Kdy začal islám vytlačovat ženy z veřejného života a proč nejvíce muslimů zabijí zase muslimové
Mnozí lidé dnes uvažují nad tím, proč je v islámu takový rozpor v přístupu k otázce zabití muslima jeho souvěrci, tedy jinými muslimy. V islámském právním kodexu je sice výslovně uvedeno, že muslim nesmí zabít muslima jinak než právě v souladu s tímto právním systémem, ovšem smutnou pravdou je i fakt, že to jsou právě samotní muslimové, kdo je nejčastější obětí islámského terorismu a muslimského násilí. Kořeny této skutečnosti je potřeba hledat už v počátcích islámu.
Už 7. listopadu roku 656 n. l. muslimové poprvé pozvedli zbraně proti sobě navzájem. Ba co více – nešlo o žádné řadové muslimy, v boji se totiž navzájem snažili zabít příslušníci rodiny samotného zakladatele islámu Mohameda.
Tato bitva je v muslimské historiografii nazývána Velbloudí bitvou. Svedly ji dvě armády: na jedné straně vojska vedená Mohamedovým bratrancem (a zároveň zetěm) chalífou Alím (celým jménem Alí ibn Abí Tálib) a na druhé straně armáda Mohamedovy manželky Aiši.
Alí se pokoušel bitvě předejít. Připomněl Mohamedova slova o své vlastní výjimečnosti a vyzval Aišu a její spojence k poslušnosti vůči vlastní osobě coby legitimnímu muslimskému vládci. Část lidí z Alího tábora ale nechtěla o míru s Aišou a jejími lidmi nic slyšet a vyvolala během noci konflikt, jenž nakonec vedl k bitvě.
Provokace
Podle názorů sunnitských historiků byli v Alího táboře přítomni vrahové jeho předchůdce, třetího chalífy islámského státu Uthmána ibn Affána. Ti se, když viděli probíhající jednání mezi Alím a Aišou, obávali, že výsledkem těchto rozhovorů by mohlo být jejich potrestání za zavraždění Uthmána. Aby tomu zabránili, usilovali o vyvolání střetu mezi Alím a Aišou nočními útoky na tábory obou jednajících stran, což se jim také nakonec podařilo.
Samotná bitva byla velice brutální a členové obou znepřátelených stran se bezohledně zabíjeli. Celou tragičnost této bitvy dokládá fakt, že mnohdy stáli proti sobě členové jedné rodiny. Například Aišin bratr Muhammad ibn Abu Bakr byl velitelem v Alího armádě a bojoval tedy proti své sestře.
Žena do politiky nepatří
Výsledkem bitvy byla porážka Aiši a jejího tábora. Alí poté nechal odvést Aišu do Mediny. Aiša se již nikdy více nezapletla do politického života v islámské říši. V samotné bitvě byli zabiti někteří z nejbližších Mohamedových druhů, například Talha ibn Ubajdullah (Mohamedův věrný druh, jemuž Mohamed ještě za svého života přislíbil ráj, bojoval na straně Aiši), Muhammad ibn Talhah (syn Talhy ibn Ubajdullaha, jeho matka byla sestrou Mohamedovy ženy Zajnab bint Džahš, také na straně Aiši), Zubajr ibn al-Awam (Mohamedův věrný druh, rovněž z Aišina tábora věrných).
Samotná bitva měla ještě jeden zásadní vliv na formování islámské společenské morálky. Aišina účast v ní byla vnímána jako negativní důsledek vlivu ženy v politice, a proto mnozí muslimští teologové a právníci při tvorbě islámských morálních norem kladli důraz na zabránění účasti ženám v politice. Jako důkaz takového neblahého vlivu dávali právě Aišino povstání proti zákonnému muslimskému chalífovi Alímu.
Muslim proti muslimovi
Podle sunnitských historiků měli Alí i Aiša po bitvě litovat, že k ní vůbec došlo. Aiša si údajně kladla za vinu smrt svých věrných podporovatelů z řad Mohamedových druhů. Po samotné bitvě se Alího armádě podařilo obsadit Irák a tato skutečnost byla důvodem, proč se další Alího protivník, muslimský guvernér Sýrie Muávija (pozdější zakladatel umajjovské dynastie, zvaný Muávija I.), příbuzný zavražděného chalífy Uthmána, rozhodl vypravit proti Alímu armádu, která se později roku 657 s Alím střetla v bitvě u místa zvaného Siffin (v dnešní Sýrii).
Právě z těchto událostí, v kterých obě strany Mohamedovy rodiny zastávaly názor, že je legitimní zabíjet své muslimské příbuzné stojící na pozicích protistrany, vychází koncepty obou svářících se stran dnešního islámského světa. Jak názor muslimských teologů podporujících represe vládnoucího režimu proti opozici, že je správné povstalce proti vládě potrestat i smrtí, tak i tvrzení muslimských teologů, že je nutné proti nespravedlivé vládě povstat a zabíjet ty, kteří nespravedlivé vládě slouží. Tak dochází k tomu, že nejvíce muslimů paradoxně nezabíjejí nemuslimští protivníci, ale samotní muslimové.
