Vzpomínky na Srpen 68: Jak jsme se ve Švýcarsku rozhodli, že neemigrujeme a přece nás někdo udal
Bylo mi patnáct. Léto jsem trávil ve Švýcarsku, kde táta v té době půl roku pracoval. Ale 20. 8. jsem již byl s babi, dědou, bratranci a sestřenicemi na chatě v Čižicích u Plzně. Chata je dost na samotě, babi však měla rádio.
Nás děti informovala různými pesimistickými komuniké několikrát denně. Co přesně jsme dělali v předvečer okupace, si nepamatuji. Ráno 21. přes den létaly po poli jakési letáky psané špatnou češtinou, jak nám bratři přijeli zachránit socialismus. Den nato si pro mne přijela máma a odvezla mě do Prahy. Tam se u nás doma schovávali různí kontrarevolucionáři, pamatuji Seluckého.
Máma na svém pracovišti v lékárně ÚVN znárodňovala fenmetrazin, ten rozdávala u nás se střídajícím kontrarevolucionářům, aby byli bdělí. Vojáci byli na hřišti u trati na Ořechovce, orientální obličeje ve špinavých uniformách, nevěděli, ve které zemi jsou.
Přes den jsem utíkal městem, slyšel střelbu na Klárově, viděl z Václaváku dým od Rozhlasu. Prvního září jsem nastoupil na dvanáctiletku Nad štolou, od tramvaje jsme se Letenskou plání proplétali do školy mezi děly. A někdy 5. 9. jsme s maminkou odjeli za tátou do Švýcarska.
Tam se rodinná rada rozhodla, že emigrovat nebudeme, a s mámou jsme se po týdnu vrátili domů. Rodiče později někdo udal, že jsme chtěli emigrovat. Což jsme chtěli, leč neudělali.
Auror je přednosta neurochirurgické kliniky 1.LF KU a ÚVN.
Vzpomínky Vás čtenářů na sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968 najdete ZDE >>>
V novém tištěném Reflexu na osudové dny vzpomínají ve velké anketě známé osobnosti, například Zdeněk Sternberg, Olga Sommerová, Jan Hrušínský nebo David Vávra.
