
V Mukačevě se konalo jednání vojenských delegací Československé lidové a Sovětské armády. Naše strana vyslovila předpoklad, že do 15. října odejde 90 procent všech cizích vojsk, na jaře 1969 polovina z deseti procent a zbytek se stáhne do jednoho roku. Sovětská delegace návrh odmítla a požadovala vymezení ubytovacích prostorů a letišť pro svá vojska.
Jágr a 68? Hokejový velikán nosí číslo na dresu nejen kvůli invazi >>>
3.–4. 10.
Na sovětskou žádost proběhlo v Moskvě jednání o plnění moskevského protokolu. Československou delegaci tvořili Alexander Dubček, Oldřich Černík a Gustáv Husák. Sovětská strana Dubčekův výklad o plnění protokolu odmítla, a navíc požadovala uzavření dohody o pobytu sovětských vojsk. Smlouvu dojednaly delegace obou států vedené Černíkem a Kosyginem 14. až 15. října a v Praze ji 16. října podepsali předsedové obou vlád.
9. 10.
V Praze-Libni v sále Čechie poprvé vystoupili nejdogmatičtější a ultrakonzervativní stalinisté s vyjádřením podpory „internacionální pomoci“. Jejich ideologickou odporu ztělesňoval časopis Zprávy, vydávaný okupanty.
18. 10.
Národní shromáždění schválilo za nepřítomnosti asi pětiny poslanců, kteří se na protest na jednání nedostavili, Smlouvu o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Z 242 přítomných hlasovalo 228 pro její schválení, čtyři byli proti (František Kriegel, František Vodsloň, Božena Fuková a Gertruda Sekaninová-Čakrtová), deset se hlasování zdrželo.
Srpen 1968: Tanky T-54/T-55 srazily ČSSR na kolena. Toto je jejich příběh >>>
Podpisem prezidenta ČSSSR Ludvíka Svobody byla smlouva téhož dne ratifikována a vstoupila v platnost. Podle ní bylo stanoveno, že na československém území se rozmístí 75 000 sovětských vojáků, kteří obdrží ubytovací a skladovací prostory, čtyři letiště a tři vojenské nemocnice. Ostatní vojska se měla odsunout. Smlouva tak právně kodifikovala stav vzniklý invazí z 21. srpna. V období mezi 21. srpnem a 31. prosincem 1968 přišlo v důsledku okupace o život 135 československých občanů.
Podle oficiálních dokumentů opustilo Československo k 27. červnu 1991 úhrnem 73 500 sovětských vojáků a 39 921 jejich rodinných příslušníků, 18 594 automobilů, 2505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 1220 tanků, 1218 děl a minometů, 251 prostředků protivzdušné obrany, 173 vrtulníků, 103 letouny, 30 odpalovacích zařízení a 95 000 tun munice. To představovalo několikanásobně větší síly, než jakými disponuje celá dnešní Armáda České republiky!
