Krvavý převrat v Chile sice před 50 lety svrhl marxistickou vládu, Chilané za to však draze zaplatili
Počátkem září 1973 politická krize v Chile, v jehož čele stál od 3. listopadu 1970 kandidát vlády Lidové jednoty, prezident dr. Salvador Allende, původním povoláním lékař, který v řádných volbách získal 36,2 % hlasů, vrcholila. Vládě Lidové jednoty ani vedení levicové koalice se nepodařilo překlenout názorové rozdíly na řešení krizové situace, hrozící přerůst v občanskou válku.
Armáda proti vládě
V ranních hodinách 11. září 1973 vypuklo ozbrojené povstání. Signál k němu zazněl z Valparaísa, v jehož přístavu přes zákaz osmadvacátého chilského prezidenta Allenda zakotvila válečná flotila, jejíž lodě ostřelovaly město záhy obsazené pučistickými jednotkami. Krátce nato proti vládě Lidové jednoty vystoupila i posádka v hlavním městě Santiagu de Chile.
Padl tak léta pěstovaný mýtus o apolitičnosti chilské armády, považované za jednu z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší v celé Latinské Americe, a o jejím nepučistickém charakteru. V roce 1973 čítala 60 000 osob (32 000 v pozemních silách, 18 000 v námořnictvu a 10 000 v letectvu) při celkovém počtu obyvatel přes deset miliónů.
Do čela povstání se postavila čtyřčlenná junta velitelů všech tří složek chilské armády a sboru karabiníků, přičemž nejtvrdším se jevil velitel letectva generál Gustavo Leigh, od moci odstraněný v roce 1978. Letectvo se vůbec vyznačovalo největší nesmiřitelností vůči všem levičákům. Nejvyšším šéfem junty se stal generál Augusto Pinochet Ugarte, jmenovaný po odstoupení generála Carlose Pratse vrchním velitelem armády. Pučisté vyzvali prezidenta, aby odstoupil a předal jim veškerou moc, což Allende odmítl. Rozpoutal se boj o prezidentský palác La Moneda, v jehož troskách Allende po krátkém boji zahynul. Dodnes panují spory, zda byl zabit, jak to ve svém projevu uvedl například jeho velký sympatizant Fidel Castro, či spáchal sebevraždu.
Chilskou metropoli bombardovalo letectvo. Na několika místech vzplály prudké boje mezi povstalci a ozbrojenými přívrženci vlády Lidové jednoty. Někde dělníci vzdorovali až do 15. září. Na univerzitě v Concepciónu zemřelo v boji s námořními pěšáky 250 studentů. Pučisté nahnali levicové sympatizanty na stadión v Santiagu, kde umučili mimo jiné známého lidového zpěváka Víctora Jaru. Stejně skončil populární komik Hugo Goodman. V Concepciónu na hranici marxistické literatury zaživa upálili mechanika sboru karabiníků Sergia Izquierda. Tato zvěrstva nelze ničím omluvit, tím méně pak následující postupnou hospodářskou stabilizací.
Krvavá lázeň
Takzvaná karavana smrti objížděla venkov a během dvou týdnů zavraždila 72 levičáckých radikálů. Vojáci sami připustili, že během puče bylo zabito nebo popraveno nejméně 1500 levičáků. Ostatních 700 zmizelo po uchvácení moci juntou, jejíž šéf Pinochet velice obdivoval španělského caudilla a rovněž pučistu Franciska Franka, jehož pohřbu se zúčastnil. V letech 1973 až 1990, kdy se do Chile opět vrátila demokracie, vojenská vláda popravila nejméně 974 disidentů.
Podle opozičních zdrojů první den puče přišlo o život násilnou smrtí 3000 lidí, z toho 800 v hlavním městě. Dalších 5500 zmasakrovali povstalci v boji, z nich 2900 v Santiagu. Podle jiných, pravděpodobně nadsazených zdrojů zahynulo 14 800 civilistů včetně 5900 v metropoli, k nimž je třeba připočítat sto vojáků zavražděných za to, že zůstali věrní řádně zvolené vládě. Představitelé Lidové jednoty hovořili o 32 000 obětí. Rettigova Národní komise pravdy a usmíření, vytvořená roku 1990 a složená z Pinochetových odpůrců i stoupenců, uváděla 2279 obětí (146 odsouzených vojenskými tribunály k trestu smrti, 131 zemřelých při demonstracích, 101 zastřelenou při pokusu o útěk, 39 při přestřelkách, 90 zabitých soukromníky, 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých). Podle oficiálních údajů zveřejněných v roce 1998 si Pinochetův puč vyžádal „jen“ 2095 Chilanů zabitých při svržení Allendovy vlády a 1102 zmizelé. K oblíbeným koníčkům „vyšetřovatelů“ patřilo shazování spoutaných vězňů z vrtulníku do Tichého oceánu (pak se nemůžeme divit, proč tolik obětí zůstává vedeno v kolonce „Zmizelí“) a další „libůstky“.
Zastánci Pinocheta
Je pravda, že Pinochetově pravicové diktatuře se postupně podařilo stabilizovat, a dokonce značně pozvednout hospodářství rozvrácené četnými stávkami za Allendovy vlády, ale také umělým snížením cen mědi, hlavního chilského vývozního artiklu, o něž se zasadili Američané, kteří nelibě nesli znárodňovací kroky vlády Lidové jednoty a hrozili se rozšíření původně „kubánské nákazy“. To je hlavní důvod, proč Pinochet není hodnocen jednoznačně negativně.
Jeho stoupenci argumentují tím, že krvavým převratem zabránil přeměně země v druhou Kubu či, což je ještě horší varianta, dnešní Venezuelu. To je sice do značné míry pravda, ale Chilané za to zaplatili vysokou cenu.
Chile se tedy nakonec před třiatřiceti lety k demokracii vrátilo a již léta se vyznačuje na jihoamerické poměry solidně se rozvíjejícím hospodářstvím, jednou z nejvyšších životních úrovní v daném regionu a stabilními vládami.
