Zapomenutí kanárci: Ženy z muničních továren, které 1. světová válka zbarvila dožluta
Zatímco příběhy vojáků z předních linií jsou předmětem mnoha knih i filmových zpracování, životu za frontou se nevěnuje zdaleka taková pozornost. Pro některé obyvatele Velké Británie byl přitom i ten velmi nebezpečný. Příkladem mohou být ženy, kterým se přezdívalo kanárci. Ty v muničních továrnách pracovaly na denní bázi s toxickými chemikáliemi, bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Kvůli tomu jim často kompletně zežloutla kůže i vlasy. A tak získaly přezdívku odkazující na ptáky, již mimo jiné zachraňovali životy horníkům. Stejně jako kanárci v dolech byly pak často těmi prvními, kdo v továrnách umíral.
Muniční továrny byly obecně nejoblíbenějšími cíli bomb Centrálních mocností a všichni jejich zaměstnanci byli v pravidelném ohrožení života. Některé ženy ale měly přece jen o něco riskantnější úkoly než jiné.
„Museli jste tam dát rozbušku, kterou bylo třeba dovnitř zarazit. Pokud jste udeřili příliš tvrdě, vybuchlo to. Přesně to se stalo jedné paní, která byla tehdy těhotná. Oslepla a přišla o obě ruce. Nakonec porodila, ale jediný kontakt s dítětem měla skrze rty, ve kterých měla naštěstí ještě trochu cit,“ uvedla v rozhovoru pro BBC historička Amy Dale.
Všudypřítomný strach z možného výbuchu vedl k tomu, že v muničních továrnách bylo zakázáno nosit hedvábí. Možný vznik statické elektřiny vedl i k zákazu silonek. Nebyly povoleny žádné šperky ani sponky ve vlasech. Cokoliv, co by mohlo způsobit jakékoliv jiskření, bylo striktně zakázáno. Pracovnice se musely dokonce před směnou svléknout do spodního prádla, aby mohlo být zkontrolováno jejich oblečení. A když měla jejich podprsenka náhodou kovovou sponu, musely i tu nechat v šatně.
V kontrastu s těmito bezpečnostními opatřeními je až zarážející, že nikdo příliš neřešil ochranné pracovní oděvy. A to navzdory tomu, že každodenní styk s trhavinou TNT zanechával na ženách viditelné stopy. Žlutá barva přitom byla jen začátkem větších problémů.
„Narodila jsem se za války a moje kůže byla žlutá. Skoro každé dítě bylo žluté. Časem to pak zmizelo. Moje maminka mi říkala, že to braly jako samozřejmost. Stalo se, a tak to prostě tenkrát bylo,“ vzpomíná na dětství Gladys Sangster.
Již během války zemřely na důsledky problémů s játry stovky žen. Ty, kterým se podařilo přežít, si nesly následky práce v muničních továrnách zpravidla celý život. Některé dostihlo onemocnění jater později. Jiné dostaly rakovinu kůže, dalším přineslo dýchání škodlivých zplodin problémy s hrtanem. Mnoho z nich trpělo osteonekrózou, tedy postupným odumíráním kostí. Přesný počet obětí práce s TNT se již nicméně asi nikdy zjistit nepodaří. Dle Helen McCartney z londýnské Kings College však ženy-kanárci o nebezpečí dobře věděly.
„Prostě se s těmi podmínkami smířily. TNT bylo žluté, viděly, co se jim děje. Ale jsou důkazy na to, že to vnímaly jako důkaz vlastenectví. Jako něco, co pro vítězství ve válce mohou udělat ony.“
Ženy přezdívaly výbušné směsi, kterou míchaly holýma rukama, „ďáblova kaše“. A právě tento název nese nové muzeum, jež jejich válečnou oběť připomíná. Devils Porridge Museum naleznete na místě bývalé muniční továrny pár kilometrů od anglického města Carlisle.
